Putin diriguje Evropu
1
Putin si nakonec stejně vezme, co bude chtít. Je jen otázka, zda mu bude stačit jen východ Ukrajiny, nebo půjde ještě dál. Evropa, která neměla být jen ekonomickou unií, ale měla vytvářet jednotnou zahraniční a bezpečnostní politiku, selhává. Neumí razantně a efektivně jednat od samého začátku konfliktu na Ukrajině a ekonomické sankce, které prosadila spolu s Američany, nakonec hladového ruského medvěda jen vydráždily. Rusko je sice nevypočitatelné, ale historie několikrát ukázala, že se nikdy vyhladovět nenechá, i kdyby se tam lidi měli navzájem pojídat. Vždycky raději obětovalo miliony svých obyvatel, ale nikdy se zlomit nenechalo. A Evropa je determinována, jak také známe z historie, vlastními jedinečnými zájmy Německa, Francie nebo Anglie, třeba jako tomu bylo v roce 1938 v Mnichově.
Nejenže i současné Německo a Francie mají odlišný vztah k Rusku než Británie nebo Polsko, Evropa je kvůli ekonomickým problémům rozdělena více, než by se mohlo zdát. Třeba Kypr je schopen nabídnout svůj ostrov Putinovi, aby si tam zřídil vojenskou základnu. Sílící extremistické politické stany, je jedno, zda jde o pravicové příznivce Le Penové, nebo levicovou Syrizu v Řecku a Podemos ve Španělsku, otevřeně hlásají sympatie k Rusku. Amerika, která také dobře ví, jak je pro ni důležitá stabilita v Evropě, se k razantnímu kroku chystá, když už válka začne. Přitom Spojené státy jsou nakonec opět jediné, které Rusové berou vážně.
Evropské mocnosti si ale jedou své vlastní tance. Putin to všechno moc dobře ví a svou sílu demonstruje při každé možné příležitosti. Kde je mimořádné setkání kancléřky Merkelové a prezidenta Hollanda s vládcem z Kremlu? V Moskvě, tak, aby to celý svět viděl. Kde je další setkání? V Minsku, v Bělorusku, jehož prezident Lukašenko má zakázáno do Evropské unie vůbec jezdit. Výsledek jednání o příměří může někomu dávat pocit uklidnění situace, ale Putinovi to stačit nebude.
Smích, který tolikrát zmiňuje Martin Weiss v úvodu analýzy o nejvážnější krizi v Evropě těchto dní, je ironický, ale nakonec „Nikdo se nebude smát“. Název slavné povídky ze série knih Směšné lásky Milana Kundery svým obsahem s děním na Ukrajině vůbec nesouvisí. Ale i slavný autor patří k zástupu těch, kteří se v Rusku šeredně mýlili. V šedesátých letech napsal v reakci na okupaci Československa ruskými tanky esej Český úděl. Odpověděl mu na to Václav Havel. Vyváděl ho z omylů, které později události potvrdily. Pořád a dokola se nacházejí lidé, někteří i vedeni dobrými úmysly, kteří chtějí Rusku uvěřit. Na dohodu a dobrou vůli Moskva nikdy neuslyší, jen se zlověstně a cynicky pousměje.
