Potřebujeme evropskou armádu? Něco pro Angelu

O pojmu společné evropské armády sní eurofilové už desítky let. O tom, že je to představa mlhavá a nepraktická, svědčí to, že se za ni postavil před pár lety Miloš Zeman. Zároveň je to představa kontroverzní a polarizující. Když ministr Zaorálek v článku pro Financial Times položil díl odpovědnosti za Brexit k nohám Jeana-Clauda Junckera, mezi konkrétní příklady škod, které předseda Komise natropil, by musel Zaorálek uvést jeho zmínky o společné evropské armádě nedlouho před britským referendem.

Teď ji tedy zvedla naše diplomacie ústy premiéra. „Jsem také přesvědčený o tom že se dlouhodobě neobejdeme bez společné evropské armády. Věřím, že podzimní jednání Evropské rady v této oblasti přinese konkrétní závazky a návrhy,“ řekl Sobotka na poradě velvyslanců a v rozhovoru pro deník Právo to rozvedl: „Když jsme potřebovali, aby se zasáhlo proti pašerákům lidí, tak to strašně dlouho trvalo, než se spustila operace NATO. Byl hrozný problém, než se členské země dohodly. Nerad bych, aby se taková situace opakovala. Evropa nemůže být závislá pouze na Severoatlantické alianci. Musíme hájit vlastní hranice, vlastní bezpečnostní zájmy. Když každá země vyčlení určitý rozsah svých vojenských jednotek a budou tu instrumenty společného velení a budou posílena společná cvičení, tak by to byl model, který by bylo možné v praxi realizovat. A ta poptávka poroste, to vám garantuji. USA nejsou ochotny tahat z ohně všechny kaštany za Evropu. Některé kaštany bude muset vytáhnout Evropa sama. Primárně mě zajímá názor Německa na posílení spolupráce v oblasti obrany. Myslím, že máme s Německem, Rakouskem, Slovenskem velmi podobné zájmy. Nemáme kromě letišť vnější schengenskou hranici a musíme se spolehnout na státy, jako je Řecko a Itálie, a tam je potřeba, aby ochrana hranic fungovala.“

Evropská armáda hned tak nebude existovat a nejsou dobré důvody pro to, aby se teď začala budovat.

Bezpečnost v Evropě zajistilo a udržuje už přes půl století NATO, ač to eurofilové neradi slyší – už proto, že vzniklo dřív, než EU začala existovat. Tím základem bezpečnosti je dodnes, mj. i podle platné oficiální bezpečnostní strategie ČR. Jeho předností je jednak americká vojenská síla, jednak společné standardy, instituce a vypracované zvyklosti spolupráce. Vypracované rutiny – to, že když se něco stane, tak se jede podle plánu bod 1, bod 2, bod 3 atd. – je velmi hmatatelnou zárukou bezpečnosti. Znamená to, že se v krizové situaci omezuje prostor pro mlžení a vykrucování se, že není jasné, co a jak by se vlastně mělo dělat, že takhle jsme si to nepředstavovali atd. Zároveň je NATO mezistátní aliancí suverénních zemí, jež má svou danou misi. Nemá ve své DNA tendenci samo si stanovovat další kompetence, které převezme od svých členů. Nehrozí, že zítra začne harmonizovat kriminálku, pozítří dopravní policii a popozítří vízovou politiku.

Slabinou NATO jsou nedostatečné výdaje na obranu evropských členů. To vede k evropské slabosti – když se v roce 2011 rozhodly intervenovat v Libyi, došla jim v polovině munice. Druhotně to vede k tomu, že Američané usoudí, že se jim NATO nevyplácí, což nyní předvedl Donald Trump.

Nápad začít budovat společnou unijní armádu právě poté, co se rozhodl k odchodu z Unie její vojensky nejsilnější člen, je vskutku zajímavý. Bez Británie zůstává vojensky nejkompetentnější zemí EU Francie, která ovšem vydává na obranu méně než Británie. Další země, které vydávají na obranu aspoň dvě procenta HDP nebo se mu blíží, jsou buď zvláštní případy (Řecko), anebo země chudší (Polsko, Balti), za jejichž dvě procenta se toho nepořídí tolik jako za britská. Budování společné armády EU by vedlo k dublování výdajů V součinnosti s britským odchodem a trumpovskou atmosférou v Americe by to vedlo střednědobě k rozpadu NATO. Evropská obrana by tak přišla ještě o slušně vyzbrojenou a vycvičenou norskou armádou, zato by si pořídila posily typu Švédska, jež dokáže dlouhodobě skloubit vyspělou zbrojní výrobu na export s neduživou vlastní obranyschopností. Politicky by byla evropská armáda řízena duopolem Německa s jeho armádou, jež místo zbraní při cvičeních používá košťata, a Francií, jež prokazuje kompetenci zejména v bombardování zemí svého bývalého afrického koloniálního impéria. Další země by přispěly zejména vyspělou kulturou právnického blokování jakékoli vojenské akce.

Všimněme si, že Sobotka mluví doslova o společné evropské armádě. NATO společnou armádou nikdy nebylo. Má Sobotka opravdu na mysli armádu podléhající velení Junckera, jejíž příslušníci by přísahali věrnost Evropské unii? Na to můžete vzít jed, že se to jen tak nestane.

Záměr vybudovat společnou evropskou armádu zkrátka není veden zájmem o bezpečnost. Pokud by opravdu začal být reálný, šlo by o čistě politický projekt. O další krok k jednotné Evropě, o „zamčení domovních dveří a zahození klíče“, jak kdosi trefně řekl o eurozóně – a víme, jak to fungovalo. Eurofilové teď radostně sledují, jak obtížné je pro Británii vyvázat se z EU. Mohla by se někdy nějaká země z Unie realisticky pokusit odejít, když by už neměla vlastní armádu?

Skutečný význam Sobotkova návrhu je skoro určitě jinde. Ve čtvrtek přijíždí do Prahy Angela Merkelová a Sobotka, který ji nebude moci potěšit vstřícným návrhem na přerozdělování migrantů, chce mít po ruce něco, čím se prokáže jako iniciativní Evropan a překryje disonantní téma.

Sobotka chce udělat dobrý dojem v soutěži ostatních evropských lídrů, s nimiž si Merkelová naplánovala setkání před zářijovým bratislavským summitem. Tento článek je přehledně shrnuje – zahájilo je setkání nového „motoru“ Francie, Itálie a Německa a pokračovat budou tu bilaterálními schůzkami, tu setkáními s regionálními skupinkami, které si Merkelová pozvala na zámeček Meseberg u Berlína. Všechny cesty vedou do Berlína.

Je to docela srozumitelné sdělení o tom, kdo skutečně řídí EU, ne?