Kyštym. Jaderná katastrofa, o níž svět neměl vědět

Černobyl a Fukušima, dvě nejznámější a také největší jaderné havárie dějinách. Těsně za nimi je co do rozsahu Kyštymská katastrofa. Událost z roku 1957, o které se svět začal dozvídat až po desítkách let. Odehrála se na jižním Urale a paranoidní sovětský režim ji zamlčel nejen před světem, ale i před vlastními lidmi.

„29. září jsme na poli sklízeli brambory. Najednou jsme slyšeli silný výbuch, země se zatřásla pod mýma nohama. Všichni jsme byli v šoku. Děti si hned lehly na zem a starší lidé, kteří zažili válku, si mysleli, že právě začala nová. Vylezli na stromy, aby zjistili, odkud ten výbuch přišel. K nebi stoupal špinavý mrak... Byl skoro úplně černý a vypadal jako kouř, co stoupá z pece,“ vzpomíná v dokumentárním filmu Metamorfózy žena, která tehdy akorát začala chodit do páté třídy, bylo jí 11.

Když přišla domů, všechna okna rozbitá. „Tehdy jsme nevěděli, co se stalo. Po pěti dnech nás ve škole nechali nastoupit a řekli: Zase jednou budete muset vypomoct v kolchozu. Na poli jsme viděli, že kolem hromad se zeleninou jsou vykopány hluboké jámy.“ Zeleninu měly děti do děr naházet. Samozřejmě se divily. „Jen nám řekli, že zeleninu něco zničilo a že ji nemáme jíst.“

Teplota stoupá. Pak přišel výbuch

Po druhé světové válce měl Sovětský svaz velký deficit. Zaostával za svým novým nepřítelem. USA byly tehdy ve vývoji jaderných zbraní mnohem dál, ostatně vyzkoušely si je v Hirošimě a Nagasaki. Komunistická velmoc proto soustředila veškerou energii, aby co nejrychleji velmoc „imperialistickou“ dohnala.

Jaderné zařízení Majak, ležící 80 km severně od Čeljabinsku, bylo postaveno mezi lety 1945 a 1948. Rychlost, politický tlak i nedostatek znalostí přispěly k tomu, že bezpečnost se ocitla na trochu vedlejší koleji. Všech šest reaktorů bylo umístěno přímo na jezeře Kyzyltaš a používaly otevřený chladící systém: zkrátka kontaminovaná voda se vypouštěla přímo do jezera. A jaderný odpad pro změnu končil v blízké řece Teča. Kolem roku 1953 bylo přistavěno skladiště pro kapalný jaderný odpad.

29. září 1957 je datum, které dlouho znalo jen málo lidí. Datum, které připomnělo člověku, co se může stát, když si zahrává s peklem. Ten den selhal chladící systém v jedné z nádrží obsahující 70–80 tun kapalného jaderného odpadu. Teplota začala stoupat. Kapalina se začala odpařovat. Pak došlo k chemické explozi. Podle odhadů měla sílu 70–100 tun TNT. Samotný výbuch neměl žádné oběti, ale uvolnil do vzduchu obrovskou masu radioaktivního materiálu, který se rozšířil stovky kilometrů daleko.

Většina kontaminovala bezprostřední okolí a také řeku Teča, zamořenou již z dřívějšího jaderného odpadu. Během 10 až 11 hodin zanesl vítr radioaktivní mrak severovýchodně a dostal se 300-350 km daleko od místa neštěstí. Zasáhl oblast velkou 20 000 km2, zhruba čtvrtina České republiky. Tato oblast nese označení EURT (Východouralská radioační stopa). Mezinárodní atomová agentura ji ve svém žebříčku jaderných katastrof vede na třetím místě za Černobylem a Fukušimou.

Tajnosti a mlčení. Evakuace po dvou letech

Lidé v blízkých vesnicích věděli, že se něco stalo. Ale co? Nikdo jim nic neřekl. Až týden po výbuchu přišly první evakuace. Řekli jim, že musí odjet, hned. Ale neřekli jim proč. Sovětské úřady evakuovaly nejméně 22 vesnic a jejich zhruba 10 tisíc obyvatel. První lidé opustili své čtyři vesnice v horizontu 7 až 14 dní po havárii. Pak byl dlouho klid. Další dvě vlny evakuací přišly po 250 dnech a 330 dnech. To však není nic proti tomu, kdy proběhly poslední evakuace. 670 dní po havárii, skoro dva roky...

„Někdy kolem 2. července jsem onemocněla. Cítila jsem hroznou bolest hlavy a břicha. Měla jsem teplotu 41 C,“ vzpomíná v dokumentu žena. Sedm dní zůstala v bezvědomí. „Matka mi pak říkala, že jsem neustále zvracela, všechno to bylo zelené.“ Její matka byla tou dobou těhotná. V březnu porodila holčičku. „Miminko bylo úplně černé, černé jako mazut. Po třech dnech se udusilo... Mému bratrovi zase vypadaly všechny vlasy.“

Dodnes se neví, kolik lidí vlastně kyštymská havárie postihla, kolik lidí zemřelo. Rakovinu způsobenou ozářením totiž nelze odlišit od jiných typů rakoviny.

Podle studie Institutu biofyziky při sovětském ministerstvu zdravotnictví, kterou v roce 1992 provedl v Čeljabinsku, zemřelo následkem havárie v předcházejících 32 letech 8015 lidí. Nejčastěji uváděné číslo je mnohem menší. Udává se 200 mrtvých, ovšem kde se vzalo, kdo je jeho zdroj, se jaksi neví.

Velmi zajímavě řešila problém zamořené oblasti sovětská vláda. V roce 1968 prohlásila oblast kryjící se s EURT (Východouralská radiační stopa) za Východouralskou přírodní rezervaci. Tato „chráněná“ oblast měla patrně takový význam, že sem nesměl nikdo nepovolaný.

Žádné vesnice, žádní lidé... nic

Svět neměl o jaderné katastrofě dlouho vůbec tušení. Až v dubnu 1958 se v západním tisku začaly objevovat zprávy, leč hodně vágní, o „katastrofální nehodě“, která způsobila „radioaktivní spad nad Sovětským svazem a okolními státy“.

Až v roce 1976 konečně katastrofu potvrdil sovětský emigrant, biochemik Žores Medvěděv, když v článku pro New Scientist o disidentských vědcích v SSSR jako by mimochodem zmínil „větší neštěstí na Urale“. Malá zmínka strhla vlnu zájmu. „Medvěděv a další badatelé začali pátrat dále a byla nalezena řada sovětských ekologických vědeckých sdělení, udávajících, že byla radiací kontaminována jezera, půda a více než 200 živočišných a rostlinných druhů v blíže neidentifikované oblasti pokrývající několik tisíc čtverečních kilometrů,“ popisuje John May v knize The Greenpeace Book of the Nuclear Age: The Hidden History, the Human Cost (1990) .

Pár let po havárii, v roce 1960, cestoval oblastí sovětský fyzik Leo Tumerman, který později emigroval do Izraele a v roce 1977 své zážitky popsal. „Sto kilometrů od Sverdlovska výstražná tabule u cesty varovala řidiče, aby následujících třicet kilometrů nezastavovali a jeli maximální rychlostí se zavřenými okénky. "Na obou stranách cesty byla krajina všude na dohled mrtvá: žádné vesnice, žádná města, jen komíny zbořených domů, žádná obdělávaná pole či pastviny, žádná stáda, lidé ...nic.“

Střípky do větší mozaiky pomohla složit analýza sovětských map zasaženého prostoru z roku 1979. Američtí vědci National Laboratory v Oak Ridge srovnali mapy z konce 50. let s novějšími mapami z roku 1970. Ukázalo se, že názvy třiceti malých obcí menších než dva tisíce obyvatel i několika větších měst byly odstraněny. Ostatně Majak na mapách nebyl vůbec, proto katastrofa získala jméno „kyštymská“, podle nejbližšího města.

Když byly koncem 70. let zpřístupněny některé svazky CIA, ukázalo se, že americká tajná služba věděla o události v Majaku již od roku 1959. Zamlčela ji, bála se totiž nepříjemných následků pro rodící se americký jaderný průmysl.

Výjimečný obrazově krásný dokumentární film Metamorfózy uvedl festival JEDEN SVĚT. Černobílý film zaznamenává vyprávění obyvatel, svědectví těch, kteří katastrofu zažili i těch, kteří se dodnes musí potýkat s jejími následky, ač v roce 1957 dávno ještě nebyli na světě.

METAMORFÓZY
Metamorphosen
Sebastian Mez / Německo / 2013 / 84 min.