Utahování šroubů

I ta část veřejnosti, která se zajímá o lustrační zákon nebo třeba o soud Andreje Babiše s Ústavem paměti národa v Bratislavě, zřejmě nezaregistrovala novinky z našeho Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). 

Ředitelka archivu Světlana Ptáčníková v polovině února na zasedání rady ústavu v podstatě oznámila konec éry velkorysého zpřístupňování svazků komunistické rozvědky. 

Archiv ze zákona posuzuje žádosti badatelů o zpřístupňování svazků sám. Paní ředitelka však tuto svou kompetenci zcela dobrovolně převede pod civilní rozvědku (ÚZSI).

Zdánlivě se nic dramatického neděje - jistý stupeň kontinuity v rozvědce rozumný stát udrží za každých okolností, dokonce i po změně režimu. Už proto, že režimy přicházejí a odcházejí, ale určité ekonomické zájmy státu zůstávají. Jenže když před šesti lety materiály předlistopadové rozvědky putovaly opačným směrem, tedy od rozvědčíků do ÚSTRu. Už tenkrát si jich rozvědka víc než dvacet procent nechala s vysvětlením, že mohou být citlivé z hlediska státu nebo konkrétních lidí, většinou tzv. nelegálů. 

Teď se vracíme do stavu před rokem 2008, kdy bude znovu možné uzavřít badatelům například i svazek nebožtíka Helmuta Zilka z Vídně, tedy dokumenty, bez nichž se bude komplikovat i poznání mnoha tuzemských příběhů.

Kdo chce, spatří v tomto lokálně omezeném utáhnutí šroubů záblesk věcí příštích. Na letošek Rada ÚSTR plánuje převést pod archiv digitalizační odbor, což je naprosto klíčové místo ústavu. Tady se rozhoduje, co z nezdigitalizovaných dokumentů StB se kdy naskenuje a zpřístupní. Je přitom vidět, že ředitelka archivu není z kategorie "can do", ale "can´t do". 

Takže: ústav se zbavuje svých pravomocí ve prospěch archivu, který se zbavuje svých pravomocí ve prospěch rozvědky, která se... radši už končíme. Ale ta náhlá ohleduplnost mezi institucemi, které drží klíče k estébáckým archivům, může docela dobře skončit bezohledností vůči badatelům.