Referendum pirátů a Okamury otevírá cestu z Evropy

V novém volebním období se bude hrát úplně jiná politika než dosud. V těchto dnech se teprve připravuje nové hřiště, jeden z jeho rozměrů se nicméně už začíná rýsovat. Do sněmovny vstoupilo hodně poslanců, kteří chtějí posílit přímou demokracii a zvláště prosadit ústavní zákon o referendu. Jeho protagonisty jsou nové strany Pirátů a Tomia Okamury. Počítá se s tím, že se přidají komunisté, sociální demokraté, možná euroskeptická část ODS. To zdaleka není 120 hlasů nutných pro přijetí ústavního zákona, musel by je dodat Andrej Babiš s hnutím ANO. Ani on to nevyloučil.

Takových historek bude přibývat, například se objevují úvahy o tom, že prezident prosazuje vládu Babiše s Okamurou a pár přeběhlíky nebo že se chystá zestátnění veřejnoprávních médií. Každá z takových představ dokáže vyvolat pocit, že se člověk zčistajasna ocitl na hraně propasti, jejíž dno leží tak hluboko, že ho ani nejde dohlédnout. Kde by skončil případný pád, si nejde ani představit.

Úvaha o referendu je fascinující. Šlo by vyhlásit o vystoupení z Evropské unie. Možná si někdo myslí, že to je nesmysl z pohledu České republiky hluboce integrované do hospodářského pletiva evropského superstátu. Třeba ale právě proto je tady nejvíc euroskeptiků, kteří jsou připraveni nastoupit a ve jménu zachování národa hlasovat pro czexit  stejně rezolutně jako při volbě populistických stran minulý pátek a sobotu. Stejně tak není těžké najít ideology, kteří zdůvodní, proč je právě odchod z krachující Unie povinností každého, kdo to myslí s Evropou dobře, nebo i osvícené vládce silné ruky, kteří ocení, když se trochu zlepší kontrola nad hranicemi. Proč by se Česko nemohlo stát součástí meziprostoru mezi Německem a Ruskem, který by mohl pěstovat vlastní identitu, když jsou konečně obě velmoci oslabeny a mají dost starostí samy se sebou?

Také je možné pomocí referenda odstranit některé zbytečnosti v ústavě, které jen komplikují vládnutí. K čemu je vlastně Senát a proč namísto parlamentní žvanírny nepodřídit vládu prezidentovi, který může rozhodovat a určovat směr vládnutí přímočaře? Jak chcete učinit z Česka evropský Singapur, když se necháte svazovat zbytečnými, rádoby demokratickými procedurami?

Bere až dech, kam by se dalo s pomocí referenda zajít v zahraniční i vnitřní politice. Nakonec první krok od zastupitelské demokracie jsme už učinili volbou populistických stran a je dobré vědět, že nasnadě jsou další. Případ ústavního zákona o referendu ukazuje, že to nakonec bude volební vítěz Babiš, který o dalším směřování země rozhodne.

Teď se rozhodne

Období po volbách je pro každého ulehčením. Celá společnost se zbavila povinnosti nějak rozhodnout, stará vláda opouští svá křesla a noví lídři pověření najít nový směr, kterým se celá společnost bude ubírat, teprve nezávazně diskutují o budoucí agendě. Nastává období skoro úplné, byť dočasné svobody. V těchto okamžicích si nikdo nedokáže představit, že by budoucí vláda podnikla nějaké kroky, které by tuto svobodu omezily, případně nějak výrazně měnila dosavadní podmínky života. To platí zvláště v Česku. Ti starší, kteří zažili komunismus, jsou buď nostalgici, anebo si nedokážou připustit, že by to mohlo být tak hrozné jako za starých dob. Ti mladší jsou prostě zvyklí na svět, o jehož podmínkách rozhodují v první řadě oni sami.

O tom, jak budou nastupující politici vládnout a kam se v čele svých voličů vypraví, se nedá nic přesvědčivého říci a to potrvá nejméně do té doby, než sněmovna schválí program nové vlády. Prostor, který se otevírá v nových časech, však může u někoho probouzet závrať.