Popravili jim tátu. Jedna dcera utekla z Berlína, druhá na člunu přes moře

Jednoho srpnového dne roku 1965 se na vlnách Jaderského moře houpal nafukovací člun a v něm pět lidí: pětašedesátiletá Marie Fischlová, její dcera Helena Kosková s manželem Ivem Koskou a jejich čtyřletá holčička Eva. Přicestovali z Československa do Jugoslávie a pokoušeli se o útěk na Západ. Pátým „pasažérem“ byl Jiří Vaněk, Helenin švagr, tou dobou už občan Spojených států amerických. Člun typu Zodiak vybavený motorem koupil pan Vaněk s manželkou krátce předtím v Terstu, převezl ho přes hranice a s Ivem Koskou pak určili na mapě trasu. Vyrazili kolem páté ráno.

„Měli jsme na sobě jen plavky nebo nějaké letní oblečení, vezli jsme rybářské náčiní, a dohodli se, že pokud nás zastaví jugoslávská hlídka, bude mluvit jen Jirka. Ukáže americký pas, začne anglicky hlaholit, bude tvrdit, že jsme omylem zabloudili,“ vzpomínala Helena Kosková. Jenomže jsme si nezjistili, odkud půjde vítr. Za pár hodin už jsme sice slyšeli auta z italského pobřeží, ale taky začalo od toho pobřeží foukat. Zvedly se třímetrové vlny, a jak po nich člun skákal, máma si poranila páteř a Jirka dostal mořskou nemoc. Dál se plout nedalo, tak jsme vyhodili kotvu, ti dva si lehli, já seděla na bortu a říkala si, jestli se dřív utopíme nebo umřeme hlady.“

Čas ubíhal, a uprchlíci na tom byli o to hůř, že si na začátku cesty nešťastnou náhodou vylili benzín do jídla. V Jugoslávii na ně čekala Helenina sestra Eva Vaňková a její tři děti. Kolem šesté večer zahlédla posádka člunu velkou loď – ukázalo se, že je italská. „Naštěstí. Ale abych řekla pravdu, byli jsme tak zničení, že nám to bylo skoro jedno, hlavně když nás zachrání. Vzali nás na palubu.“ To pochopitelně není počátek. Paní Fischlová a její dcery Helena a Eva toho měly v srpnu 1965 za sebou tolik, že útěk přes Jadran působí málem jako drobnost.

Antisemitismus – nacistická verze

Začátek příběhu nutno hledat ve dvacátých letech minulého století. Mladý židovský právník Otto Fischl, syn živnostníků a vnuk rabína, se tehdy oženil s Marii Topinkovou, dcerou z českého katolického selského rodu od Rakovníka. Rozdíl v národnosti nebyl na překážku, rozdíl v náboženství taky ne, manželé Fischlovi byli moderní lidé. Helena si pamatuje, že „máma vyprávěla, jak šli po svatbě s otcem po Václavském náměstí, a on řekl: ,Teď jsem způsobil, že kdyby byl nějaký pogrom nebo antisemitismus, tak budeš taky oběť.‘ Máma se mu tenkrát upřímně vysmála.“

Roku 1930 se jim narodila první dcera Eva: „Měla jsem příjemné dětství, skoro pět let jsem vyrůstala jako jedináček, dosti rozmazlený, milovala jsem tátu. Pak tu najednou byla Helena, moje sestra, a to už bylo horší. Já jsem nějaký čas nechápala, že ona tam taky patří. Pravda ale je, že život šel úžasně hladce až do let 1937-1938. Byla jsem moc malá, než abych rozuměla, co se ve světě děje, ale zase už dost stará na to, abych vycítila napětí v rodině, a pochopila, že rodiče mají velkou starost.“

S mladší sestrou se Eva nakonec velmi sblížila. Helena přišla na svět v květnu 1935 – a z doby, kdy zbytky Československa okupovali Němci, si nepamatuje skoro nic. Otec provozoval advokátní praxi s přítelem Mauttnerem. Když vstoupila v platnost česká varianta Norimberských zákonů, museli kancelář zavřít. Dokud to šlo, pracovali potají, kryla je nežidovská koncipientka. Před deportací do koncentráku chránilo Otto Fischla a jeho dcery do jisté míry smíšené manželství. Eva vzpomíná, že „otec – spíš formálně – mamince navrhl, že by se mohli dát rozvést. Na to reagovala naše katolická babička sdělením, že v tom případě by mámu vydědila a tátu adoptovala.“

Otto Fischla se týkala většina protižidovských nařízení. Rodina se musela vystěhovat z bytu, postižené byly i děti, které rodiče mezitím kvůli ochraně nechali pokřtít. Eva směla dochodit obecnou školu, „ale už jsem nemohla na gymnasium, jen na měšťanku … Náš život se odbýval kolem rodinného stolu, nejezdilo se na prázdniny, protože táta nesměl, nemohli jsme projít parkem, protože táta nesměl…“ Začaly jezdit transporty, do Terezína a do lágrů na východ, „a to už citelně přituhovalo, všichni jsme se báli, že táta do transportu půjde, protože šla jeho rodina i známí. Samozřejmě, že se tehdy doma nemluvilo o ničem jiném, než o těch lidech, kteří odcházeli. Připravovaly se balíčky a pomoc, máma škvařila sádlo, dávala ho do sklenic a zastrkávala do toho ruličky peněz. Věřilo se, že to lidem v koncentráku pomůže. Nepomohlo nic – z tátových příbuzných přežila jen babička.“

Otto Fischl smýšlel už před okupací velmi levicově, stýkal se s českými komunistickými intelektuály, možná byl za protektorátu okrajově zapojen do některé z odbojových skupin, ale přesně to nevíme. Transportu do Terezína (kam nakonec museli i mnozí lidé ze smíšených manželství) unikal mimo jiné tím, že předstíral infarkt. „Známý lékař otci poradil, jak se má coby ´pacient po infarktu´ chovat. Jenže to byl také Žid, deportovali ho, a tátu pak dostal na starost jiný doktor, kterého už rodiče tak dobře neznali. Ten, myslím, věřil, že táta infarkt skutečně prodělal, radil mu, jak si počínat, aby se udržel při životě, dokonce se snažil sehnat přenosný elektrokardiograf nebo nějaký podobný přístroj. Kdyby se mu to podařilo, byla by to katastrofa, protože by se ukázalo, že táta žádný infarkt neměl. Předstíral tedy, že má fobii ze styku s elektřinou a proležel celý rok doma.“

Chtěly jsme lepší svět. Ale ne komunistický

Nedlouho po osvobození začal Otto Fischl dělat rychlou kariéru ve státní správě a v Komunistické straně Československa. Podle vzpomínek dcer nebyl typem fanatického bolševika, popisují otce spíš jako sociálně cítícího intelektuála, zasaženého zkušeností s nacismem. Helena Kosková-Fischlová: „Za první republiky se táta politicky neangažoval, nebyl v žádné straně, a myslím, že právě ten zážitek, kdy mu vyvraždili širokou rodinu, byl pro něj rozhodující. On tehdy přijal zjednodušení, které sdíl0ela podstatná část jeho generace, že totiž pravice rovná se fašismus a levice komunismus. Neuvědomovali si ještě, že jsou to dvě strany téže mince. Myslím, že táta měl pocit, že musí dělat všechno pro to, aby se hrůza, kterou přivodil Hitler, nemohla opakovat.“

Eva Vaňková-Fischlová: „Představte si poměrně mladého člověka, který horko těžko vystudoval práva, protože neměl žádné peníze a živil se kondicemi. A teď se mu slibně rozjíždí kariéra, načež přijde Hitler, a on najednou nesmí vůbec nic, jen žít ve strachu a přihlížet, jak mu odvážejí na smrt jednoho příbuzného po druhém. Těsně po válce za ním přišel jeden dlouholetý kamarád, člen KSČ, a řekl mu, že strana nutně potřebuje právníka, aby k čemusi vytvořil smlouvu. A já myslím, že po těch letech nucené nečinnosti a podřadného postavení bylo pro otce strašně důležité, že je najednou potřebný. Že to zásadně přispělo k jeho rozhodnutí vstoupit do strany.“

Jaké byly motivace a pocity Otto Fischla, to se už přesně zjistit nedá. Pravda je, že díky členství v KSČ (ve svých životopisných materiálech uváděl, že do strany vstoupil už roku 1928) začal stoupat v úřednicko-politické hierarchii do vysokých funkcí, podílel se plně na tehdejší komunistické politice, stal se náměstkem ministra financí, a později, v letech 1949-1951 působil jako čs. velvyslanec ve východním Německu (portrét O. Fischla na stránkách ÚSTR: http://www.ustrcr.cz/cs/otto-fischl#p3).

V rodině tím nastal značný nesoulad. Dcery otce milovaly, ale zároveň s ním, pokud šlo o politiku, nesouhlasily prakticky v ničem. Vzhledem k vysokým funkcím, které Otto Fischl zastával, to byla poměrně unikátní situace, obě dívky se totiž prohlašovaly za antikomunistky. Když se v únoru 1948 dostala KSČ k absolutní moci, bylo starší Evě osmnáct, ale měla prý jasno dávno před převratem: „Nevím, jak to bylo jinde, ale já jsem chodila do dívčího gymnázia – a v celé třídě, bylo nás pětatřicet, byla jedna jediná komunistka. My jsme s kamarády chtěli žít spíš jako ´zlatá mládež´ než chodit do Komsomolu. To nám bylo zcela cizí. Mezi pětačtyřicátým a osmačtyřicátým rokem jsme vedli normální život mladých lidí. Šla jsem tenkrát prvně s mládencem do vinárny, a řekli jsme si, že se cítíme jako spojenci Ameriky a jako anglofilové. Na kabátech jsme měli americké vlaječky. Měli jsme to v hlavě docela srovnané a Sovětský svaz a levice do toho vůbec nezapadaly.“

Eviny názorové spory s otcem narůstaly, došlo to až tak daleko, že jí Otto Fischl proti její vůli zapsal do KSČ, přesněji řečeno podepsal za ní přihlášku, v době, kdy Eva chodila rozhazovat protikomunistické letáky. Když se pak hlásila na medicínu, nevzali jí. Nejspíš i proto, že ač byla dcerou funkcionáře, nedostala od svazáků, kteří se mezitím v její škole objevili, vyhovující posudek: „Politické debaty s tátou byly hrozně nepříjemné. Měla jsem ho moc ráda, jako holčička jsem byla jeho miláček, ale teď jsme se strašně hádali.“

O pět let mladší Helena na tom byla politicky stejně: „Táta hájil levici a viděl v komunistech nositele sociální spravedlnosti, ale my jsme to cítily naprosto jinak. V únoru 1948 mi bylo třináct, sestra mne asi hodně ovlivnila. Ale zase jsem nebyla nějak úplně výjimečná, když byla generální stávka, tak jsme zůstali ve třídě a učili jsme se, na rozdíl od jiných škol. Dělala jsem taky s kamarády letáky proti komunistům. Myslím, že jsme s Evou zdědily otcův idealismus, bojovaly jsme za lepší svět, akorát jsme si ho představovali jinak. Rodiče měli skvělé manželství, starali se o nás naprosto perfektně, ale v politice se také neshodli, máma byla spíš na naší straně. Pamatuju si, že jsem třeba chodila do skautského oddílu, když už skauting zakázali. Máma o tom věděla, táta to vědět nesměl.“ V roce 1969 Helena Kosková líčila rodinnou situaci v pařížském časopise Svědectví. Napsala tehdy (s nepřehlédnutelnou větší tvrdostí k otci): „Došla jsem k závěru, že musím svou ,protistátní‘ činností nahradit všechno, co otec svým zaslepeným fanatismem páchá.“

Útěk Evy Fischlové

Sestry Fischlovy měly přátele z rodin, které komunistická politika postihla, příbuzní jejich kamarádů utíkali na Západ nebo končili v lágrech. Eva chodila s mládencem, který se rozhodl utéct za hranice. Otto Fischl byl v roce 1949 jmenován velvyslancem v NDR, a ve stejném roce už Eva plánovala, že půjde „přes čáru“ se svým milým. Nakonec šel sám, převaděč prý odmítl brát s sebou ženy.

Jenže Eva Fischlová se už rozhodla, chtěla z Československa pryč, byla přesvědčená, že totalitní režim se musí brzy zhroutit: „Začala jsem se sestrou mluvit o tom, že až se systém změní, tak nikdo nebude vědět, že jsme my dvě – a maminka do jisté míry taky – byly antikomunisticky založené. Myslela jsem si, že kdybych neutekla a byla nucena s režimem žít, mohla by být, až se vrátí demokracie, souzena celá rodina pro kolaboraci. A chtěla jsem dokázat, že jsme nebyli kolaboranti a komunisté. V roce 1951 jsem tedy odešla z domova. Na Vánoce jsem jela navštívit otce do Berlína, pak jsem si zabalila kufřík, vzala jsem rodičům trochu peněz, a protože tehdy ještě nestála berlínská zeď, přejela jsem taxíkem do západní zóny a šla na americkou ambasádu. Na rozdíl od jiných jsem vlastně utekla za dost luxusních podmínek.“

Eva Fischlová požádala v Německu o azyl. Ze sběrného tábora pro uprchlíky v Norimberku se přihlásila do konkursu na místo v nově vznikající české redakci Rádia Svobodná Evropa. Přijali ji, odstěhovala se do Mnichova, stala se z ní hlasatelka zpráv. O rodičích a mladší sestře nic nevěděla, kvůli rodině měla výčitky svědomí, které se měly brzy prohloubit.

Antisemitismus – komunistická verze

Když Eva odešla do exilu – bylo to 15. ledna 1951 – život rodiny Fischlových se zásadně proměnil. Otto Fischl byl odvolán z východního Berlína a jako nedůvěryhodný straník vyhozen ze státní správy. Rodinu začala sledovat StB. Helena vzpomíná, že „otec na Evin odchod reagoval hlavně tím, že o ní projevoval strach. Dvacetiletá holka – co bude dělat ve světě sama? A další starost byla samozřejmě existenční… Potom si našel místo hospodáře, už nevím v jakém podniku, ale měl hroznou radost. Říkal mi: ´Aspoň budeš spokojená, tobě se nelíbilo, když jsem dělal politiku.´ Bylo nám ale divné, že jeho předchůdce z podniku neodešel, že pracoval současně s ním, ačkoli to byla pozice pro jednoho. Na konci června poslali tátu na školení, a 30. června 1951 se asi ve dvě hodiny ráno ozval zvonek u našich dveří a do bytu nám vtrhlo asi osm lidí ze Státní bezpečnosti. Tátu podle všeho zatkli, když se z toho školení vracel domů.“

Fischlovi už dřív očekávali vyšetřování, ale předpokládali, že budou vyslýcháni jen kvůli dceřině útěku. Vedení KSČ však mělo s Otto Fischlem jiný plán – byl Žid, a jako takový se hodil k zařazení do vykonstruovaného monstrprocesu s „protistátním spikleneckým centrem kolem Rudolfa Slánského“. Ve skupině funkcionářů KSČ, údajných vnitřních nepřátel, špiónů, agentů sionismu atd. bylo odsouzeno čtrnáct lidí, tři na doživotí, zbytek k trestu smrti. U jedenácti z nich obžaloba konstatovala, že jsou „židovského původu“. Nechme stranou podrobné důvody, které vedly k tomu, že se před soudem, ve věznicích a na popravišti ocitli lidé, budující oddaně komunistickou diktaturu. Důležitý je osud rodiny Fischlovy a antisemitský rozměr události.

Historik Ján Mlynárik píše v práci Dějiny Židů na Slovensku (Akademia, Praha, 2005), že „antisemitská koncepce Slánského procesu přišla z Moskvy; v Praze ji prosadili poradci moskevské bezpečnostní centrály, kteří na příslušná místa vyšetřovatelů dosadili zuřivé antisemity. Vítězství antisemitské linie při největším politickém procesu s komunistickými funkcionáři bylo předpokladem toho, aby se antisemitismus stal součástí oficiální politiky. Pražský proces měl i mezinárodní aspekty a měl znamenat i signály o změně zahraniční politiky Sovětského svazu vůči Izraeli a cestu k obnovení styků s arabskými státy.“

Pokud jde o pozadí čs. komunistického „protižidovství“, Mlynárik konstatuje, že po únoru 1948 „bylo jen otázkou času, kdy se prosadí totalitární antisemitismus i v ČSR; víme, že českoslovenští komunisté v této věci poslouchali a napodobovali moskevské bolševiky, kteří antisemitismus prosazovali již dávno. Od jara 1949 se začaly zhoršovat sovětsko-izraelské vztahy. V červnu 1950 Československo zastavilo dodávky zbraní do Izraele, pokusy izraelských zástupců při jednání v říjnu 1949 vyšly nazmar. (…) Oficiálně prosazovaný antisemitismus se realizoval pod maskou kritiky sionismu. Izrael byl označen za sionistickou velmoc, agenturu amerického imperialismu, pracující proti ČSR a sovětskému bloku. (…) Nezůstávalo jen u ideologických výpadů, docházelo též k perzekuci funkcionářů židovského původu, náboženských židovských obcí a sionistických organizací. Po zatčení Slánského v listopadu 1951 a poté během procesu s ním koncem roku 1952 i po jeho skončení se vystupňovaný antisemitismus rozšířil z bezpečnostních kruhů na veřejnost a poznamenal celou společnost.“

Otto Fischl byl zatčen 30. června 1951 – jeho žena Marie o několik dní později. Podobně postiženy byly i manželky (a později rodiny) všech zatčených. Helena Fischlová Kosková vzpomíná, čím její matka ve vazbě a při vyšetřování procházela: „Táta s mámou byli domluveni, co budou u výslechu vypovídat o Evě a jejím útěku, aby mluvili stejně. První výslechy se té věci skutečně týkaly. Jenže pak se to změnilo. Máma byla zavřená asi dva měsíce, a používali prý na ni látku, která se jmenuje skopolamin. Máma si pamatovala, že se jí ptali, jestli máme peníze ve Švýcarsku, a ona řekla, že ano – a pak se ptali, jestli máme šperky, a máma řekla, že ano, že máme kufry šperků. Samozřejmě jsme nic takového neměli, ale ta látka působila, že se člověk snažil uhodnout, co chce vyšetřovatel slyšet. Máma vyprávěla, že když pak přišla do cely a droga přestala účinkovat, začala tlouct na dveře a chtěla, aby se zaprotokolovalo, že jí dali injekci, že mluvila nesmysly a že vše odvolává. (…) Nakonec jí propustili. Možná tušili, že by ji nepřiměli aby proti otci svědčila.“

Začlenění Otto Fischla do procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ způsobilo matce i dceři Fischlovým šok. Nikdo jim neoznámil, z čeho je otec obviněn, dozvěděly se to teprve z rádia. Soud se konal ve dnech 20. – 27. listopadu 1952, jako hlavní prokurátor „vystupoval“ Josef Urválek, líčení přenášel rozhlas. Obžalovaní se své výpovědi museli předtím naučit nazpaměť, byli z nich před konáním procesu zkoušeni. Inscenovaný výslech Otto Fischla vypadal m.j. takto:

„Předseda: Řekněte tedy souhrnně, v čem je vaše vina!

Fischl: V prvé řadě doznávám, že jsem byl členem protistátního spikleneckého centra, vedeného Rudolfem Slánským. Jako společník Slánského a jako židovský buržoazní nacionalista zúčastnil jsem se aktivně nepřátelských akcí, které byly organisovány americko-anglickými imperialisty, jejich agenturou v Izraeli v čele s Ben Gurionem. (…)

Předseda: Oč jste se opíral při této své činnosti?

Fischl: O úkoly, které mi byly svěřeny Slánským. Spolupracoval jsem velmi těsně s druhým členem spiknutí Bedřichem Geminderem a byl jsem v těsném spojení s americko-anglickými agenty, které vysílal do Československa Ben Gurion. (…) Na pokyn těchto agentů pomáhal jsem židovské buržoasii, aby legálně i ilegální cestou vyvážela ze zemí lidové demokracie ohromné majetky a spolu s ostatními spiklenci sledoval jsem cíl dostat Československo pod vliv amerických monopolistů. Dále doznávám, že jsem za okupace spolupracoval s nacisty, po osvobození je chránil před trestem a pomáhal jim k odjezdu do zahraničí. (…)

Prokurátor: Jakou protistátní činnost vyvíjely sionistické organisace v Československu?

Fischl: V zájmu amerických imperialistů vyvíjely sionistické organisace v Československu takovou činnost, která byla podporou imperialistické politiky USA a která byla namířena proti lidovým demokraciím. Ústřední svaz sionistů a jemu podřízené organisace aktivně podporovaly legální a ilegální odjezd židovské reakce z ČSR do kapitalistických států a hlavně do Izraele. Svoji činnost zaměřil na vývoj majetku a hodnot vůbec, při čemž spolupracoval s americkou agenturou Joint. Tato sionistická organisace financovala různé výlohy emigrující reakce, aby se tak tyto živly staly oporou kapitalistických vlád. Finanční prostředky k tomu získával Joint devisovými podvody a machinacemi, nezákonným vydíráním tzv. vystěhovaleckých daní a mimo to organisoval únik československého kapitálu. Židovské náboženské obce prováděly propagandu na podporu masového vystěhování židů do kapitalistických států a těmto vystěhovalcům materiálně i jiným způsobem pomáhaly.“

(Cit. z: Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, Praha 1953)

Řekli mi, že se mám zříct otce...

Antisemitská propaganda se částečně ujala. Státní bezpečnost ve svých dokumentech hlásila, že ve společnosti se množí protižidovské výroky a narůstá protižidovské smýšlení. Mezi Židy, kteří přežili holocaust a zůstali v Československu se šířil strach. Několik tisíc rezolucí, adresovaných státním orgánům, požadovalo pro obžalované trest smrti.

Helena Kosková-Fischlová vzpomíná: „Mámu vyhodili ze zaměstnání. Předtím byla v domácnosti, ale když otce zatkli, musela si najít práci, vzali ji jen jako dělnici v Pražských papírnách. 24. listopadu jí ale vyhodili, a podnikové soudružky se nechaly slyšet, že by nás měli všechny ´rozšlapat na Staroměstském náměstí´. A mně vyhodili ze školy, rok před maturitou. Nevěděly jsme, co dělat, máma na tom byla nervově velice špatně, a tak jsem se sebrala a šla do Bartolomějské ulice, do sídla StB. Řekla jsem, ať nás tedy buď ´rozšlapou´ – nebo ať nám řeknou, kde máme pracovat. Telefonovali nějakému vysokému potentátovi, a ten slíbil, že mámu vrátí do zaměstnání, což udělali, a já že budu moct zpátky do školy, což se nestalo. Ale když jsem to jednou byla urgovat, nabídli mi, že mám učinit prohlášení a veřejně se zříct otce, pak že budu moct zpátky do školy – to jsem pochopitelně odmítla. Nakonec mi jeden z přátel protekčně obstaral místo v těch papírnách, kde dělala máma.“

Helenina sestra Eva žila v Mnichově – a s maminkou ani s Helenou se nemohla spojit. Co se děje doma se dozvídala z oficiálních zpráv, proces byl v redakci Svobodné Evropy pečlivě sledovaný. Eva se trápila – a trápí se dodnes: „Dlouhou dobu jsem žila s pocitem, že jsem to všechno zavinila, že tátu do té Slánského skupiny začlenili kvůli mně. Teď, po letech, vím, že to se mnou nemělo nic společného, že monstrproces už musel být připravený, a že útěk nějaké dvacetileté holky v tom nehrál roli. Ale tenkrát jsem měla hrozný pocit viny. V rádiu na mně lidé chtěli být hodní, tak mi nosili přepisy od soudu… To nebylo dobré.“

Otto Fischl byl odsouzen k trestu smrti. Helena Fischlová Kosková se po vynesení verdiktu pokusila otce navštívit, s maminkou se za ním vydaly do věznice na Pankráci: „Koupily jsme velkou kytku, jeli jsme tam a chtěly vidět tátu. Pochopitelně nás za ním nepustili, řekli, že tam vůbec není, a že před popravou bude povolena návštěva… Pořád jsme ale doufaly… 2. prosince jsem mámu poprvé nechala samotnou, šla jsem večer do biografu – a když jsem se vrátila, byl u nás strýc, a řekl, že přijeli pro mámu, které byla povolena poslední návštěva, a já že jít nesmím, protože jsme nezletilá. Maminka tedy za tátou jela, a byl prý velice statečný, měl hlavně starost o nás. Řekla mu, že se chci zabývat literaturou, což prý velice schvaloval… Máma mu tvrdila, že dělá úřednickou práci, což nebyla pravda… Měla pocit, že táta po tom, co se stalo, už ani nechtěl žít… Pro nás to bylo strašné období, pořád jsme uvažovaly, jestli máme spáchat sebevraždu, to bylo takové naše stálé téma…

Rozsudek byl vykonán 3. prosince 1952. Těla popravených spálena. Popel – podle článku Petra Zídka v Lidových novinách – nasypali příslušníci StB „pod prokluzující kola služebního tatraplánu kdesi ve středních Čechách“. Těžko si představit, čím Otto Fischl během vyšetřování prošel a jestli se jeho komunistické přesvědčení zlomilo nebo ne. Pravda je, že své ženě a dceři před popravou mimo jiné psal (dopis dostaly teprve roku 1963): „Lidově demokratická společnost Vás nevyvrhne, naopak Vám pomůže, neboť netrestá za vinu manžela i ženu nebo dítě.“ Mýlil se zcela zásadně.

Nepřátele vysídlit!

V době, kdy se konal monstrproces se Slánským a spol. poznala Helena Fischlová svého budoucího muže, studenta architektury Ivo Koska. Dodnes je mu vděčná, že při ní stál, když jí bylo nejhůř. Vyloučení ze školy nebylo totiž jediným trestem, který vedení KSČ přichystalo rodinným příslušníkům popravených komunistů. Už 3. května 1952 obdržely Marie a Helena Fischlovy příkaz k vystěhování do pohraničí, z pražského bytu v Trojanově ulici do příbytku ve Stachovicích u Fulneku.

Helena si pamatuje, že „přišel dopis, a v něm sdělení, že se musíme do tří dnů vystěhovat. Odškrtali nám nějaké kousky nábytku, které jsme si směly vzít s sebou. A byt, že máme opustit v sedm hodin ráno. Za ty tři dny přijeli estébáci, byt zapečetili, nábytek nějací lidé naložili. V jednu jsme se měly dostavit na Žofín, odkud nás vezli do Stachovic. Můj budoucí muž se s námi přišel rozloučit s kytkou, přišel taky bratranec, a že pojede s námi...“

Matka a dcera Fischlovy dostaly místnost v rodinném domku, do kterého je stávající nájemnice nechtěla pustit, a teprve po úředním zásahu jim dovolila ubytovat se v kuchyni. Přidělili jim práci v továrně na pračky Romo Fulnek, nejdřív ve výrobě, později v administrativě. StB je stále sledovala a informovala se o jejich chování. Na tři roky, nedobrovolně prožité v pohraničí, přesto Helena nevzpomíná jako na nejhorší: „Bylo tam několik různých druhů lidí – bývalí velkostatkáři, označení za kulaky, Němci, kteří si vzali Češky, aby nemuseli do odsunu, skupina cikánů, kterým jsem se asi moc líbila, protože mi jednou přinesli záclony. Někteří s námi sympatizovali, jiní ne.“

V roce 1954 si Helena přeci jen vymohla povolení složit externí maturitu, po počátečním zamítnutí se jí to podařilo s použitím drobné lsti a s pomocí ředitele místní školy. Známý jí pak poradil, že jestli se chce dál vzdělávat, ať to zkusí na Slovensku, kde je málo studentů a benevolentnější přístup k „politicky nespolehlivým“. V Bratislavě ji přijali na pedagogickou fakultu – studovala ruštinu a tělocvik – a když se v roce 1956 vdala, směla, už jako Helena Kosková, přestoupit do Prahy na obor čeština – ruština. Dělala účetní v podniku Ovoce-Zelenina a poté jako bohemistka pracovala v památníku Národního písemnictví. Narodila se jí dcera, kterou pojmenovala Eva – po sestře.

Marie Fischlová se po několika letech přestěhovala k příbuzným do Rokycan, podle Heleniných vzpomínek za ni „orodoval její švagr, označený předtím za kulaka, a to svým vlastním rasantním způsobem. Šel v Rokycanech za předsedou Národního výboru a řekl mu: ,Ty jsi byl u mě zaměstnaný jako kočí, ale propustil jsem tě, protože jsi týral koně. Teď se odtud nehnu, dokud nenapíšeš dekret na byt pro vdovu po zavražděném Fischlovi.‘ Kočí ho snad bál, protože ten dekret opravdu vypsal, s dodatkem, že byt odpovídá našemu vztahu k socialistickému zřízení. Odpovídal, protože byl úplně vybydlený.“

Eva Fischlová pracovala v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa asi tři roky, později si chtěla doplnit vzdělání, získala stipendium od švýcarské vlády a přestěhovala se do Ženevy. V prosinci 1956 se vdala za Jiřího Vaňka, exulanta, příslušníka amerických vzdušných sil. V lednu 1957 se odstěhovali do USA. Koncem padesátých let se sestrám konečně podařilo spojit, začaly si tajně posílat dopisy přes rakouskou ambasádu, protože běžnou poštu StB cenzurovala. Roku 1965 se mohla rodina po mnoha letech odloučení setkat v Jugoslávii. Poměry v Československu se sice už trochu uvolnily, přesto bylo pořád obtížné získat povolení k výjezdu za hranice. Heleně s manželem, dcerou Evou, a maminkou Marií se podařilo vycestovat díky manželově duchapřítomnosti – oklamali policistu, který jim dal potřebný doklad, na nic nečekali a odjeli ze země. V dobách, kdy neexistoval internet a k vybavení estébáckých kanceláří nepatřily počítače, bylo ještě možné podfouknout politickou policii, která přeci jen nebyla všemocná.

Odchod do exilu tehdy manželé Koskovi ani Marie Fischlová příliš neplánovali. Nakonec se ale rozhodli, přepluli v nafukovacím člunu Jadran a po krátkém pobytu ve sběrném táboře v Terstu dostali azyl ve Švédsku, kde žijí dodnes. Helena Kosková spolupracovala s exilovými nakladatelstvími, s pařížským Svědectvím, které řídil Pavel Tigrid, a s torontským 68 Publishers manželů Škvoreckých. Dá se to považovat za šťastný konec? V jistém ohledu asi ne, Marie, Eva i Helena Fischlovy si sebou na Západ odnesly celoživotní, a nejspíš neodstranitelné trauma. V roce 2013 řekla Helena Kosková Lidovým novinám: „Dost dlouho jsem měla pocit viny, že táta byl komunista (…) Ztratila jsem ho ale po návratu do Prahy, když jsem si uvědomila, že tady jsou lidé, kteří byli komunisty – a vůbec žádný pocit viny nemají, ba naopak.“

Rozhlasový dokument o příběhu rodiny Fischlovy najdete zde: http://www.rozhlas.cz/plus/pribehy/_zprava/jak-sestry-eva-a-helena-utikaly-za-svobodou--1515471