Indiáni rozeznávají čtyři až šest pohlaví
Minulý měsíc jsem pobýval mezi indiány kmene Navaho na severu severoamerického státu Nové Mexiko. Amerika z indiánské perspektivy je jiná Amerika, protože s lidmi mezi kterými žijete, sdílíte jiné emoce. Projížděl jsem Jihozápad s bílými Američany a vnímal jsem krásnou zemi, ale víc jako turista. U indiánů ke stejné krajině přistupujete z druhé strany a je to jiný zážitek. Například indiánská chýše má dveře otevřené k východu, takže je ráno otevřete a přímo před vámi vystupuje velké slunce, které se sluší pozdravit. I ten den začne proto s jiným světelným pocitem než doma.
Jeden z našich přátel přednáší na indiánské univerzitě v Crownpointu a pozval nás, abychom si s indiánskými studenty popovídali. Učební místnost má tvar velké centrální chýše, která uprostřed nemá podlahu, aby studenti byli v přímém kontaktu se zemí. Je možné zde zapálit malý ohníček nebo místnost vykouřit. Do poslední chvíle nevíme, zda vůbec někdo přijde, protože v noci došlo nedaleko učebny ke střelbě, ale nakonec to byl jen nějaký další případ domácího násilí, který skončil smrtí.
Ale studenti přeci jen pomalu a nesměle přicházejí. Ptáme se jich: „Proč jste tady?“ a oni říkají: „Protože nevíme, kdo jsme“. Navahové jsou jedním z mnoha kmenů, který ztrácí svůj vlastní jazyk a s ním i kulturu. Není divu, že rozhovor se brzy stočí na české národní obrození a roli lidové písně, která pomohla češtinu udržet. Indiáni uvízli mezi dvěma světy. Do svého starého se nemohou a vlastně ani nechtějí vrátit – koho by bavilo sedět ve čtyři ráno u nory, odkud se prohrabává psoun, a pak ho rychle praštit zahnutou holí, aby bylo co ke snídani. Ale ani americký svět jim nevyhovuje, protože je příliš odtržený od přírody a krajiny a ztratili by v něm to nejcennější – pocit životní harmonie. Věci sice nazývají jinak, ale pod pojmem harmonie rozumí takový druh krásy, ve kterém jsou ničivé i tvořivé síly v rovnováze, takže člověk překonává nebezpečí, žije dlouho a klidně umře ve spánku.
Indiáni jsou v podobné situaci jako Češi na počátku 19. století v prostředí dominantní německé kultury. Vyprávím jim o zaniklých kmenech Polabských Slovanů a roli učitelů a aktivistů, kterým my říkáme obrozenci. Jedna studentka líčí, jak se vrací ke tkaní koberců. Viděla to u babičky a teď má pocit, že skrze řemeslo navazuje ztracený kontakt s předky a světem plným hvězd.
Nicméně jsme v napůl zhrouceném indiánském prostředí, kde je plno násilí, nemocí, levných drog a sexu jako skoro všude u amerických etnických menšin, kde nezaměstnanost dosahuje víc jak 50 % a sebevražednost je zhruba na desetinásobku amerického průměru, protože některé dny jsou prostě dobré na smrt.
Společně sledujeme film Russella Martina a Lydie Nibley „Two spirits“ z roku 2010. Název bych nejspíš přeložil jako „Dvojduší“. Jedná se o skutečný příběh indiánského mladíka Freda Martineze, který pochopil, že je gay, v městě Cortez se pohádal s bělochem jménem Shaun, a ten jej pak sledoval a ubil kamenem. Prostě místní příběh, který nás však učí něčemu z hodně staré a velice noblesní indiánské tradice.
Indiánské kmeny Jihozápadu, zejména ty, které se živí zemědělstvím (u lovců je všechno trochu jinak), rozeznávají čtyři a někdy šest pohlaví. Máme tady sice muže a ženy, ale také gaye a lesbičky a někteří z nich jsou spíš muži a jiní spíš ženy. Indiáni to berou jako přirozenou věc, a protože jsou pragmatičtí, tak se základem své bytosti neválčí, ale snaží se z ní právě naopak udělat výhodu.
Jeden z učitelů připomněl téměř anekdotický příběh, jak domorodá žena běží ke knězi a vzrušeně mu říká: „Právě jsme zjistili, že náš syn je gay“. Farář se zachmuří, jenže žena radostně pokračuje: „Musíme připravit slavnost!“. Navahové, Zuniové a část Hopiů totiž věří, že když v jednom těle přebývají dvě duše, mužská a ženská, tak je tato osoba blíž rovnováze světa a má větší předpoklady stát se náčelníkem, učitelem nebo šamanem. Tedy homosexualita se bere jako potenciální dar. Důležité je, že když u nás řekneme homosexuál, tak už ze samotného slova na nás vyskočí „sex“ a zatemní další uvažování, zatímco navažské „nádleehí“ je víc o schopnosti uvažovat zároveň mužským i ženským způsobem. I na dýmce „míru“, která je spíš dýmkou smlouvy a požehnání a ve vzácných chvílích ji společně kouříme, je vyobrazen symbol hory a jezera, tedy něco jako jin a jang, spojení mužského a ženského aspektu.
V tradiční indiánské roli se nádleehí stávali nejenom vůdci, ale také se starali o opuštěné děti. Nesnažím se tady zasáhnout do debaty, zda by homoseuxální páry měly adoptovat děti, protože v západní společnosti se homosexuály občas stávají popletení lidé, kteří mají problém nalézt svoji identitu, a tak ji hledají ve změněném pohlaví, ale ukázat, že ve vhodné situaci se „prokletí“ může stát darem. A také, že se na věc častěji díváme z hlediska těla, zatímco indiáni z hlediska duše a přínosu pro společnost. Indiáni navíc nemají evropsky přesnou hranici mezi mužem a ženou.
Skutečný příběh Freda Martineze byl složitější. Jak dozrával, tak si rád dělal make-up a bral na sebe ženské šaty. Tehdy rodina udělala chybu. Místo toho, aby zůstala v rezervaci, kde se podobné chování snese, tak odešla do města, které bylo donedávna kovbojským městem. Dnes už jsou kovbojové k nezaplacení drazí, protože se musí starat o koně, takže pomalu vymírají a všichni jezdí autem. Nicméně mužná atmosféra zde nadále zůstává.
Fred odešel do Cortezu na rodeo, ale náhodou se střetl se Shaunem. Vyměnili si pár ostrých slov, ale pak šel Fred domů. Shaun ho sledoval a pak přizabil kamenem. Nakonec ho odtáhl od cesty a dobil v poušti. Matka ho hledala, ale tělo našli až o pět dní později dva chlapci chytající ještěrky. Zmučenou tváří zemřel tváří ke hvězdám. Shaun byl sice usvědčen, ale vypadalo to, že vyvázne s nízkým trestem. Do věci se vložila nevládní lesbická organizace z New Yorku a dosáhla rozsudku vražda z nenávisti. Shaun se sice přiznal, ale byl odsouzen na 40 let. Zločiny z nenávisti jsou považovány za sociálně velice nebezpečné, protože při nízkých trestech by mohlo dojít k jejich opakování.
Fredova rodina provedla klasický navažský obřad. Při jeho závěru se z nebe snesl orel a obkroužil indiánskou skupinku. Jeden z našich studentů se ptá, proč v křesťanství, které je podle něj příliš mužskou záležitostí, radostně nevítáme homosexuální kněze se dvěma dušemi, kteří určitě budou světu rozumět lépe než jenom samotný muž. Druhý říká, že je mnohem lepší být komunitou přijat, a ne jenom tolerován.
Černý kůň změní hovor. Je to typická indiánská taktika – udělat nějaký vtip, aby se nešlo příliš hluboko do násilných či depresivních emocí. Na oko se rozhořčuje na bílé doktory. Kvůli řidičskému průkazu musel jít k očnímu doktorovi. První dva řádky přečetl bez problémů, ale pak požádal sestru, aby mu tabuli s písmeny postrčila blíž, aby rozeznal i další řádek. Oči má přece v pořádku, a může to dokázat, jenže oni mu tu tabuli nepřinesli. Byl to dobrý den, spokojeně jedeme domů, kde nás čeká soused, který si právě na paži nechal vytetovat Homera Simpsona s indiánskou čelenkou. Je na něj hrozně pyšný.
