Jak a kdo má trestat média

Mám trochu nutkání zastat se České televize. A vlastně veřejnoprávních médií vůbec. I když jen trochu. Asi nikoho moc nepřekvapuje, že drtivá většina výhrad směřuje ke zpravodajství a publicistice, i když netvoří ani čtvrtinu celkové produkce vysílání z Kavčích hor. Televize měla podle hlasitých kritiků už několik poloh – prohavlovskou, prozemanovskou, sloužila sociální demokracii a čertví komu ještě. Teď se to má zase obracet.

Po slavném popelníčku má prosazovat antizemanovskou linku. Aktuálním derivátem nového tónu měla být ochrana Zdeňka Bakaly, když jeden z editorů vystřihl z úst prezidenta nepěkný výrok na Bakalovu adresu. Nejde však o nový trend, nýbrž o hloupou provozní chybu, kterých se v ostatních médiích stane bezpočet, jen nejsou předmětem velkých veřejných diskusí.

Za bukem kritiky a politického tlaku stojí Český rozhlas, který se obecně může chovat svobodněji – a také tak funguje. Rádio bylo vždycky, a to kdekoliv na světě, pod menším tlakem než televize, která byla tradičně považována za nejvlivnější médium. Rozhlas si ale nedávno vysloužil pozornost slavnými výroky Hovorů z Lán, kvůli kterým dostal pokutu od kontrolních orgánů.

Přitom asi není absurdnější debaty než souzení novinářů z Českého rozhlasu za to, že nechali prezidenta říct v živém vysílání několik sprostých slov. Každému je jasné, že pokud někdo měl nést trest, pak ten, kdo to řekl, a nikoliv ten, kdo to odvysílal. Řešení obdobných problémů je v neregulovaných médiích prakticky nepředstavitelné. Zkoumat zákonnost odvysílání výroků ústavního činitele dokazuje nesmyslnost stávajících mediálních zákonů a mediálních rad.

Je zde nový Týdeník ECHO. Křivé zuby, mizerné silnice. Proč se Západ nad Čechy povyšuje? pic.twitter.com/XGHHN1rq0X

— Echo24.cz (@echo24cz) 5. Prosinec 2014

Debata o fungování veřejnoprávních médií je přitom důležitější než kdykoliv jindy. Média poskytující kvalitní a hodnotný obsah procházejí hlubokou krizí, která vede k jejich zániku nebo jiné formě likvidace v podobě nákupu ze strany oligarchů, již sledují jen vlivové cíle, a to i za cenu ekonomických ztrát. Oni budou raději na provoz svých médií doplácet, než by ztratili kontrolu nad vlivem, který tak na veřejné mínění získávají.

Veřejnoprávní média mohou být z definice nezávislá jen zčásti, protože se nikdy nezbaví ingerence aktuálních mocenských struktur. Ty totiž volí kontrolní orgány – Radu České televize, Radu Českého rozhlasu –, a tím pádem mohou ovlivňovat jejich chod. Je to sice pořád lepší, než kdyby byly pod přímou kontrolu státu, ale nikdy se nezbaví syndromu veřejnoprávnosti. V praxi totiž tento pojem dostává karikovanou podobu, kdy se každý domáhá práva být nějak ve veřejnoprávním vysílání zastoupen, nebo se naopak cítí být poškozen, když jiný dostává prostoru víc.

Do toho už tak frustrujícího stavu přichází ministerstvo kultury s návrhem rozšířit počet rad o další dvě. A to jsem se ještě nezmínil o Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, která reguluje vysílání všech rádií a televizí, tedy i komerčních, a ovlivňuje tak jejich obsah. Zkrátka přituhuje na všech frontách.

Pokud by ministerstvo kultury mělo něco řešit, pak jsou to zastaralé zákony, které deformují stávající stav a jen minimálně reflektují existenci digitálního šíření informací nejen slovem, ale i obrazem. Regulace televizí a rozhlasu byla kdysi nutná z důvodu omezeného počtu frekvencí k vysílání. Současné technologie ale žádná omezení nekladou, proto také veřejnoprávní média podnikají na internetu za peníze daňových poplatníků a získávají obrovskou konkurenční výhodu oproti těm, kteří poplatky nejsou dotováni.

Komerční televize jsou zase omezovány a peskovány Radou pro televizní a rozhlasové vysílání, která posuzuje tzv. nevyváženost vysílání, jež třeba u video-, tedy přeneseně řečeno televizního vysílání přes internet, nijak omezována není. A do toho ještě platí státem různě stanovené sazby DPH, která je pro internetová média vyšší, tedy 21 %, byť vytvářejí stejnou hodnotu jako média tištěná, u nichž je jen 15 %.

Prostě chaos, nesystémovost, byrokracie a prostor pro ovlivňování a žonglování s veřejnoprávností, která se ohýbá, jak to kdo momentálně potřebuje. Změna v nedohlednu, protože není účinné síly, která by ji přinesla. 
A nikdo silný nemá zájem.