Plachý elegán Abrhám. V čem, jak a proč byl výjimečný

Smrt Josefa Abrháma (1939–2022) nastartovala v médiích desítky dojemných, plačtivých i veselých vyprávění o hercově životě i jeho takřka pohádkovém soužití s nejpopulárnější českou filmovou Popelkou. Donekonečna se opakovala slova jako „noblesa“, „slušnost“, „galantnost“, „cudnost“, popřípadě „věčné klukovství“, a skloňoval se přitom nejčastěji doktor Blažej z Dietlovy Nemocnice nebo podvodný číšník a knihkupec Vrána ze Smoljakova a Svěrákova Vrchní, prchni! (ačkoli ani jedna z těchto postav zmíněnými osobními vlastnostmi zrovna nevyniká).

Ne že by uvedené charakteristiky neměly právě u Josefa Abrháma své právoplatné opodstatnění. Jenže po světě chodí i řada jiných slušných, noblesních a neokázalých lidí s osobním klukovským kouzlem, a najdeme je jistě i mezi herci, ale nikdo z nich není zároveň výjimečným umělcem, jakým byl právě Abrhám. Pokusme se tedy konečně zamyslet nad jeho herectvím, v čem, jak a proč bylo výjimečné.

Nesamozřejmé herectví Josefa Abrháma

Jakkoli si řadu jeho nezapomenutelných filmových postav budeme ještě dlouho vděčně připomínat, Abrhámovo herectví je neodmyslitelně spjato s divadlem, především s jeho mateřskou scénou, jež ho jako herce od poloviny 60. let vlastně zformovala, s Činoherním klubem (a formovala nejen jeho výrazně umělecké, ale i občanské postoje). To byl základ – a film či televize byly široko daleko víc viditelnou, leč přece jen pouhou špičkou ledovce (u málokterého herce tato nadužívaná metafora přestává být frází tak jako u něho).

Tato scéna nechtěla být běžným divadlem, ale klubem, místem setkávání, kam diváci v komorním prostředí chodí jakoby „k sobě“, kde se chovají důvěrněji a otevřeněji než jinde. Kam nejdou jednou za čas obdivovat oslnivé scénické kreace, ale kam se pravidelně a rádi vracejí, protože se skrze herce vracejí k sobě a dovídají se o sobě. Jinak řečeno: zde herci skrze postavy hledali své lidské možnosti a diváci skrze „své“ herce objevovali možnosti a limity vlastní. Pravidelná setkání s diváky doslova pár metrů od nich zde neměla pomyslnou závěrečnou oponou končit, ale spíš začínat. Divadlo nemělo být Stánkem Kultury, ale podnětem k dialogu.

Myslím, že vůbec nebylo náhodou, že právě zde se ustavila už dva dny po 17. listopadu 1989 nejdůležitější opoziční platforma od nástupu komunismu, Občanské fórum. A že pak sem, pár metrů od prvních velkých manifestací na Václavském náměstí, jsme chodili spolu s herci Činoherního klubu v čele s Čepkem, Kodetem a Abrhámem další dny a týdny stávkovat, tj. vést dialog o situaci.

Celý text si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.