Jak velké slovo mají ve školství ‚pachatelé dobra‘?

Paní ministryni vložil v minulých dnech jeden novinář do úst výrok, že se zruší zvláštní školy. Její reakce byla správná, když sdělila, že zvláštní školy již neexistují, a tak nemohou být rušeny. Nicméně v jinak stojatých pedagogických kruzích nastala velká panika. Nelze se tomu divit, protože již několik let je ministerstvo školství pod velkým vlivem několika vlivných nestátních neziskových organizací, které velice hlasitě vykřikují vize o rušení základních škol praktických (dříve škol zvláštních) a ministerstvo jim v tichosti naslouchá. Navíc nedůvěra, kterou ministerstvo mezi pedagogy vypěstovalo tím, že sice organizuje různá setkání s pedagogickou veřejností, ale bez ohledu na jejich názory vytváří různé návrhy legislativních norem, vzdělávacích programů či kariérního růstu pedagogů, je velká a nutno sdělit, že opodstatněná.

České školství v posledních letech prochází neustálými turbulencemi. Ministři se střídají téměř v ročních intervalech a zásobují ministerstvo různými představami, které jim mnohdy nakukají do hlav lidé vydávající se za odborníky - ale často po většině motivovaní možností přiživit se na státním rozpočtu. Ať již to byl tzv. internet do škol, který pomohl jenom někde a především někomu na úkor školních metodiků prevence – k nimž tehdy, na přelomu tisíciletí, peníze původně směřovaly. Třeba jako první rámcový vzdělávací program, který většině krajů vytvořila za velmi tučný obnos parta bývalých vysokých ministerských úředníků, nebo předražené aktivity v rámci mnohaletých příprav státní maturity, různé výzkumné úkoly, které nikomu krom peněz nic nepřinesly, atd.

V posledních letech je takovým lákadlem myšlenka tzv. inkluze ve vzdělávání, jinými slovy společné vzdělávání všech žáků bez rozdílu svých individuálních zvláštností, sociálního původu, zdravotního postižení včetně lehkého postižení mentálního. Ne, že by to byla představa lichá. Ono poskytnutí možností rovného přístupu ke vzdělání je ideálem patrně nás všech a těžko se najde někdo, kdo by nefandil žákům, aby se pokud možno se svými omezeními vyrovnali co nejlépe a pokud možno v běžných školských podmínkách. Je určitě správná myšlenka větší otevřenosti systému základního vzdělávání. Nicméně je ale zcela jistě nesprávné vzdělávat všechny žáky bez ohledu na jejich intelektové schopnosti v prostředí standardní školní třídy, která ty nejslabší staví do pozic outsiderů a třídních šašků, případně je ze svého středu přímo vypudí.

Nejnovějším materiálem, který ministerstvo vypustilo do vlády a posléze do Bruselu, je Akční plán inkluzivního vzdělávání na období 2016 – 2018. Plán konkrétně určuje jednotlivé kroky, jak k téměř absolutní inkluzi v nejbližších několika málo letech dospět. A zde je konkrétní případ, jak vzniká nedůvěra: ministerstvo za spoluautory označilo i Asociaci speciálních pedagogů (jednu z nejpočetnějších odborných asociací ve školství), která materiál označila jako neodborný a nepřijatelný, protože se převážně a přednostně zabývá řešením romské otázky a nikoliv vzděláváním všech dětí.

Navíc svými tvrzeními, která by měla mít dopad na školské prostředí, zamezuje možnosti odborného vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací a jen nedostatečně se zabývá se vzděláváním žáků se specifickými poruchami učení a chování, kteří mají v běžném vzdělávání největší problémy a o mnoha z nichž můžeme hovořit jako o obětech našeho školského systému. Převážně jsou to chronicky neúspěšní žáci, s nimiž učitelé neumějí pracovat. Jestliže žáky skutečně chceme naučit pozitivnímu vztahu ke vzdělání, tak v nich nesmíme budovat pocit permanentního neúspěchu, který dříve nebo později má dopad i na jejich psychiku (většina mých klientů v psychoterapii). Nemyslím tím zmenšení nároků na vzdělání, ale jejich zlidštění.

V akčním plánu je sice řeč o potřebě předškolního vzdělávání (do roku 2020 alespoň 95 procent ?! dětí), ale pouze u mateřských škol. Z materiálu zcela zmizely přípravné třídy základních škol, které pro děti především s odkladem školní docházky mívají při správném vedení blahodárný význam (příklad základních škol v Praze 9, kde již několik let fungují s velmi pozitivními výsledky, včetně snížení množství odkladů). Zde je patrná snaha aktivistů z vlivných neziskovek, kteří jsou vláčeni častěji emocemi než znalostí např. vývojové psychologie. Jinak by nemohli tvrdit, že sedmiletému dítěti s odkladem dá víc mateřská škola, než přípravná třída školy základní.

Jen obtížně lze rozumět jednomu z principů akčního plánu „Povinnost se vztahuje na mateřské školy, tak aby akceptovaly všechny děti ze spádové oblasti bez výjimky a bez ohledu na trvalé bydliště a zajistily kvalitní vzdělávání a přípravu na základní školu“. Spádová oblast se přece rovná trvalému bydlišti, ne? Nebo obec bude nucena zajistit předškolní vzdělání každému, kdo se jejím rajónem jenom mihne? A co když nemá ve své územní správě pro mateřskou školu adekvátní pozemek? To bude vyvlastňovat soukromé vlastnictví? Nebo bude vytvářet mnohasethlavé mateřské školy o více patrech v nichž se děti budou ztrácet?

Jak chce ministerstvo vydat „metodický pokyn, který školám jasně ukládá, že nemůžou odmítat přijmout děti, které nepatří do jejich spádové oblasti“? Vždyť otázku spádovosti řeší školský zákon. A navíc metodický pokyn ministerstva je pouze doporučující a pro jiné zřizovatele zcela nezávazný. Jak bude ministerstvo uplatňovat pojem znevýhodněné děti? To k jejich definici nechá provést další ze zbytných, ale finančně náročných výzkumů?

Dalšími výkřiky do tmy jsou v materiálu uvedené některé milníky na rok 2018. Např. „Realizace místních ucelených strategií pro inkluzivní a kvalitní vzdělávání probíhá minimálně na 50 územích (již se neuvádí způsob určení); realizuje se minimálně pět příkladů dobré praxe řešení situace škol oslabených územní segregací; 600 škol se zlepší v kvalitě a inkluzivitě (proč ne 500, nebo 700 a jak a kdo to zjistí?); podpora škol se slabšími výsledky (tedy podpora špatných škol?); dostupnost kvalitního vzdělávání každého dítěte v inkluzivní škole (že by do dvou let byly všechny školy inkluzivní? Jinak si každý žák nemůže vybrat).“ A tak dále...

Perlou je rovněž „Hodnocení projevu předsudků je součástí kvalitativního hodnocení pedagogického procesu ze strany školní inspekce.“ To skutečně samo ministerstvo přiznává, že naše školství je diskriminační a že ji tedy svojí činností léta toleruje? A diskriminační pouze vůči jednomu etniku, nebo vůči všem jedincům, kteří nějak „vyčnívají“ z davu? Tomu je třeba čelit právní cestou a ne kvalitativním hodnocením ČŠI.

O tom, že naše školství je v „dobrých“ rukou, svědčí formulace jednoho z prioritních úkolů MŠMT na rok 2015 „Transformace přílohy Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání určené pro lehce mentálně postižené do Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání“, kde se tvrdí, že ministerstvo „zruší přílohu školského zákona upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením“, ačkoliv školský zákon žádnou takovou přílohu nezná.

Neznalost o nákladech např. na učebnice pro zdravotně postižené prozrazuje určená částka 1,25 milionu Kč na učebnice, učební texty a materiály. Za to se skutečně mnoho nesvede. Jen v letech 2000 až 2007 se každým rokem vymezilo téměř 6 milionů Kč a i přesto se zvládla vždycky jen malá část potřebných učebnic. Informace pro neznalé – výroba speciálních učebnic, zvláště těch pro nevidomé je specifická, malonákladová a tudíž podstatně dražší, než podobné materiály pro běžné školy. Stejně tak základní školy se 680 tisíci Kč mnoho učebních pomůcek pro 1. stupeň nepořídí, tedy pokud by měly být rozdávané plošně, a ne pouze vybraným skupinám žáků. A navíc zdravotně postižení mají ze zákona nárok na všechny tyto učební texty zdarma. V kontrastu s tímto se na vzdělávání v jazyce národnostních menšin, multikulturní výchovu, integraci cizinců a výuku žáků – cizinců českému jazyku počítá s více než 26 miliony Kč.

Tyto odhady nákladů byly vytvořeny na základě zpřesněných údajů z terénu a na základě výstupů projektu „Systémová podpora inkluzivního vzdělávání“ Univerzity Palackého Olomouc. Její pracovníci vypracovali kvalifikované odhady nákladů na rok 2016 (září až prosinec) a rok 2017. Taky zajímavé, tady se pracuje s částkami, které navrhuje externí organizace, zatímco přímo řízená organizace ministerstva, Národní ústav vzdělávání, který plnil téměř totožný úkol, s žádnými finančními odhady nepřichází.

S vědomostí toho, kolik peněz již olomoucký projekt stál, toho, že katalogy, které jsou jeho výstupy, budí přes svoji objemnost spíš úsměv. A v některých pasážích až soucit s autorem (např. rady učitelům, kdo kde má za jakých podmínek sedět a podobné samozřejmosti), se nabízí otázka, zda tu nešlo spíš o příležitost si vydělat než něco smysluplného udělat.

Zaráží mě, jak velké slovo mají na resortním ministerstvu „pachatelé dobra“ z vlivných neziskovek. Až to budí dojem, že se jich ministerští úředníci bojí. Jak to, že se koncepčně speciální pedagogikou už řadu let zabývají úředníci, kterým chybí potřebná odbornost, a tudíž jsou snadnou „kořistí“ těchto aktivistů? Jinak se dá těžko vysvětit, proč z ministerského odboru vycházejí akční plány takové kvality.

Autor je členem TOP 09.