Přichází čas „volby menšího zla“?

Tradiční demokratické strany by měly „spolknout kaktus“ a jít do vlády s volebním vítězem, hnutím ANO, nebo aspoň vznik takového kabinetu umožnit. Tu oběť je potřeba podstoupit v zájmu vlasti – alternativou je nějakým způsobem formalizované spojenectví Andreje Babiše s extremistickými partajemi, komunisty a SPD. Místo toho prohrávší demokraté Babiše do náruče extremistů tlačí, strašné výsledky to nese už teď –Tomio Okamura je místopředsedou Poslanecké sněmovny, v čele mandátového a imunitního výboru je komunista Grospič, do čela výboru bezpečnostního navrhuje SPD poslance Kotena, který ještě nepotkal takovou konspirační teorii, která by se mu nelíbila.

Tomu všemu (a nepochybně mnohému dalšímu) bychom se mohli vyhnout, pokud by demokraté dokázali přijmout odpovědnost a přinutili Babiše dobře zvolenými podmínkami k tomu, aby omezil svoje ambice. Místo toho tradiční strany manévrují šéfa ANO do pozice, v níž bude oproti svým partnerům působit jako ten rozumnější. Docela přesvědčivé argumenty měl pro tenhle názor David Klimeš v komentářích pro Hospodářské noviny  a Český rozhlas. A jeho popis selhání demokratických stran v čase před volbami je v těch textech velmi výstižný.

Je to argumentace menším zlem a nedá se úplně snadno smést se stolu. Protože menší zlo je… prostě menší, co si budeme povídat. I tak by ale volba toho menšího zla demokratickými politiky byla, domnívám se, pomýlená a nebezpečná. Jako první naskočí argument historickou zkušeností. Slova o nutnosti jít do holportu se zlou silou, protože „když to nevezmu já, přijde místo mě někdo daleko horší“, znějí povědomě každému, kdo si pamatuje normalizaci a mluvil během ní třeba s kandidáty členství v komunistické straně. A už tehdy mu byl jasný alibismus toho tvrzení (nějak podobně prý odůvodňoval svůj pookupační mocenský vzestup i Gustáv Husák). A navíc – plody úsilí těchto „zachránců“ na poli zabraňování horšímu tedy moc bohaté nebyly.

Ale jistě – dá se namítnout, že historické analogie většinou kulhají a že situace normalizačního Československa a dnešního Česka je přes všechny znepokojivé či rovnou hrozivé trendy ještě pořád dost odlišná. Je. Ostražitost vůči oživování těch starých a taky důkladně zažitých vzorců chování je ale přesto namístě. 

Další otázka je, čeho by tito novodobí zachránci před něčím horším mohli dosáhnout, oč menší by to jejich menší zlo bylo. Nemyslím, že by ten rozdíl byl skutečně podstatný. Potenciální ztráty by v tom případě velmi pravděpodobně převyšovaly možné zisky. Nejde jenom o to, že by ANO mělo extremisty vždycky v záloze pro prohlasování věcí, pro něž by zástupci demokratických stran ruku nezvedli. Demokratické strany by se ale připravily o šanci být Babišovi věrohodnou opozicí.

Ideálem šéfa ANO je sólo vládnutí s ad hoc podporou. Vlastně to odpovídá jeho opovržení tradiční politikou, snaze nabídnout nějakou novou, která bude také transcendovat tradiční politické koncepty – pravice a levice nebo vláda a opozice. V tom jeho světě by vláda byl především Babiš a zároveň tak trochu všichni. Tomu je potřeba zabránit. Na české politické scéně by měla zůstat demokratická alternativa nedotčená spoluúčastí na budování Babišových nových pořádků. O schopnostech a vůbec kvalitách těch dnešních demokratických sil skutečně netřeba mít velké iluze. Žádné jiné ale v záloze nejsou. Jistě, stoupne tak vliv KSČM a SPD a budou se dít tomu odpovídající věci – dost hrozná představa.

Nakonec je ale otázka, zda přistoupit na kalkulaci s menším zlem je nejenom věcí morálky, ale taky nastavení, pohledu na budoucnost, optimismu či pesimismu. Pokud se dominance Andreje Babiše v české politice nutně musí stát konstantou české politiky v dlouhodobějším horizontu, je asi oprávněné si ji klást. Pokud ji ale někdo za jistou nepovažuje a má za to, že by přes všechny ty neblahé příznaky mohla představovat jenom jakousi epizodu, je nejenom jaksi „správňáčtější“, ale i rozumnější se od ANO držet dál.