1

Proč nová levice chápe strach jen někdy?

Témata: ,

Ve svém textu Nová levice: kluci a holky z fajnových rodin jsem chtěla upozornit především na pohrdání „obyčejnými lidmi“ bez “správného“ názoru. Původní název článku zněl „V pasti hrdinky Jedi“, ale bez mého vědomí byl upraven, nepochybně aby se víc četl.

Osobně přitom novou levici nepokládám za „kluky a holky z fajnových rodin“. Třeba říci a zdůraznit, že to byli právě oni, kdo migrantům v terénu významně pomohl. Komu se při čtení titulku zlostí nezatmělo před očima, z článku vyčetl, že nešlo o můj názor ale o spekulaci o tom, jak se nová levice může jevit „tichým sympatizantům anti-kavárenského vandalismu“. Jednu kavárnu spoluvlastním, za levicovou se považuji také a úmyslně tedy střílím i do vlastních řad.

Primárně mě zajímá vztah nové levice, která sedí uvnitř v kavárně k člověku „venku“ s „nesprávným“ názorem. Zajímá mě vztah k nepohodlným „tichým příznivcům“, kteří (ještě) nehajlují. Ačkoli se pohybují v rámci diskurzu, v němž je diskuse (ještě) možná, nikdo ji s nimi nevede. Místo, aby byli vtahování dovnitř, jsou vytlačováni ven.

Radovan Bartošek na Alarmu v článku Obejmi svou spisovatelku píše: „Stejně jako Petra Hůlová i já chápu strach společnosti a jsem přesvědčen, že prostředkem pro nápravu nynější situace je dialog.“

Ale o jakém strachu tu Bartošek vlastně hovoří? Těch strachů je totiž víc a zatímco některé z nich se setkávají s pochopením, pro jiné strachy nová levice porozumění nemá. Strach je pro tuto levici akceptovatelný jen v podobě externalizovaného strachu z vlastních nejistot za něž může de facto neoliberální kapitalismus (často je to skutečně tak). Pro strach z migrantů per se nová levice žádné pochopení nemá. Tu s odkazem na to, že u nás žádní nežijí, jindy s poukazem na solidaritu. Jistě.

Proč ale není možné vyjádřit obavy o únosnou míru oné solidarity a strach z nekompatibility hodnot, aniž by člověk dostal nálepku „zrádce party“? Proč jsou tato témata tabu? Proč jsou novou levicí bagatelizována?

Nejsou jednoduše s východisky nové levice kompatibilní. Ta pak ale jen těžko může deklarovat chuť vést dialog s lidmi, kteří tato témata naopak pokládají za výsostně relevantní.

Nicméně odmítání těchto témat novou levicí je vlastně logické. Nová levice vychází z premisy, že nerozdělit se, je neospravedlnitelné a bránit si blahobyt jako pouze svou výsadu je nemorální. Případný kolaps státu či Evropy pod náporem uprchlíků tak nová levice (i křesťané) nutně musí chápat jako přirozenou součást vývoje, jako možnou alternativu, snad i jako zasloužený trest, jakkoli se o tom nahlas mlčí. Významná část nové levice navíc migranty pokládá za něco jako hnutí bratrů v boji.

Stejně jako Radovan Bartošek ve zmiňované reakci na můj článek. Píše: „I dnešní doba má své proletáře a má i své psance. V Evropě jimi teď nejsou dělníci, ale třeba právě uprchlíci“.

Uprchlíci ve fantazijních představách levice přebírají štafetový kolík dělnické třídy respektive „nových sociálních hnutí“ definovaných z hlediska identity. Levice má pro uprchlíky slabost i z těchto ideových důvodů. Vnímá je jako nové revolucionáře, jako nový proletariát, jež doplatil na globalizaci a je tak přirozeným spojencem v boji proti neoliberalismu. Sní si o tom, jak za zvuků internacionály strhávají hradby pevnosti Evropa. Levice zkrátka téma migrace uživá ke svým vlastním cílům. Prostřednictvím jí mluví sama o své vlastní agendě a uprchlíkům tak činí to, co předtím tolikrát vehementně kritizovala v rámci postkolonialismu: „manipuluje jejich vlastním hlasem.“ Polehčující okolností nechť je fakt, že si to často nejspíš ani sama neuvědomuje.

Tedy to připomeňme. Uprchlíci do Evropy nepřicházejí dělat revoluci. Chtějí buď pracovat a zapadnout tedy usilují o maximální konformitu nebo nepracovat a pobírat dávky. Revoluci mohou iniciovat nejspíš bezděčně. Tak, že jich bude víc, než kolik Evropa zvládne a systém se zhroutí pod vlivem přetížení.

Tento apokalyptický obraz jsou do konce dotažené strachy oněch „obyčejných lidi“. Toho se někde vzadu bojí jako zvířata. A rádi by o tom mluvili nahlas. Svobodná veřejná debata se přece vyznačuje tím, že překračuje čas i prostor. Vztahujeme se k událostem jinde (v Něměcku, Švédsku, Francii...) jako k eventualitám našeho prostoru. Fantazírujeme o možných scénářích, hrajeme si s paralelami. To se v Čechách neděje a i proto mají lidé strach. Hovořit o hře zní v tomto kontextu snad nepatřičně, ale proč bychom si nemohli intelektuálně „hrát“? Právě proto, že tu vlastně ani žádné migranty nemáme, měli bychom se v tomto ohledu cítit skutečně svobodně a uvolněně. O nic přece nejde. V prostředí, kde je dovoleno bezuzdně spekulovat o něčem, co nás v reálu vlastně „nepálí“, můžeme dojít k překvapivým závěrům. Mimo jiné k tomu, že „obyčejní lidé“ se bojí právě toho, co novou levici rajcuje. Nějaké formy revoluce nebo alespoň radikální proměny.

Z nového čísla Otroci ideologických balíčků. Ztráta schopnosti vybočit ze svého davu a svobodně myslet

Echo týdne: Kluzký svah, třetí poločas a pracovní úraz ● Esej: Koněv v San Franciscu ● Svět: Christine Lagardeová a úpadek západní civilizace ● Civilizace: Jak dobře vydělávat on-line ● Recenze: Ke hvězdám raději mlčky

Všude hledám Tolkiena Varování politologa Patricka Deneena
Mučení, které jen tak neskončí Václav Marhoul a jeho adaptace knihy Nabarvené ptáče

/
Autorka je spisovatelka

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.