Architekti by sami sebe neměli brát tak vážně
Architektura a design
ROZHOVOR
Foto: archiv
Stanislav Fiala dnes patří k nejvýraznějším českým architektům. Ať už staví rekreační chatu pro kamaráda nebo administrativní budovu, vždy přichází s originálním konceptem. Sklo a beton rád kombinuje s tradičními stavebními materiály a nejmodernější stavební postupy s ručním řemeslem. V současné době je podle jeho projektu dokončována stavba na rohu ulic Národní a Mikulandské.
Skleněná novostavba nároží jako by kolem ramen objímala svého staršího bratra, barokní Schönkirchovský palác, který je součástí nového komplexu. Budova se hlásí k odkazu sametové revoluce a na nárožní fasádě na jaře rozkvete česká vlajka z tulipánů. Na opačné straně pražského centra, v Hybernské ulici, architekt právě dokončuje rekonstrukci Šporkovského paláce, který před ním radikálně přestavěl Josef Gočár. K oběma projektům Stanislav Fiala přistupuje velmi zodpovědně. Kromě nové architektury je součástí pečlivá práce restaurátorů, důraz na parter a oživení uličního prostoru. Noví nájemníci, kteří do budoucích kanceláří a dalších prostor přicházejí, zároveň ve většině případů žádají po Fialovi i konečné řešení interiérů.
Jak se vaše nová budova jmenuje? Mluvilo se o Paláci Národní, ale na fasádě je nápis DRN.
Světácký název Palác Národní se nám podařilo zdrbnout na obyčejný český a hezky drnčivý DRN. Může působit jako zkratka, ale ve skutečnosti jde o obyčejný drn, který se do města snaží dostat trochu zeleně. Úzké terasy lemující fasádu jsou osázeny trávami a zpříjemňují výhled z budovy. Váš prostor pak nekončí rámem okna, ale pokračuje mnohem dále. Na terasy se dá samozřejmě i vystoupit. Stejně jako na střešní terasu, která je osázena platany, trávníky a dalšími rostlinami. Kromě toho je na ní připraveno i místo pro posezení a občerstvení. Dvůr s velkým stromem uprostřed bude po vzoru pražských pasáží průchozí. Dvůr bude po vzoru pražských pasáží průchozí. Velký strom uprostřed bude tvořit pergolu nesoucí osvětlení a systém zvlhčování vzduchu, aby se prostor stal opravdovou oázou.
V této chvíli prožíváte sen mnoha architektů – podle vašeho projektu vzniká stavba na jednom z nejsledovanějších míst pražského centra. Jste nervózní, nebo si to užíváte?
Jedná se skutečně o velmi exponovanou parcelu, na které se trénovaly generace architektů v rámci školních zadání. Vznikla řada projektů, z nichž žádný nebyl zrealizován. Naše stavba tu navíc vyrostla poměrně rychle. Jsem proto od začátku připraven, že přijde ostrá kritika. Lidé, kteří sem přicházejí, ale zatím reagují až překvapivě pozitivně.
Myslíte běžné návštěvníky, nebo kolegy architekty?
Od architektů zatím moc reakcí nemám. Nejlepší reakce přicházejí tradičně od lidí, kteří jsou sami v pohodě. Nejčastěji od starších nebo hodně mladých. To už se mi potvrdilo mnohokrát. Lidé v produktivním věku se bojí hodnotit něco, co nedokážou přesně zaškatulkovat.
Za projektem stojí investor Petr Němec, se kterým spolupracujete už řadu let. Proč se rozhodl koupit parcelu zrovna na Národní třídě a změnit existující projekt?
Petr Němec před několika lety prodal svou firmu a slíbil doma, že rok nebude nic dělat. Sice to snad horko těžko dodržel, ale práce mu chyběla. Brzy proto vymyslel nový projekt. Koupil v dražbě Šporkovský palác a pak se zamiloval i do této parcely a velmi o ni stál. Sám jsem ho od nákupu zrazoval, protože jsem cítil spoustu problémů. Nemovitost se prodávala i s platným stavebním povolením na hotel podle projektu ateliéru Znamení čtyř. Říkal jsem Petrovi, ať jde do projektu s nimi a zkusí si spolupráci s jinými architekty. On se ale s nikým novým sžívat nechtěl. Naše spolupráce trvá už dvacet let a vyhovuje mu. Znamení čtyř o projekt samozřejmě velmi stáli a probíhaly složité debaty. Můj projekt nemá s tím jejich vůbec nic společného.
Se skleněnou fasádou nárožní budovy směřující na Národní třídu kontrastuje očištěná a zakonzervovaná omítka barokního paláce v Mikulandské. Podařilo se vám vytvořit něco, co se v Praze příliš nedaří: architektura přirozeně sedimentuje v jednotlivých vrstvách, které se vzájemně překrývají. Výsledkem je energie, kterou na nás působí třeba centrum Paříže.
Celý projekt je postaven na vzájemném dialogu obou domů. Nový dům přebírá barokní hravost od svého staršího bratra a některé moderní prvky zase vstupují do historické stavby. Mou snahou bylo, aby se do sebe úplně zaklesly. Materiál natěžený během rekonstrukce jsme schovávali a využívali v novém kontextu. Archeologové běžné věci očistí, zdokumentují a pak se můžou vyhodit. My jsme je ale schovali a znovu je využíváme. V betonovém stropě nové vstupní haly jsme například vynechali kruhový otvor a do něj pak vyskládali klenbu z cihel ze zbourané dvorní vestavby Schönkirchovského paláce. Zároveň se snažím razit poctivý a upřímný přístup. Nechci chránit památku jen jako formu. Nechci, aby byla překryta novou nepoctivou moderní fasádní hmotou, sádrokartonem nebo doplněna Itongem. Zdá se mi přirozené odkrývat co nejvíce historických detailů a ty chybějící nahrazovat tak, aniž bychom mátli diváka, co je původní a co doplněné. Schönkirchovský palác byl už v pozdním baroku výrazně upraven. Některé trámy a prkna malovaných stropů byly například už tehdy rozebrány a použity jinde jako stavební materiál. Mnoho z nich jsme během stavby našli, vrátili je na původní místa a ty chybějící nahradili novými, které zůstaly v přírodní nevymalované podobě. Na první pohled tak vidíte, které dřevo je barokní a které nové. Obdobně jsme přistoupili k barokní fasádě. Restaurátor ji očistil, odhalil fragmenty historického dekoru i původních vrstev omítky, zakonzervoval a v této podobě ji necháme.
Jak na tento u nás nezvyklý přístup reagují památkáři?
Ti, se kterými dům projednávám a se kterými jsem v kontaktu, vypadají s výsledkem spokojeni. Dostávají se ke mně ale také zprávy, že někteří jsou trochu v rozpacích.
Zdá se, že s lidmi na stavbě máte přátelský vztah. Krátce před dokončením bych čekala nervóznější atmosféru.
Snažím se ke stavbám přistupovat tak, že i samotný proces je cílem. Chci, aby si lidé kolem mne stavbu v rámci možností užili, aby ji přijali za svou, a to jak investoři, tak stavbaři. Nic není dokonalé a nejméně dokonalý je člověk. Ve stavebnictví dnes v podstatě může pracovat každý, kdo dokáže vozit kolečko. Hledám proto způsoby řešení, které snesou lidskou chybu. Například při zpracování betonu jsem firmě nabídl, že budeme buď do úmoru hlídat dokonalost spár, nebo využijeme kreativní prvky v podobě různých barev a textur. Do žádné kreativity se jim nejprve nechtělo, protože s tím neměli zkušenosti. Nakonec vzájemnou dohodu přijali, a když jsme navíc v garážích vytvořili místo pro otisk dlaní stavebních dělníků, začalo je to celé, myslím, bavit. Cítí, že tu vzniká něco, co je jejich, a že má cenu se tu trochu více vyšťavit. Snáze mi pak odpouštějí, že v některých ohledech jsem naopak možná ještě přísnější než moji kolegové.
Už od vstupních dveří s madlem ve formě roxoru (železná výztuž do betonu) je vidět, že se nebojíte experimentovat, že nejste typem přespříliš „přísného“ architekta. Formu roxoru mají i mosazné kliky, zábradlí schodiště a na střešní terase se se skutečnými roxory loučíme v podobě opory popínavých rostlin. V betonech jsou zasazené kusy historických stavebních materiálů, otištěná lana i železa.
Myslím, že architekti by neměli sami sebe brát tak vážně a občas by se mohli trochu víc uvolnit. Po úvodním experimentu s otisky dlaní v garážích už dělníci přijali za své, že beton zdobí „krásnem“, jak sami říkali. Do každého patra se otiskoval jiný příběh. Hledali jsme snadno dostupné materiály, nejlépe takové, které na stavbě přímo jsou. Vytvářeli tak krásno z něčeho, co se válí kolem – lana, roxory, sádrokartonářské profily atd. Vymysleli jsme určitou metodu, kterou se předměty vkládaly do bednění a otiskovaly do betonu, který už proto není třeba omítat. Jedná se o věčně přítomnou hru a improvizaci, kdy se chyba může stát ctností. Betonovou štítovou stěnu ve vstupní hale jsme zase museli ze statických důvodů lít postupně. Pravděpodobně by se beton nepodařilo plynule navázat a mezi jednotlivými vrstvami by zbyly viditelné linky. Proto jsme proces přiznali a každá vrstva má jinou barvu.
Zachoval jste i část pomalované zdi z Národní třídy, kterou si lidé pamatují z proluky.
Ano, líbila se mi. Restaurátoři původní street art Jana Kalába vyčistili od zásahů stavebního procesu a takto byl zakonzervován v interiéru. Zda si jej budoucí nájemník nechá odhalený, nebo nějakým způsobem zakryje, bude na něm. Původně jsem chtěl s umělci z Trafačky spolupracovat i na výzdobě garáží. Stále se sice pokrytecky tváříme, že vjezd do garáže je něco podřadného a že všichni přicházejí hlavním vstupem, ale ve skutečnosti má většina lidí první kontakt s budovou právě skrze vjezd do garáže.
Místo Trafačky nakonec do garáží vstoupil malíř Patrik Hábl. Tento absolvent AVU a VŠUP má zkušenosti s uměleckými vstupy do galerijních, historických i sakrálních objektů. Pravidelně vystavuje doma i v zahraničí. Garáže pravděpodobně maloval poprvé. Jak k tomuto spojení došlo?
Patrika mi doporučila moje první žena a za to, a nejen za to, jí patří nehynoucí díky. Okamžitě jsme si lidsky velmi dobře porozuměli a Patrik kromě své zásadní malby ve vjezdu do garáží vytvořil i orientační systém pomocí otisků lidských chodidel. Pneu-
matiky pak použil jako matrice, kterými namaloval jednotlivá parkovací místa. Tento nápad jsem měl od začátku, ale realizační firma si s jeho ztvárněním nedokázala poradit. V garážích jsme totiž nezvykle použili bílou stěrku namísto šedé. Bílá je levnější a působí jako list papíru, na kterém se budou postupně vrstvit další a další stopy.
Je pravda, že stále kreslíte rukou?
Je to tak, ale v posledním roce jsem začal používat nový iPad s chytrým perem. Zbavil jsem se tak stohů papírů všude okolo. Ale mám teď kolem sebe dost šikovných lidí, kteří vše ztvárňují v počítačích a vůbec mi se vším pomáhají, pod vedením mého dlouholetého nerozlučného partnera Jirky Václavů. Bez nich bych se neobešel. Budiž jim za to velký dík, s jakým nasazením a obětavostí pracují velmi často dlouho do noci, protože problémů, které musí být vyřešeny, je opravdu velká fronta.
Jak se stalo, že kromě Národní vzniká zároveň ještě Šporkovský palác?
První velkou budovou, kterou Petr Němec se svou společností Sebre v Praze koupil, byl právě Šporkovský palác. Budova, která má rovněž řadu problémů. Například pod ní nelze vybudovat garáže. Petr byl v dražbě nakonec jediným zájemcem, a přesto se rozhodl palác koupit. Gočárova přestavba z let 1923–1925 pro Anglo-československou banku byla velmi radikální. Z klasicistního paláce zbyla jen uliční fasáda a v zadní frontě vznikla moderní přístavba. Mnoho prvků se dochovalo, ale řada jich byla zničena pozdějším necitlivým hospodařením. Gočárův krásný prostor bankovní haly se sklobetonovým stropem byl například brzy zakryt asfaltovou lepenkou. Budova v sobě nesla podivnou atmosféru. Sídlilo v ní gestapo, StB a pak České dráhy. V posledních letech zde často filmaři točili temné scény – naposledy Ridley Scott film Dítě 44 z Moskvy 50. let. Dlouhé depresivní chodby a desítky dveří do malých kanceláří vedly k tomu, že člověk okamžitě ztrácel orientaci. Mou hlavní snahou proto je dostat do budovy světlo a otevřít průhledy ven. Základním principem je, že v místech, kde to je možné, nahrazujeme původní příčky skleněnými, do kterých vkládáme původní dveře i se zárubněmi. Vnímáte tedy stále původní dispozice, ale cítíte se mnohem lépe. Snažíme se vytvářet napětí mezi novým a starým. Pod taktovkou restaurátora Martina Pavaly, který je pevným členem týmu, restaurujeme původní tapety, umělý mramor, dobovou dlažbu i prvorepublikové kování. Abychom památkářům i budoucím nájemníkům své myšlenky mohli ukázat, jedno z pater jsme dokončili a nastěhovali tam naše vlastní kanceláře. Obdobně jsme pak postupovali na Národní třídě. Vytvořili jsme vzorová pracovní místa, která klientům můžeme nabídnout.
Jak byste je charakterizoval?
Obecně v kancelářích rád používám nábytek od Vitry. Jejich výběr designérů a důraz na kvalitu je tak přísný, že se tam nebojím poslat klienta samotného. Snažím se ale v interiérových prvcích zachovávat logiku celé stavby, která je v obou uvedených případech podobná. Moderní nábytek tak kombinujeme například se stoly z masivního dřeva, zpracovaného tím nejpřírodnějším způsobem. Několik metrů dlouhé desky do zasedaček vyrábíme metodou tesařů, kteří na Národní vytvořili úžasnou konstrukci krovu Schönkirchovského paláce. Jiný stůl zase vznikl z barokní dřevěné nádoby na obilí zvané „kadlubec“, kterou jsem nedávno koupil v antiku, a skleněné desky zabroušené do nepravidelného tvaru. Uplatnění nacházejí i roxory v zářivých barvách, ze kterých jsou svařeny podnoží stolů…
Žijete se známou architektkou Danielou Polubědovovou. Dříve jste společně pracovali v ateliéru D3A. Jak je to dnes?
Spolupráci jsme ukončili, když jsme spolu před deseti lety začali žít. Dohodli jsme se, že Daniela si tak lépe vytvoří vlastní jméno. Architektura je velmi mužská profese a všichni k tomu tak automaticky přistupují. Za naší společnou prací všichni vnímali spíše mne a Daniela tím trpěla. Je velmi talentovaná a pracovitá a dnes má své vlastní krásné projekty.
Konzultujete vzájemně své zakázky?
Daniela je mnohem přísnější architektka než já. Má mnohem ostřeji nastavené hranice, co je ještě možné, a co už ne, proto se snažím raději moc nekonzultovat. Přesto má Daniela pocit, že o svých projektech mluvím neustále.
Z jakého prostředí pocházíte?
Můj otec pocházel z jižních Čech a maminka ze severu. Otec se ale v 50. letech dostal na umístěnku do Mostu. Léto jsem tak trávil v otcově rodišti v lesích jižních Čech a zbytek roku v mosteckém smogu. Rodiče byli učitelé a přáli si, abych se věnoval hudbě. Zdálo se jim, že za komunismu to byl způsob, jak dobře přežít, aniž by se člověk musel příliš zaprodat. Celé mé dětství tedy směřovalo k hudební dráze, ale já si od mala kreslil domečky. Když jsem se na gymnáziu rozhodl pro studium architektury, rodiče byli v šoku a říkali mi, že s tím budu mít jen samé zbytečné problémy.
Vaše starší děti jsou grafici. Co budete říkat svému nejmladšímu synovi, až se bude chtít stát architektem?
Odrazovat ho raději nebudu. Svým dětem jsem jejich směřováni neradil ani nerozmlouval. Vybraly si svůj směr samy a to se mi zdá nejpřirozenější. Mám z nich dnes velkou radost.
