Provařené dny 5: Erotická tenze se schodem v zádech a botou v obličeji

Moje včerejší dramatické dilema se vyřešilo samo. Rozhodování mezi estonskou špionáží a korejskou erotikou jsem byl ušetřen, zakecal jsem se totiž před Thermalem a propásl začátek estonského thrilleru/černé komedie. Jistit to musela korejské napjaté lesbično.

Po příchodu do sálu, kde se konala novinářská projekce, jsem ale zjistil, že podobně volili prakticky všichni. Že by byla volná židlička, tak to ani náhodou. I podlaha byla slušně zaplněná, jediné volné místo byl takový stísněný plácek rozdělený schodem, už před začátkem promítání byl sál navíc důkladně vydýchaný. Složil jsem se na svůj schůdek s vědomím, že budu v následujících dvou a půl hodinách vystaven zkoušce. A že jsem tedy byl. V těžkých chvílích, jež přišly, jsem se v myšlenkách často vracel k estonským špionům. Jak tam pomrkávají z plátna do prázdného sálu, tak sami. Před nimi řady prázdných židlí. Na každé z nich jsem mohl sedět já, nohy si po libosti protahovat, opírat se, pohodlíčka si užívat. A místo toho zkroucený, otlačený a přidušený čekám, až dvě korejské krasavice rozjedou… tu svoji věc.

A přiznejme si – v okamžiku, kdy jednomu drtí záda schod a u nosu se mu komíhá noha diváka v sedačce nad ním, je jeho schopnost vnímat narůstající erotickou tenzi v sídle japonsko-korejského bohatce-úchyla značně omezená. Možná dokonce nulová. Za jiných okolností by to možná bylo jinak. Jenomže všechno je relativní, na to přišel už Einstein, dostal za to Nobelovu cenu, takže to musí být pravda a i já to z vlastní zkušenosti mohu potvrdit.

Korejský režisér Park Chan-wook je hvězda excesu. Jeho si diváci i kritika oblíbili kvůli ochotě nebo spíš nadšení, s nímž jde do extrémů, většinou násilných. Podává je přitom zabalené ve výrazné obrazové stylizaci, kde všechno nebo aspoň ledacos vypadá jak na pečlivě provedené malbě, a jako přílohu dodá i možnost nějaké hlubší interpretace. Nekupte to.

Nejsem zrovna jeho fanoušek a ty anoncované hlubiny jsou, řekněme, dost relativní (viz výše). Ale upřít se mu nedá mimořádná zručnost. A někdy i manická energie – scéna, v níž hrdina Oldboye potom, co unikl z mnohaletého věznění, v restauraci vytáhne z akvária chobotnici a na místě ji slupne, protože potřebuje kontakt s něčím živým, stála za životy těch dvou chobotnic, které herec při natáčení musel sníst. Jeho novému filmu Komorná podobná energie, myslím, chybí. Vůbec mu chybí ledacos. A ledacos zase přebývá.

Vychází z knihy Sarah Watersové, děj (v závěru dost změněný) ale přesazuje do Japonci okupované Koreje třicátých let, film asi nějak komentuje tradičně ne zrovna jednoduchý vztah Korejců k Japoncům, nebo se aspoň tak tváří. Sukhi je sirota odchovaná zločineckým gangem, který ji vycvičil ve velice schopnou kapsářku. Je nasazena jako komorná do domu bohaté dědičky Hideko, aby tam pracovala pro grázla, který vystupuje jako japonský aristokrat Fudžiwara. Plán je bohatou nevěstu svést, utéct s ní do Japonska, oženit se s ní tam, promptně ji nechat zavřít do blázince a frnknout s penězi.

Křehkou Hideko zotročuje strýček, sám boháč by chtěl zbohatnout ještě víc a vůbec exemplární padouch – korejský kolaborant, který se přiženil do japonské rodiny, sběratel a falzifikátor knih, řekněme, specifického žánru. Prostě stařec chlípný, zvrhlý, krutý a ani ne zas až tak moc starý. Navíc mu častým kontaktem s inkoustem zčernal jazyk. Sukhi se skutečně vetře do přízně naivní dívky, jenomže dojde k nečekanému. Paní a komorná si padnou do oka! Erotická tenze vzrůstá! Jak tohle může dopadnout?

Filmy, v nichž každý podráží každého a celé to vygraduje až do zběsilé a krvavé absurdity, mohou být docela zábavné. Ne ale pokud jsou podány ve stylu románu nějakého Charlese Dickense chudých s přidanou hodnotou, přeestetizovanosti, soft porna a značně pomalého tempa vyprávění. O Komorné se jaksi ví, že je to příběh s velkým zvratem, divák má ale dost času, aby pochopil, jaký by to asi tak mohl být. Než k němu film dospěje, musí přežít mnoho vyšlechtěných obrazů. Ach, všechny ty kvetoucí stromy! Možná by je mohla vylepšit nějaká dekorace. Oběšená žena? Rozhodně!

Ani jedna z figur není nijak zvlášť zajímavá, i ten perverzní strýček je jen jeden z řady typických Parkových lotrů, ale tedy… nic moc. A k těm lesbickým scénám – ano, jsou tam, jedna značně extenzivní. A taky trochu toho pro režiséra typického násilí, nějaké to krouhání prstů a tak. Genderové role jsou ve filmu rozdělené dost přehledně – vykořisťované ženy a manipulativní, krutí a bezcitně vilní muži. Pánové se ale nemusí cítit dotčeni, zmíněné lesbické scény jsou natočené především s ohledem na potřeby jejich vilných zraků.

Finský film Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho předcházela dobrá pověst. Zasloužená. Není to zásadní veledílo, které by mohlo divákem do hloubky otřást, ani nemá takovou ambici. Všechno v něm ale je správně. Finsko na počátku šedesátých let, předpokládám, nebylo zrovna významné centrum světového dění. Když se tedy v Helsinkách konalo boxerské utkání o titul profesionálního mistra světa pérové váhy, musela to být velká věc, zvlášť, když se účastnil místní borec Olli Mäkki, amatérský mistr Evropy, který přešel k profesionálům, venkovský pekař. V týdnech před utkáním se zamlklý a skromný sympaťák stává středem pozornost, točí se o něm dokumentární film, všude možně ho předvádějí. Měl by shodit pár kilo, aby se vešel do váhového limitu a pořádně trénovat, v myšlenkách ho to ale táhne k sympatické dívce „krev a mlíko“ Raije. Jeho manažer není rád, že se sportovec v takhle důležitém okamžiku rozptyluje, Olli má ale jiné priority.

Vlastně se toho ve filmu moc neděje, přesto působí velice živě, ne jako naleštěné výpravné retro, ale zblízka a empaticky zaznamenaná výseč jednoho života nebo životů lidí, které je snadné si oblíbit. Film je natočený na černobílou šestnáctku, veristickým dokumentárním způsobem, bez velikých celků, ale i tak je za jeho hrdiny cítit doma, boxerské utkání před jásajícím dave není nijak ošizené. Režie debutanta Juha Kuosmanena je nedebutantsky jistá, herci přirození a přesvědčiví, funguje to. Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho je ten typ filmu, kvůli nimž stojí za to jezdit do Varů. Do kina by na ně asi člověk nešel, ani se po nich nijak nesháněl. Ale nakonec je rád, že je tady viděl.

Festival je už za polovinou, už se to projevuje, v očích procházejících jeden občas zaznamená „thousand yards stare“ a v jejich pohybech jakousi mírně znavenou setrvačnost. Já jsem odhodlán dál čelit svým úkolům. Dnes večer budu opět vystaven zkoušce, tentokrát dokumentem Helmut Berger: herec. Podle mých zpráv končí asi desetiminutovým záznamem úkonu, jemuž se mezi chlapci říká honitba. Tak mi držte palce. Budete zpraveni.