Konec levice v Česku, Babiš vyluxoval vše

Každý věštil v roce 2013 definitivní konec tuzemské pravice, tentokrát je na řadě levice, jak jsme ji znali v posledních pětadvaceti letech. Před rokem 2006 zabrali sociálnědemokratičtí a komunističtí poslanci většinu sněmovny, po jedenácti letech levicové strany získaly dohromady 15 procent hlasů a poslanců bude třicet. To je ještě horší výsledek než měly v minulých volbách ODS a TOP 09 s devatenácti procenty.

Důvod levicového armagedonu se jmenuje stejně jako příčina pravicové katastrofy před čtyřmi lety. Populista Andrej Babiš se tentokrát zaměřil na voliče levice a vyluxoval, co šlo. Strategie sociálních demokratů, kteří pozvali miliardáře a jeho hnutí do vlády, aby se v exekutivě znemožnil, dopadla, jak obvykle takové pokusy končívají. ANO rozjelo od vstupu do vlády permanentní kampaň, která mu vynesla letošní triumf. Sociální demokraté mohli přidávat peníze státním zaměstnancům i důchodcům, jak chtěli, výnos z rozhazování státních peněz inkasoval někdo jiný. Sami zaplatili za mezalianci s antisystémovou stranou plnou cenu. Přes dva roky kryli jeho kolosální střet zájmů a když pak nechtěli držet krok a odvážili se svého partnera kritizovat, nikdo jim to už nevěřil.

Nereformovaní komunisté se sedmi procenty se po pětadvaceti letech, tedy se značným zpožděním za soudruhy z jiných zemí bývalé Varšavské smlouvy stali marginální stranou, jako všude v Evropě. Sociální demokraté následují s obdobným výsledkem pád svých zahraničních protějšků takřka aktuálně. Počátkem roku se dokonce k šesti procentům propadla holandská Strana práce i francouzští socialisté, negativnímu historickému výsledku se nevyhnula ani německá SPD.

Cestě do bezvýznamnosti se socialistům podařilo vyhnout jen v zemích, kde na posledních chvíli prudce otočili kormidlem. Ve Velké Británii to zařídil radikální levičák Jeremy Corbyn, agendu francouzských socialistů převzal Corbynův pravý opak, liberál a bývalý investiční bankéř Emmanuel Macron.

Úpadek levice má v období po finanční krizi a v dosud neskončené migrační krizi jeden společný jmenovatel. Lidé ztrácejí důvěru ke svým vládám a pokud chtějí sociální demokraté v Evropě prostě přežít jako státostrana, pak se vyhlídka, že skončí, naplní s takřka stoprocentní jistotou.

Přední komunisté z generace Vojtěcha Filipa svá místa ve sněmovně obhájili a s výčitkami členské základny se snadno vyrovnají. Málokdo by ovšem dnes chtěl být na místě sociálnědemokratických lídrů, kterým nastává boj o podstatu nejstarší demokratické strany u nás. U těch, kteří ještě chtějí zachránit zbytky kariéry, se jako východisko nabízí dohoda na obnovení stávající vlády s ANO. Tím by však z kdysi úctyhodné strany učinili pouze přívěsek populistického hnutí, přesněji řečeno miliardáře se skandální komunistickou minulostí a se záměry, o kterých se mohou jen dohadovat. Ti odpovědní se mohou vydat na cestu slzavým údolím a zachránit z historického dědictví, co se dá.