Sto let velkých tankových bitev. Nová taktika pro nové zbraně

Dne 20. listopadu 2017 uplyne sto let od propuknutí bitvy u Cambrai, jež vstoupila do historie jako první velká tanková operace. Pásové ocelové kolosy byly sice poprvé použity už v dubnu 1916, ovšem až u Cambrai se dalo hovořit o skutečně masivním nasazení, protože Britové tam poslali do útoku kolem 470 tanků. Byly to do značné míry právě výsledky této akce, co potom formovalo názory na perspektivy této nové zbraně.

Tanky se totiž od první chvíle neprosazovaly snadno. Konzervativní armády na takové nápady většinou hleděly velmi skepticky. Ve Velké Británii to bylo paradoxně námořnictvo, jež vedlo jejich vývoj, a to zřejmě jen proto, že v čele Admirality stál Winston Churchill, který rozeznal potenciál pozemních obrněnců, jimž se nejdříve říkalo také „Landships“. Byl to prý Churchill, kdo přišel s krycím názvem „tank“, a byl to on, kdo svou proslulou vůlí a nejednou i navzdory silné opozici prosadil výrobu a nasazení těchto vozidel.

První tankový útok na Sommě v dubnu 1916 skončil úspěchem, zároveň však ukázal, že první tanky měly k dokonalosti velmi daleko. Byly těžkopádné, neohrabané a nespolehlivé, navíc se pohybovaly z dnešního pohledu absurdně pomalu, a to max. rychlostí cca 6 km/h. Víc však od nich nikdo ani nechtěl, protože se užívaly jako prostředek podpory pěchoty. Plnily vlastně roli jakýchsi pohyblivých kulometných či dělostřeleckých postavení, a tudíž nebylo nutné (a tehdy ani technicky možné), aby byly výrazně rychlejší než pěšák.

Je třeba zdůraznit, že tank nepředstavoval sám o sobě jakousi revoluční technologii. Spalovací motory, pásové podvozky, ocelové pancíře, děla a kulomety existovaly už dlouho, a tak přínos tanků spočíval hlavně v tom, že tyto prvky racionálně spojily. Vznikla tak unikátní kombinace terénní pohyblivosti, pancéřové ochrany a palebné síly, avšak od první chvíle existovaly spory o to, jak se má vlastně správně využít na bojišti.

Neohrabanost prvních tanků je skutečně odsuzovala především do role podpory pěšáků, ale už tehdy se ozývaly první hlasy, které chápaly tanky úplně jinak. Patřil mezi ně mj. britský štábní důstojník J. F. C. Fuller, jenž byl ostatně i autorem plánu nasazení tanků u Cambrai. Pochopil, že tanky dosud čelí „dětským nemocím“ a jejich potenciál je mnohem větší, protože se mohou stát primární zbraní k prolomení linií nepřítele. Fuller odvážně říkal, že tank je nástrojem, jenž může překonat „zákopový pat“ a porazit císařské Německo.

Tanky u Cambrai skutečně prorazily německou obranu, utrpěly však i těžké ztráty. Němci pak provedli úspěšný protiútok a bitva skončila jako taktická remíza, byť ze strategického pohledu byly pro Němce jejich ztráty daleko vážnější. Cambrai pak užívali jako argument jak zastánci, tak odpůrci obrněnců, a to i v diskusi o dalším nápadu, který předložil opět Fuller, jenž mu dal nadpis „Plán 1919“. Místo opotřebovávací války proti Centrálním mocnostem se měla provést rychlá ofenziva, v níž by hrály hlavní roli tisíce tanků.

Ve finální podobě plánu se počítalo s výrobou a použitím více než 10 000 tanků různých typů, které měly z větší části vyrobit americké zbrojovky. Jak známo, na realizaci „Plánu 1919“ pak už nedošlo, protože na podzim 1918 se Centrální mocnosti zhroutily, ale byla zaseta pomyslná semínka změn. Fuller inspiroval řadu vizionářů, kteří tvrdili, že právě nová generace obrněnců bude hrát rozhodující roli v budoucích konfliktech.

Tito důstojníci však byli vesměs nemile překvapeni, když zjistili, že se dostali do pozice hlasu volajícího na poušti. Většina armád se vrátila ke své původní skepsi, tanková vojska byla silně redukována a většinou měla opět sloužit k podpoře pěchoty, popř. k průzkumu, při kterém měl mít tank podobnou funkci jako kavalerista. Ti, kdo stále hovořili o mnohem vyšším potenciálu obrněnců, museli čelit více či méně otevřenému odporu.

Kromě samotného Fullera mezi ně patřili mj. George Patton v Americe a Charles de Gaulle ve Francii. Nyní už bohužel jenom velcí odborníci a nadšenci vědí, že i v československé armádě působil takový prozíravý generál. Jmenoval se Jan Votruba a roku 1926 vydal knihu, jež nesla název „Jsme připraveni? Armáda blízké budoucnosti“. Načrtnul v ní mechanizovanou a velice mobilní armádu, která v jeho hypotetickém scénáři chrání Československo proti agresi Němců a Maďarů, zatímco propuká celoevropská válka.

Spolupráce Ruska a Německa na tankové doktríně

Jen ve dvou zemích nalezly tanky opravdu silnou podporu. A nikoli náhodou to byly státy, jež se dostaly pod vládu totalitních a expanzivních režimů. Německý vizionář Heinz Guderian byl přímo podporován Adolfem Hitlerem, když vytvářel doktrínu použití tanků v rámci „bleskové války“, zatímco v SSSR vznikl obdobný koncept „hloubkové operace“. Je nutno dodat, že obě koncepce byly vytvořeny nejen současně, ale fakticky i společně, když Německo a SSSR úzce spolupracovaly na rozvoji svých vojenských schopností.

Wehrmacht a Dělnicko-rolnická Rudá armáda proto povýšily tank na hlavní zbraň k proražení nepřátelské obrany, načež měli do tohoto průlomu vniknout pěšáci. Naopak Británie a Francie se dosud držely starých taktických postupů, jimž přizpůsobovaly také konstrukce svých tanků. Ty „pěchotní“ tak byly sice dobře chráněné, ale příliš pomalé, zatímco „jezdecké“ (zvané také „křižníkové“) platily za rychlost slabým pancířem.

Aby toho nebylo málo, Třetí říše a SSSR budovaly armády takříkajíc „okolo“ tanků. Právě tak se tedy zrodily obávané německé tankové divize a sovětské tankové a mechanizované brigády a sbory, zatímco britské a francouzské tanky byly rozptýleny do malých jednotek. Po strašlivé porážce Francie v roce 1940 to jeden francouzský generál jenom s malou nadsázkou vystihnul slovy: „Měli jsme tři tisíce tanků a Němci také, ale my jsme ty naše použili jako tisíc jednotek po třech, zatímco Němci nasadili tři jednotky po tisíci.“

První německé tanky mnohdy nebyly z technického hlediska špičkové, ale Wehrmacht měl na své straně metodicky vyspělou a dobře procvičenou taktiku. „Blitzkrieg“ však rozhodně nebyl samospasitelný, jelikož byl náročný na logistiku a fungoval vlastně pouze proti překvapenému a panikařícímu nepříteli. A také proto se vyčerpal v Sovětském svazu, kde nedokázal překonat obrovské vzdálenosti a lidský potenciál protivníka.

Když následně Rudá armáda získala strategickou iniciativu, přišla ke slovu zdokonalená verze její „hloubkové operace“. Ta nespočívala jen v průpovídce „nás mnógo“, protože také sovětští velitelé se učili a na operační i strategické úrovni dovedli nakonec užívat vyspělé postupy, byť taktika malých jednotek opravdu sázela zejména na početní převahu. Naopak Němci se museli takříkajíc „za pochodu“ učit postupy obrany proti přesile.

Na konci druhé světové války už o významu tanků asi nikdo nepochyboval, a ačkoliv se v záři výbuchů nad Hirošimou a Nagasaki zrodila éra atomových zbraní, tankům se přisuzoval velký význam i v hypotetické atomové válce. Právě jejich odolnost a pohyblivost měla umožnit, aby armády mohly bojovat takříkajíc „ve stínu jaderného hřibu“. Přicházely proto nové typy tanků s novými technologiemi. Objevily se tak moderní systémy řízení palby, vrstvený a dynamický pancíř, turbínové motory a další pokročilé prvky.

V rovině taktiky se ponejvíce rozvíjely osvědčené postupy z druhé světové války. Tím, kdo se z hlediska aplikace „bleskové války“ dostal na zřejmě nejvyšší úroveň, byl ironií osudu Izrael, jenž několikrát drtivě porazil velkou přesilu arabských států. Tanky však bojovaly i v Koreji a Vietnamu, v konfliktech mezi Indií a Pákistánem, v irácko-íránské válce či v Angole, kde byli přítomní tankisté intervenčních sil Kuby a Jižní Afriky.

Tankové bitvy samozřejmě přinesla operace proti Iráku v roce 1991, mnohdy ne zcela správně označovaná jako Pouštní bouře. To byl ale ve skutečnosti jen název letecké kampaně, zatímco pozemní ofenziva nesla jméno Pouštní šavle. V každém případě se však posléze začala množit tvrzení, že to byla i jakási „labutí píseň“ tanků, jež ztratí svůj význam. Předpoklad z 90. let, že budou převládat mírové a humanitární operace, poté ještě posílený kampaní proti terorismu po roce 2001, vedl k další vlně skepse vůči tankům.

Opakovaně se argumentovalo tím, jaký debakl utrpěly ruské tanky v Čečensku, aniž by se bral v úvahu naprosto chybný taktický postup a celkově špatný stav ruské armády. Téměř kdekoliv jinde, kde byly tanky v asymetrických konfliktech použity, si vedly velice dobře. Osvědčily se v Afghánistánu, Iráku či Palestině, a to i ve městech, pokud k tomu byly vhodně přizpůsobeny a efektivně spolupracovaly s doprovodnou pěchotou.

Mnoho expertů tedy stále opakovalo, že tank jako unikátní kombinace pohyblivosti, ochrany a palebné síly o svůj význam nepřijde, byť řada médií udržovala obrázek tanků jako „ocelových rakví“. Konflikt na východě Ukrajiny, kde se utkávaly i tříciferné počty tanků, pro ně tedy byl „studenou sprchou“, ovšem většinu odborníků to příliš nepřekvapilo. Kromě tanků samotných se ale věnovala pozornost i tomu, jak přesně byly nasazeny.

Ruská armáda totiž své síly používala zpravidla v podobě tzv. praporních úkolových uskupení (BTG, Battalion Tactical Groups). V principu se jedná o mechanizovaný prapor, do kterého je včleněna rota tanků a dále organická dělostřelecká podpora a protivzdušná obrana. Vzniká tím autonomně fungující bojová jednotka pro rychlé průlomové operace, tzn. přesně to, co Rusové na Donbasu proti „kyjevské“ armádě prováděli nejčastěji. Koncept BTG se evidentně osvědčil a ruská armáda již realizuje jeho další aplikace.

Donbas totiž fungoval i jako „zkušební polygon“, kde si Rusové otestovali novou organizaci a taktiku svých vojsk. Podobným způsobem jako BTG tedy nyní chtějí skládat své nové brigády a divize, pro které se již výhledově počítá s obrněnými vozidly nové generace, jako jsou tanky T-14 Armata a jejich různé deriváty. Účelem je co nejvíce integrovat bojové jednotky v užším smyslu (tzn. tanky a motostřelce) s podporou a zredukovat úrovně velení, což se dá uskutečnit díky moderním komunikačním a informačním systémům.

Také západní armády se pozvolna „probouzejí“. Obrněnce ze studené války jako Leopard 2 či M1 Abrams se opakovaně modernizují a rodí se i projekty úplně nových tanků, např. společný německo-francouzský „Leopard 3“. První západní obrněnce nové generace by se mohly dostat do služby snad koncem příští dekády, tzn. v době, kdy již bude muset být vyřešena otázka, jak Armáda ČR nahradí stávající typ T-72M4 CZ.

Obě světové války v minulém století však jasně ukázaly, že ani nejmodernější zbraň toho moc nezmůže, pokud pro ni není vytvořen optimální způsob nasazení, tedy vhodná taktika. Příchod tanků nové generace proto musí provázet i změny organizace a způsobu nasazení, aby se mohl potenciál těchto vozidel využít. Rusko s tím už začalo, a tak zbývá jenom doufat, že se stejnou otázkou intenzivně zabývají také štáby armád NATO.