Co jste po Paříži tušili a báli jste se zeptat

V sobotu se čtenáři hledajícímu na internetu po novinkách z Paříže naskytlo zajímavé srovnání: zatímco některé české servery včetně deníku ECHO24.cz neváhaly publikovat samostatný článek o informaci řeckých úřadů, že na syrský pas, nalezený u jednoho sebevražedného atentátníka, skutečně někdo přijel 3. října na Lesbos, v řadě německých serverů, které jsem si otevřel, takovou brizatní zprávu člověk aby pohledal. Vykutat se dala, na dvou třech serverech, ale až uvnitř celkových zpráv o situaci.

Víme zatím, že někdo s nalezeným pasem na jméno Ahmed Almuhamed připlul na uprchlické lodi do Řecka, kde byl s ostatními vyloven, projel Makedonií, požádal o azyl v Srbsku, pak se nicméně přesunul do Chorvatska a odtud do Rakouska – kde cestopis poněkud nevysvětlitelně končí. Rakousko s Francií nemá přímou hranici a pokud držitel pasu nebyl někdo na způsob českého Péráka, fiktivního odbojáře, který se pohyboval protektorátní Prahou obřími skoky nad hlavami bezpečnostních orgánů, musel se do Francie dostat přes Švýcarsko nebo – což je mnohem pravděpodobnější – přes Německo.

A tady jsme zřejmě u důvodu, proč se o celém případu reportuje tak stydlivě a jakoby mimoděk. Tzv. uprchlická krize, jak se v Německu říká, by v případě, že se příběh s pasem potvrdí, nabrala novou dimenzi. Angela Merkelová po vraždění v Paříži nemluvila nijak objevně a mluvit v takových situacích objevně, nota bene když to není poprvé a například pouhých deset měsíců po Charlie Hebdo, je obtížné. Ale použila jednu novou větu: Pláčeme s vámi (myšleno s Francouzi – pozn. red.).

Kancléřka si může poplakávat jak chce, odpovědnost za to, s jakou odevzdaností byl v EU od konce srpna vysazen dublinský režim na vracení azylantů do tzv. první bezpečné země, za to, jak veřejně říkala, že německá hranice je v podstatě nehlídatelná, nese přímou odpovědnost. V samotném Německu se podle úředních odhadů pohybuje nejméně 300 tisíc běženců nepodchycených a nacházejících se dnes neznámo kde. V minulém týdnu vyšlo najevo, že spolková vláda nemá přehled dokonce ani o tom, kolik lidí je v tu chvíli v přijímacích zařízeních, kde se přitom musejí registrovat.

Pro ty, kdo si nad touto bezstarostností povýšenou na metodu klepali na čelo, měli zastánci tzv. vítací kultury, a nejen v Německu, i v České republice. jeden zdánlivě betonový argument: proč by Islámský stát posílal džihádisty do Evropy nafukovacími čluny po moři, proč by je nutil absolvovat anabázi Balkánem, když přece disponuje svými stoupenci v řadách domácích muslimů třetí, dnes už i čtvrté generace? Tito znalci se dnes musejí modlit, aby zpráva o anabázi pasu ze Sýrie byla nějakým způsobem zpochybněna či vyvrácena, nebo aby aspoň zapadla. Objevilo už se něco jako protiargument, že totiž nalezený pas mohl být zfalšovaný, tedy že útočník nemusel být Syřan. Tím ale pro politiku Merkelové, Junckera a spol. hůř. Nejde přeci o to, jestli byl útočník původem Syřan nebo ne, jde o snadnost, s níž tento pas projížděl schengenským prostorem.

Je zřejmé, že pro velkou většinu utečenců jsou islamistické atentáty špatná zpráva a atentáty, na kterých by se podílel někdo z jejich vlny, dokonce strašná zpráva. Přiznivců Islámského státu mezi nimi tolik nebude, už proto, že ISIS emigranty ze svého „chalífátu“ považuje za zrádce islámu. Ale v tak ohromných kvantech, jaká se letos začala valit na Evropu, stačí i desetina procenta, aby měly tajné služby těžkou hlavu.

Už na začátku letošního roku ISIS vyhrožoval, že do Evropy sám vyšle tisíce svých bojovníků maskovaných za uprchlíky. A Evropa, také ústy některých velkých evropských novin, to odbyla jako komické chvástání. V září potom jeden libanonský ministr odhadoval, že v utečeneckých táborech v jeho zemi se zdržují tisíce džihádistů a že jeden z padesáti migrantů je členem teroristické organizace. To by byla dvě procenta celkové migrantské „laviny“ (Wolfgang Schäuble) a na každých 100 tisíc lidí přicházejících z Turecka by připadlo 2000 bojovníků nebo aspoň lidí, kteří džihádistům případně budou vytvářet zázemí. V počtech se dá libovolně pokračovat: Pokud do Německa přichází deset tisíc migrantů denně, kteří jsou přitom registrováni/prověřováni buď rychle a tedy naprosto povrchně, nebo vůbec, bylo by to 200 případů pro spolkovou kontrarozvědku denně. Libanonský ministr tehdy v září sám uvedl, že pouze odhaduje od boku, ale dokonce i kdybychom jeho odhad vydělili deseti, pořád je to nesnesitelně moc.

Zdá se, že více než jednotlivými teroristickými akty bude stávající migrační vlna důležitější svou masovostí, kulturně a sociálně (zatěžkávací zkouška evropského sociálního státu). Ale tyto následky se budou projevovat postupně a na skutečné hodnocení může být čas třeba až za dvacet roků. Atentáty se dějí bezprostředně – a jestli něco přiměje dnešní establishment v EU opevnit vnější hranici, bude to bezpečnostní otázka.