Sladká pomsta bruselských byrokratů

Když v roce 2008 Irové v referendu odmítli Lisabonskou smlouvu, rozumělo se samo sebou, že budou hlasovat znovu, tentokrát už správně. Protože v Evropské unii se výsledky demokratického hlasování dělí na správné a nesprávné. Aby to Irům EU usnadnila, dohodla s irskými politiky balíček „záruk“ ve formě deklarace hlav států a vlád EU, jež interpretuje Lisabonskou smlouvu tak, aby zaplašila některé z nejčastěji vyslovovaných námitek Irů. „Záruky“ zde píšeme v uvozovkách proto, že poté, co Irové v opakovaném referendu hlasovali správně, se na slib inkorporovat deklaraci do evropských smluv zapomnělo (ostatně stejně jako Klausem získanou výjimku z evropské listiny základních práv).

Pasáž týkající se daní zněla: „Nic v Lisabonské smlouvě nemění nijak, pro žádný členský stát, rozsah nebo výkon kompetencí Evropské unie ve vztahu k daním.“ Byla vynucena tím, že Irsko muselo dlouhodobě čelit žárlivým útokům evropských zemí, zejména Německa a Francie, na svůj systém firemních daní (zejména na sazbu 12,5 %), s nímž měli Irové spojen svůj hospodářský vzestup. V předchozím desetiletí země přilákala mnoho zahraničních hi-tech investic a mnohé americké firmy si tam zřídily své evropské centrály. Irové chtěli jistotu, že EU nechá jejich daňový systém na pokoji.

Dne 30. srpna nařídila Evropská komise irským daňovým orgánům, že musejí zpětně vybrat od firmy Apple na daních 13 miliard eur.

Ale vždyť přece EU nemá pravomoci v oblasti správy a výběru podnikových daní! No právě. Rozhodnutí učinila evropská komisařka pro hospodářskou soutěž. Jak souvisí hospodářská soutěž s daněmi? Tak, že speciální daňové režimy představují státní pomoc. A EU má pravidla upravující státní pomoc. Nikoli zakazující, ale regulující – pravidla, která žádný laik nikdy nepochopí, a tak živí celé armády právníků a konzultantů. A vztahy s EU vypadají pro veřejnost tak, že vláda vyjednává, zda to či ono je v souladu s unijními předpisy, a pak se vrací z Bruselu s verdiktem: povolili/nepovolili. Tak například prodej OKD možná představoval, ale možná nepředstavoval státní pomoc. Dotační pobídka investici americké firmy GE na výrobu leteckých motorů ve výši až tři miliardy korun (tj. 6 milionů na jedno vytvořené pracovní místo) kupodivu zřejmě není nepovolenou státní podporou. A tak podobně.

Nadnárodní společnosti operující na celém evropském trhu si vytvářejí fikané firemní struktury za účelem minimalizace zdanění. Jedná se o problematiku tzv. transfer pricing – cen, za které si různé entity jedné firmy dodávají zboží a služby mezi sebou. Zvlášť užitečné jsou licenční poplatky za patenty, které drží jen jedna z poboček firmy. Příslušnou pobočku firmy umístí do té země, kde mají nejvýhodnější daňové podmínky. Je zřejmé, že tím občas vznikají situace, kdy nějaká firma neplatí na daních skoro nic. Je taky zřejmé, že jde o mezinárodní problém. A taky se mezinárodně řeší – v rámci OECD – a už bylo dosaženo určitého pokroku.

Evropská komise se ale rozhodla jít vlastní cestou a v taženích proti velkým firmám uplatňovat vlastní standardy. Z politického hlediska skýtá její přístup skvělé pole působnosti. Může se zaměřit na kteroukoli velkou firmu na světě, protože se může zaměřit na kteroukoli firmu, která chce v Evropě dělat byznys. Což jí umožňuje soustředit pozornost na firmy, které vzbuzují zvlášť velkou nevoli Evropanů tím, že dokážou produkovat něco, co oni ne. Tedy na americké technologické firmy. Tragikomická válka Evropské komise proti prohlížeči Internet Explorer již patří do dějin. Podobně bojovala Komise s firmou Intel. Všimněme si, že ani jeden z těchto soubojů nevedl k tomu, že by se dokázal prosadit nějaký evropský výrobce, a tím méně k tomu, aby z toho profitoval evropský spotřebitel.

V posledních dvou letech se Komise zaměřila na podezřele výhodná daňová aranžmá. A jako na zavolanou šlo o americké firmy: Starbucks, Amazon, dnes už napůl americký Fiat. Jejich sídla ovšem byla v zasloužilých členských zemích jako Nizozemsko a Lucembursko a výsledné pokuty se pohybují v řádech desítek milionů eur. Tedy klepnutí přes prsty ve srovnání s Applem a Irskem.

Musí to být zvlášť sladké. Ten pocit odplaty za ponížení, že téměř každý pracovník bruselské byrokracie musí používat výrobek americké firmy. A Irsko, po odchodu Británie jediný reprezentant podezřelého anglosaského živlu, který mezi nás Evropany stejně nikdy nepatřil! Irsko má sice i skutečnou ekonomiku na rozdíl od Lucemburska, jehož hospodářství se prakticky specializuje jen na organizování daňových úniků. Ale zase z něj pochází předseda Evropské komise. Upoutávat na něj pozornost by nevypadalo dobře.

Irské dohody s Applem, jejichž počátek spadá již do roku 1991, byly opravdu poněkud zvláštní (a Apple taky v roce 2014 své irské firmy přestrukturoval). Nicméně ne selektivní – byly k dispozici každé firmě, která by na ně uplatnila nárok. Další specifikum je v tom, že část peněz, které Komise považuje za nezdaněné, jsou příjmy, jež Apple nerepatrioval do USA. Je to notorický problém – velké technologické firmy sedí na ohromných hromadách hotovosti. Částečně proto, že USA mají antikvární daňový systém. Obama kritizoval firmy za nedostatek vlastenectví, ale s daňovou sazbou 35 % nic neudělal. A částečně proto, že firmy nevědí, do čeho by ty peníze investovaly. Vůdci technologické revoluce jsou, co se týče měnění budoucnosti, ve skutečnosti dost bezradní.

Evropská komise jde po těch cizích, po těch špatných, kteří si užívají neoprávněné výhody vůči obyčejným lidem, a dokáže při tom kreativně natahovat stávající pravidla a zákony. Víte, kdo slibuje, že se takhle bude chovat? Donald Trump.