Majitelé 17. listopadu

Sedmnáctý listopad to má mezi českými svátky nejtěžší. Hrozí mu z jedné strany nezájem, jakým veřejnost historicky významné dny častuje a o jaký i pro 17. listopad u mladších ročníků svým oficiózním, v některých momentech nesnesitelně rozředěným pojetím zřejmě usiluje Česká televize. Nezájmu je ale v posledních letech 17. listopad ušetřen, především od chvíle, kdy na Pražský hrad usedl Miloš Zeman. Druhý extrém, do něhož tento důležitý svátek hrozí upadnout, je povrchnost, s níž do něho někteří účastníci oslav promítají některé dnešní politické střety. 

Pro přehlednost se omezím na velký Koncert pro budoucnost, konaný v pátek večer na Václavském náměstí coby neoficiální vyvrcholení vícero akcí po celém hlavním městě. V pauzách mezi hudbou vystupovali řečníci většinou s obecně politickým poselstvím, nicméně převažující tendence byla od liberálního středu doleva (speciální perlou byl Polák s poselstvím, jež bylo koncipované tak, jako kdyby tento host, vyhraněný vůči tamní konzervativní vládě, právě unikl ze Severní Koreje). Vrcholem byl průnik prezidentských voleb do koncertu. Organizátoři nechali promluvit tři kandidáty: Marka Hilšera, Pavla Fischera a Jiřího Drahoše, protože tito tři se prý nejvíc blíží odkazu 17. listopadu.

A to prosím organizační výbor zjistil jak? Co Michal Horáček, který se domáhal vystoupení, ale neuspěl? Jeho tehdejší iniciativa MOST (vytvořil ji spolu s Michaelem Kocábem pro přemostění příkopu mezi komunistickou vládou a havlovskou opozicí) byla sice posléze oběma svými členy trvale přeceňována, Horáček soudě podle pozdějších vyjádření Václava Havla zdaleka nebyl takový jeho kamarád, za jakého se vydává v prezidentské kampani, nicméně uprostřed „revolučního“ dění tehdy byl ze všech dnešních kandidátů zdaleka největší měrou.

Svou osobní válku s režimem, o jaké se třeba Drahošovi může jen zdát, zahájil těsně před revolucí, na přelomu srpna a září, také Miloš Zeman vstupem do role opozičního lidového prognostika. (Jiná otázka je, že prezident Zeman by stejně nepřišel, zřejmě by ani nebyl s to.)

Organizátoři Koncertu pro budoucnost by namítli, že jim nejde o doslovnou, historickou blízkost k odkazu 17. listopadu, ale o blízkost v širším slova smyslu, tedy o postoje kandidátů v těch osmadvaceti letech od Listopadu dodneška. Pak nechápu, proč nepozvali Mirka Topolánka, aktivistu Občanského fóra v Ostravě, osm let předsedu ODS, která je od počátku nejdůležitějším a nejsilnějším nástupcem OF (a dnes mimochodem jediná mezi stranami, jejíž předseda se angažoval v disentu). Topolánek přes všechny výhrady k jeho praktickému vládnutí je nezpochybnitelně demokrat a zastánce pevného ukotvení České republiky na Západě (pokus o americký radar v Brdech byl nejambicióznějším počinem od vstupu do NATO). Ona i zhruba polovina nejčastějších výhrad a používaných memů proti němu neobstojí, gulemi se nechlubil svými, ale připsal je spolustraníkovi z Ostravska, větu „Marku, s tebou stojím a padám“ neřekl Dalíkovi v souvislosti s pandury, jak to minulý týden tvrdil moderátor DVTV Martin Veselovský, ale ještě hluboko v opozici, atd.

Část lidí, kteří si pro sebe praktické provedení 17. listopadu privatizují, strávila hodně času pokusy nějakého Antizemana vygenerovat, ti tři pozvaní vypadají jako užší výběr před posledním kolem. V Topolánkovi vidí hozené vidle do své práce. Drze si dovolil kandidovat, ačkoliv ho, s nadsázkou řečeno, žádná komise z Kroměříže nevybrala. Ale drzé je od těchto lidí vyvlastňovat pro sebe odkaz 17. listopadu. Po letošní otřesné zkušenosti by se mělo vážně přemýšlet o tom, jestli by si nějací skuteční dědici odkazu 17. listopadu v historickém i širším smyslu neměli společně zamluvit prostor pod koněm a chránit takto důležitý svátek před aktivisty-uzurpátory. Můj návrh organizačního výboru, který by už svým složením signalizoval, že rovnocenný byl tehdy vklad různých částí dnešního spektra: Jiří Dienstbier ml., Jan Ruml, samozřejmě Saša Vondra.