Buď nosíte šátek, nebo vás znásilní

Francie, zdá se, bude vždy Francie. V USA, Británii a Bruselu se vlna odhalení sexuálního násilí, odstartovaná expozé hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina, odehrávala v rigidním jazyce dramatických obvinění, sebezpytných omluv pachatelů a tiskových prohlášení institucí slibujících pětibodové akční plány. Jen ve Francii mohla dát zrod větě, jako je tato:

„Že měl mnoho milenek, že si prohlížel (sexuální) weby, že po jeho přednáškách ho dívky následovaly do jeho hotelového pokoje, že po nich chtěl, aby se svlékly, že některé odmítaly, a on začal někdy být násilný a agresivní, to ano, ale nikdy jsem neslyšel o znásilněních. Jsem šokován.“

Tu větu si lze snadno představit v nějaké komedii třeba s Louisem de Funèsem nebo Bourvilem, má kvality slavného zvolání kapitána Renaulta ve filmu Casablanca „Jsem šokován! Šokován, že se v tomto podniku provozují hazardní hry!“ těsně předtím, než mu číšník donese jeho podíl na výhře (i když to je ovšem francouzská postava v americkém filmu).

Ale pronesl ji Bernard Godard, dlouholetý francouzský vysoký státní úředník, poradce ministrů a prezidentů a specialista na islám. A předmětem jeho prohlášení je přední evropský muslimský intelektuál Tariq Ramadan. V posledních dnech ho tři ženy obvinily ze sexuálního násilí.

Ramadan je jedním z nejvlivnějších západních muslimských intelektuálů. Když čtete v progresivních a liberálních médiích o boji proti islamofobii, o nošení hidžábu jako součásti moderní multikulturní společnosti, je pravděpodobné, že někde na začátku myšlenkového řetězce, který formoval slova jejich autorů, byl Ramadan.

Ramadan se narodil v Ženevě, kde žil jeho egyptský otec v exilu. Tam se poprvé uvedl na veřejnou scénu – organizováním kampaně za zákaz provozování divadelní hry Jeana-Jacquese Rousseaua. Později působil ve francouzském Lyonu, kde skloubil intelektuální práci s vlivem na hnutí muslimské mládeže. Jeho první knihu v angličtině, Jak být evropským muslimem, vydala v roce 1999 The Islamic Foundation v Leicesteru, organizace, jež v předchozí dekádě vedla kampaň proti spisovateli Salmanu Rushdiemu. Po akademickém pobytu v Británii dostal v roce 2004 nabídku učit v USA, ale americké úřady mu z národněbezpečnostních důvodů nedaly vízum, což způsobilo v liberálních kruzích velké pozdvižení. V reakci na to mu nabídla místo oxfordská St Antony‘s College, kde je od roku 2009 řádným profesorem na katedře financované katarskou vládou.

Ramadanovo dílo bývá prezentováno jako budování islámu kompatibilního se životem v západních demokraciích, jako vzor pro muslimy, kteří chtějí být integrovanými, loajálními občany svých zemí a zároveň žít plnohodnotný veřejný život. Zároveň bývá obviňován z dvojznačnosti svého psaní, z toho, že před západním čtenářem zakrývá islámský obsah pojmů, které používá.

V jádru té dvojznačnosti je možná jeho rodinná historie. Ramadan je vnukem Hasana al-Banny, zakladatele Muslimského bratrstva. Jeho otec byl propagátorem Muslimského bratrstva a ve svém časopise publikoval texty Sajjida Qutba, dalšího významného myslitele hnutí.

Hasan al-Banná v meziválečném období spojil ve svém učení saláfismus, náboženský návrat k původním hodnotám islámu, s politickou vizí islámského impéria, inspirovanou evropským fašismem a nacismem. Ke kultu smrti v boji, smrti jako formy umění se inspiroval právě tam. Qutb, který revoluční teror rozpracoval, se s al-Bannou osobně neznal – spojnicí mezi nimi je právě Ramadanův otec. Qutb byl hlavní inspirací teroristických hnutí jako al-Káida.

Ramadan se na jedné straně od islamistického terorismu distancuje. Na druhé straně je strážcem odkazu své rodiny a tento odkaz nepřipraveným a ochotným novinářům prezentuje výběrovým a matoucím způsobem. Totalitní stránku a konexe ponechává nevyřčené. Přijímá sice západní politické principy, ale ve jménu muslimských cílů. Z občanských práv vyplývá právo žen a dívek zahalovat si obličej, z boje proti imperialismu a kolonialismu vyplývá podpora a ochrana islamistických hnutí ve světě.

Jeho schopnost reinterpretovat západní hodnoty pro obhajobu tradičního postavení žen se zde dostává do zajímavého světla. Ramadan se zcela stylově prohlašoval za „islámského feministu“. Jeho feminismus ovšem utržil značné šrámy, když v roce 2012 v televizní debatě s francouzským prezidentem Sarkozym prezentoval jako rozumnou pozici, že by přistoupil na „moratorium“ výkonu trestu kamenování žen, jak ho předepisuje právo šaría. Jedna z žen, která podala na Ramadana žalobu, tvrdí, že v praxi je Ramadanova interpretace prozaičtější, ovšem o nic méně islámská: „Buď nosíte šátek, nebo vás znásilní.“ Jeho boj za prosazení muslimských hodnot ve veřejném prostoru má pro něj, zdá se, jisté osobní benefity.

Vnější pozorovatel si nemůže nevšimnout, že dnešní západní politika se pozoruhodnou měrou tak či onak točí kolem sexu. Bylo by symbolické, kdyby to, co nedokázali bezpečnostní analytici a experti na islamizaci – zbavit Ramadana jeho progresivního piedestalu a akademických a politických poct –, dokázalo tsunami politické korektnosti odstartované v Hollywoodu.

Bylo by rovněž aktem poetické spravedlnosti, kdyby se jeho pád odehrál v týdnu výročí smrti nizozemského filmaře Thea van Gogha, který byl zavražděn muslimským fanatikem 2. listopadu 2004.