Jak by Oliver Stone natočil Baarovou?

Lída Baarová je, jak jsem vyrozuměl, film blbý, a to blbý specifickým způsobem: příběh herečky navléká na kýčovité, v podstatě barvotiskové pohádkové schéma o slabé ženě, jež se nechala svést démonickým zlem. Což by nebylo ještě tak strašné, kdyby film od režiséra známého příchylností k politikům, momentálně k prezidentovi Zemanovi, nezískal velkorysou dotaci z veřejných peněz. To vše se člověk dozví, aniž by se musel snižovat k tomu, že by na něj šel do kina, neboť Renčův film je z těch událostí, jaké člověku donese až do domu mediální provoz.

V této diskusi mě zaujala zvláštní otázka, již na twitteru položil známý publicista Petr Koubský: „Byla by naše intelektuální obec spokojenější, kdyby ten film o Baarové natočil nějaký opravdu dobrý režisér? Třeba Leni Riefenstahlová?“

Jak tuto kryptickou otázku číst? Zda bychom neměli být vlastně rádi, že u nás zpracovávají atraktivní národní témata na politickou objednávku šmíráci, a ne skutečně talentovaní tvůrci? Je to myslím jedno možné čtení té otázky.

Nemůže nás nepotěšit, když se nějakého českého tématu ujme režisér mezinárodního renomé, jako třeba Agnieszka Holland s palachovským Hořícím keřem. Málo platné, když se ten film jen trochu povede, člověka to zahřeje u srdce.

Zkusme si ale představit, jak by to asi dopadlo, kdyby osud Lídy Baarové zaujal takového Olivera Stonea. Režisér filmů jako Četa nebo Wall Street, to je slušný kalibr, ne? Kdyby tak mohl hrát Goebbelse třeba Michael Douglas, i když ten už je vlastně moc starý. Stone rád mluví o tom, že to, že Židé ovládají média, brání otevřené diskusi o Holocaustu. „Hitler je v dějinách užitečný obětní beránek a je používán laciným způsobem,“ řekl známý režisér. „Je produktem série akcí. Je to příčina a následek… Měl jsem možnost kráčet ve Stalinových a Hitlerových stopách a pochopit jejich hledisko. Vzděláme své mysli a osvobodíme a rozšíříme je.“ To měl na mysli svůj seriál „Nevyřčené dějiny Spojených států“. I tuto filmovou produkci musel někdo zafinancovat. A byl to americký televizní kanál Showtime, který produkuje i tak vynikající seriály jako Homeland. Jinými slovy, taky se mu dostalo establishmentového imprimatur. Byť stát je něco jiného než soukromá firma. A aby bylo jasné, že nejde o náhodu – Stone má na kontě vedle patřičně konspirativních verzí historických dramatizací (JFK, Nixon) i přímo dokumentární filmy o svých setkáních s Fidelem Castrem a Hugem Chavezem. A jaký projekt chystá teď? Film o Edwardu Snowdenovi.

Nemylme se, v obou případech se tvůrce snaží strefit do poptávky určitých kruhů, jež jsou v jeho situaci vlivné, přičemž ryze divácký úspěch filmu nemusí být tím jediným motivem. U nás si sice získá nálepku konformisty, kdežto v Americe může mít pocit, že jde proti systému. Jenže v určitých mikrosvětech, jako je třeba ten filmový, jsou tyto názory tak rozšířené, že antiestablishment je tam svého druhu establishment. Je to zvláštní umění provokovat a vysloužit si poklepání na rameno zároveň. Herec Sean Penn prohlásil, že novináři, kteří nazývají Huga Chaveze diktátorem, by měli jít do vězení. V jeho mikrosvětě je to pokrokové a lidové, přičemž náraz faktické lidovosti, například v podobě názorů Venezuelanů, do té virtuální hollywoodské se nekoná. Nebo jen zcela výjimečně – mým oblíbeným příkladem je faux pas herečky Cameron Diaz, která se při návštěvě Peru musela omlouvat, že nosí maoistickou brašnu. Na rozdíl od hollywoodských revolucionářů mají Peruánci reálné zkušenosti s tím, co dokáže maoismus v praxi – hnutí Světlá stezka tam povraždilo tisíce lidí.

Loni na podzim šel do amerických kin film „Pravda“ s Robertem Redfordem a Cate Blanchettovou, který je dramatizací událostí z roku 2004 (český divák ho zatím byl ušetřen). Televizní stanice CBS tehdy odvysílala reportáž, podle níž prezident George W. Bush, který v 70. letech sloužil jako pilot u Texaské národní gardy, zběhl od jednotky. Jenomže to tvrzení bylo založeno na zfalšovaných dokumentech. Proslulý moderátor Dan Rather a producentka reportáže Mary Mapesová trvali do poslední chvíle na svém. I když už byli každému nepředpojatému člověku, který se rozhodl celé věci věnovat cca dvacet minut času, k smíchu. Shrnutí všech důvodů, proč jsou tzv. Killianovy dokumenty nevěrohodné, je dlouhé a sahá od způsobu, jakým je producentka Mapesová údajně získala, po nesrovnalosti v jejich obsahu a nepravděpodobnost toho, zda je mohl napsat údajný autor osobně. Ale v zásadě stačí vidět jediný obrázek – tento gif. Jsou na něm položeny přes sebe údajný strojopis z roku 1973 a tentýž text napsaný na počítači v programu Microsoft Word 2003 s defaultními nastaveními (A ne, psací stroj ze 70. let, který by takhle psal, se nikomu najít nepodařilo).

Stanice CBS si objednala nezávislou analýzu pořadu, která dopadla tak, že Mapesová i Rather museli odejít. „Pravda“ ovšem vše vypráví tak, jako by jediným důvodem pochyb o pravosti dokumentů byli zlí, mocní republikáni a bezpáteřní televizní šéfové. nebyl důvod Uplynulo už deset let, když se v Hollywoodu rozhodli natočit film, ve kterém této směšné lži poskytnou druhý život. Co to přidávají v Hollywoodu do vody, že se celá velká skupina lidí včetně oscarových hvězd i velice chytrých lidí vydělávajících milióny dolarů rozhodne hodit veškerou racionalitu z okna?

Dílčí odpověď samozřejmě zní, že klíčem je jméno George W. Bush. Ještě sedm let po jeho odchodu z úřadu je potřeba vymezit se proti němu, zasadit imaginární ránu jeho pověsti tak silná, že v určité societě je s to způsobit selektivní vypnutí mozku.

To nemá být další příklad ze žánru „Nejen u nás, ale i na Západě jsou hloupí“. Spíš připomenutí, že snad právě film jakožto narativní umění spoléhající se na vizuální komponentu je náchylné k tomu, ignorovat fakta a dávat se do služeb politiky v tom či onom smyslu.