Někdejší dělení Polska mezi Prusko, Rusko a Rakousko je stále patrné
Modlitby za Polsko
Týdeník Echo
1
Sedmý říjen letošního roku byl pro Polsko ve znamení růžence. Více než milion Poláků zamířil na státní hranice s růžencem v ruce, aby vytvořili živý řetěz kolem hranice, která měří 3511 kilometrů, a připojili se tak k dlouho avizované akci Růženec na hranicích. Bylo to, jak už bývá v Polsku zvykem, velké. Účastnily se celebrity i státní podniky včetně drah. Zapojily se nemocnice, letiště, ale i polští vojáci na základně v afghánském Bagrámu. Datum nebylo vybráno náhodou; 7. říjen je dnem výročí bitvy u Lepanta, kde v roce 1571 křesťanská Svatá liga zvítězila nad velkou početní převahou Osmanů pronikajících do Středomoří.
Modlitby proti islamizaci? Ne že by tento motiv někteří představitelé polské náboženské pravice neakcentovali. Lepanto je jejich výčitkou sekulární Evropě i kapitulujícím církvím. Připomenout vítězství křesťanského valu Evropa nad islámským světem, válčícím pod osmanským praporem, je v postkřesťanské Evropě 21. století zapovězeno. A přestože si v očích tehdejší církve a papeže Pia V., který onen den ustanovil svátkem, Evropané záchranu před nájezdníky vymodlili, dnes církevní představitelé o těchto souvislostech zdvořile mlčí. Konzervativní intelektuál a vydavatel týdeníku Do Rzeczy Paweł Lisicki „o Růženci a jeho odpůrcích“ píše: „Zaprvé, masová účast odhalila, že Polsko je stále katolickou zemí. To znamená zemí, kde lidé ctí tradice a minulost a nestydí se to manifestovat. Jeden růženec shromáždil několikanásobně víc lidí než největší opoziční demonstrace v obraně údajně ohrožené demokracie. Zadruhé, statisíce lidí ukázaly, že skutečně věří v božskou vládu nad světem a zvláštní ochranu, s níž Panna Maria shlíží na Polsko. A třetí věc pro liberály neuvěřitelná a nesnesitelná, jedním z motivů, který vedl široké vrstvy k modlitbě, byla obava z islamizace Evropy. Ano, ukázalo se, že obyčejní lidé v čele s faráři a kněžími mají víc víry a rozumu než oficiálně uznávaní teologové a hierarchové, kteří ignorují nebezpečí islámu a maniakálně volají po otevřených hranicích a zahlazování rozdílů.“
Konzervativní myslitelé Západu často varují, že se Evropa stane „druhým Římem“. Lisicki si to nemyslí a poukazuje přitom na slabost západního křesťanství. Barbaři sice dobyli Řím, ale ten byl už křesťanský a byli to křesťané, kteří si nakonec Barbary kulturně podmanili a porazili jejich ducha. Dnes je křesťanství paralyzováno, trpí nevyléčitelnou chorobou rozpadu identity, stydí se za vlastní minulost a na každém kroku se za ni omlouvá. Většinu obyvatel Evropy tvoří postkřesťané, které zajímá jen konzum. Evropští muslimové křesťanství nepřijímají, naopak i ti původně lhostejní se v několikáté generaci začínají vracet ke kořenům a usilovat o konverzi Evropanů.
Organizátoři akce byli sice o poznání smířlivější a kromě data se žádná přímá spojitost s bojem proti islámu nebo islamizaci neobjevila a také biskupská konference, která modlitební happening zaštítila, se snažila našlapovat po špičkách, přesto akce v rozjitřené polské společnosti vyvolala emoce. Elżbieta Turlejová v Newsweeku nabídla své rozdělení Polska do dvou duchovních světů: skromného a okázalého, přičemž v tom prvním kněží se svými uměřenými kázněmi neopouštějí sakrální prostory a na veřejnosti se omezují na „prostá gesta“, zatímco v tom druhém burcují davy „pseudofilozofickými frázemi“ a demonstrují svoji sílu proti imaginárnímu nepříteli.
S podobnou argumentací vystoupil v italském katolickém týdeníku Famiglia Cristiana třiaosmdesátiletý, někdejší pomocný biskup Tadeusz Pieronek. Jako nekompromisní kritik vládnoucí garnitury je sice mezi polskými biskupy osamocen, ale právě tato pozice mu přináší četné ovace doma i v zahraničí. Ne nadarmo zrovna s Pieronkem pohovořil šéfredaktor časopisu, který se v posledních letech spíše než „křesťanské rodině“ věnuje imigraci. Pieronek v rozhovoru potvrzuje, že „modlitba růžence na hranicích buduje zeď proti migrantům a zbytku Evropy“ a všichni její účastníci „jsou proti myšlenkám a učení papeže Františka“.
Demarkační linie
Tento na první pohled malicherný spor poodhaluje, kudy vede demarkační linie přetrvávajícího sporu o polskou identitu. Na jedné straně Polsko s jedinečným posláním, obestřeným mýty; poslední většinově křesťanská země v Evropě, sebeuvědomělý a bojovný národ, který vstříc poryvům dekadence zachovává pravé hodnoty, na nichž byl zbudován. Na druhé straně Polsko jako brzda postmoderny a integračních procesů moderní Evropy; národ opájející se představami o vlastní výjimečnosti, obtížený náboženským jhem, který je nezbytné převychovat a přizpůsobit nové realitě. Konflikt, který se v proměnlivých podobách vrací opakovaně již několik století.
Společnost je samozřejmě mnohovrstevnatá. I v Polsku se pod původně pejorativním označením „katolevice“ ukrývá liberální pojetí katolicismu, reprezentované řadou intelektuálů. Jeho přesah do širokých lidových vrstev je nižší, úměrně náboženské praxi totiž mezi lidmi roste konzervativismus, zahrnující i ostražitost vůči změnám, v nichž nelze nepozorovat rozchod s křesťanskou tradicí. Nahrazení křesťanských ctností progresivními hodnotami jako pestrost, tolerance a otevřenost se v Polsku nesetkává s jednoznačným úspěchem ani v náboženském hávu. Katolevice je primárně politickou a mentální reprezentací těch, kteří víru nepraktikují, rozhodně ale není bez vlivu.
Naproti tomu polský konzervativismus není snůškou fobií a jeho nositeli nejsou sedláci z Řešova. Konzervativní myšlení má v polské společnosti své intelektuální a mediální zázemí. Především jeho zásluhou v Polsku neexistuje politická korektnost. V něčem je to obdivuhodné. Veřejná debata, jaká zuří v Polsku, se nevede v žádné zemi na západ od polských hranic. V době vrcholící migrační krize dva polské týdeníky nabídly dvě diametrálně odlišné titulky: Do Rzeczy varovalo před invazí migrantů, Newsweek vítal uprchlíky. Oba týdeníky disponují podobně širokou čtenářskou obcí. V Německu relevantní médium, které by nabídlo silně kritický pohled, chybělo.
Nedůstojné zastoupení konzervativních hlasů ve veřejné debatě přitom není jen problémem Západu. Příkladem může být Slovensko, společnost, která má blíž k polskému modelu než k tomu německému. K takzvanému referendu o rodině zde přišlo milion lidí, tedy počet, který by jinak v zemi bez problémů vyhrál každé volby. Přesto snad neexistovalo jediné médium, které by o účastnících nepsalo, že jsou homofobní divoši, a pokusilo se jejich obavám alespoň porozumět. Místo konzervativních médií tak brzy vyplnily bizarní konspirační weby, vykazující mimořádnou afinitu k Vladimiru Putinovi.
Hipsteři konzervativní pravice
Stereotypizace liberálů a konzervativců v Polsku naráží. Protivládní manifestace na mnoha místech věkovým složením připomínaly vysmívaná setkání posluchaček Radia Maryja. Mladou levici vyhnala do ulic až iniciativa za úplný zákaz potratů. Ten ale na druhou stranu v průzkumech podporuje nejvíc respondentů mezi osmnácti a čtyřiadvaceti lety. Stabilní podporou mládeže, zejména chlapců, se může honosit jedna z nejbizarnějších postav polské politické scény – Janusz Korwin-Mikke, ultrakonzervativní provokatér a šovinista, který svá vystoupení na půdě Evropského parlamentu končí zásadně douškou „a Evropská unie musí být zničena“. Rajonem Korwin-Mikkeho fanklubu jsou vedle středních škol různá internetová fóra a YouTube.
Polský konzervativismus zároveň odolává světoběžnictví; neplatí, že kdo pobýval či právě pobývá v cizině, je automaticky předurčen ke kosmopolitnímu pohledu na svět, kibicování multikulturním idejím, právům homosexuálů nebo pozitivnímu přístupu k islámu. Mezi „Polonií“, tedy Poláky žijícími za hranicemi, drtivě vítězí Právo a spravedlnost. V USA volilo Kaczyńského stranu přes sedmdesát procent krajanů, s převahou PiS zvítězil i v Irsku, Norsku nebo Německu. Pouze ve Velké Británii, představující největší voličskou enklávu, uhájil vítězství lídr populistů Paweł Kukiz. Zkušenost polského dělníka z ubytovny v Manchesteru může být jiná než zkušenost z univerzitního kampusu. Ale neméně potřebná a hodnotná.
Šéf PiS Jarosław Kaczyński sice dlouho neměl ani bankovní konto, nemá řidičák, nepoužívá počítač a mobil jen velmi zřídka, stejně jako televizi, ale o jeho příznivcích to nevypovídá zhola nic. Když do veřejnoprávní televize po volbách nastoupil nový ředitel Jacek Kurski, přišla s ním vlna mladých aktivistických elévů. Dva z těchto floutků se v soukromém čase vypravili na opoziční demonstraci před Sejmem, kde do objektivů chytrých telefonů ukazovali manifestujícím prostředníčky, aby pak tu hipsteřinu vítězoslavně vyvěsili na sociální sítě. I tak vypadá polská konzervativní pravice.
Ostrá dichotomie tradice a modernity zkrátka může být zavádějící. Jedním z nejzrádnějších prostředků k porozumění polské současnosti je jinak populární dělení na „Polsko A“ a „Polsko B“ podle geografických ukazatelů. Polsko A, zeměpisně lokalizováno na západě a severu země, má být spokojené a úspěšné, zatímco Polsko B, rozkládající se na východě a jihu, chudé a frustrované. Jiné sociální ukazatele to ale nepotvrzují.
V Polsku B se žije déle a šťastněji, děti se lépe učí, na jihovýchodě země je nejméně kriminality a sebevražd. Problematizujícím faktorem je také míra chudoby, neboť se řada nejchudších polských obcí nachází v nejzápadnějším cípu země, který se však vzhledem k nižší míře sociální soudržnosti s chudobou vypořádává hůře. Západ a sever je méně náboženský, což koreluje s vyšším množstvím rozvodů či dětí narozených mimo manželství.
Přitom platí, že někdejší rozdělení Polska mezi Prusko, Rusko a Rakousko je na politické mapě po více než sto letech až neuvěřitelně patrné. Jih a východ podporují spíše konzervativní pravici, západ a sever spíše liberály nebo levici. Intenzita je proměnlivá, při posledních parlamentních volbách se polská mapa zbarvila do modra více než kdy předtím. Ale i tady zůstaly zachovány odstíny: tmavá modř na východě a jihu, světle modrá barva na západě. Populárním konzervativním vysvětlením je vykořenění. Západ byl vysidlován a osidlován, východ je tradičním územím. Hůř se tu zaváděl socialismus – a hůř se tu také daří liberalismu či sekularismu.
