Atomová korejská válka. Měl generál MacArthur pravdu?

Připomínáme si 67 let ode dne, kdy vojenské síly komunistické Severní Koreje přešly přes 38. rovnoběžku a vstoupily do Korejské republiky. Vypukla korejská válka, která formálně pořád trvá, neboť oba korejské státy uzavřely jen příměří, nikoliv mírovou smlouvu. KLDR je dosud problémem a svým jaderným arzenálem ohrožuje celý region, ale před oněmi 67 lety to mohly být právě atomové zbraně, jež měly konflikt zcela změnit.

Proti útoku Severokorejců se tehdy postavily jen slabé jihokorejské a americké jednotky, které musely ustupovat až na samý jih poloostrova. Na ten ale začaly brzy přicházet posily, a to pod vlajkou OSN, která (i díky pohrdavé absenci zástupce SSSR) schválila vojenskou operaci, byť hlavní úlohu samozřejmě hráli Američané. Pod vedením generála Douglase MacArthura došlo k průlomu a následně to pro změnu byli Severokorejci, kdo musel ustupovat, a to až daleko na sever. Zdálo se, že rozdrcení KLDR je velmi blízko.

Poté se do konfliktu vložila komunistická Čína. Už na konci října 1950 docházelo k potyčkám s Číňany, ale velký útok zhruba milionu čínských „dobrovolníků“ nastal až na konci listopadu a role se znovu obrátily, protože nyní zase ustupovala vojska OSN, a to až na 38. rovnoběžku, kde to všechno začalo. Až do příměří v červenci 1953 pokračovaly boje na této hranici, ovšem ty měly spíš podobu „zákopové války“. Pokud tedy nepočítáme ohromné ztráty a škody, v létě 1953 byl na poloostrově vlastně jen obnoven status quo.

Generál MacArthur ovšem v té době už dávno nevelel, protože americký prezident Truman ho v dubnu 1951 odvolal. Vysoce schopný a oblíbený generál totiž pro tvrdá slova nešel daleko a nebál se ostře kritizovat politiky včetně samotného Trumana, ale nejdůležitější roli sehrál fakt, že MacArthur po čínské intervenci žádal nasazení atomových zbraní proti „dobrovolníkům“, a pokud by to nestačilo, tak i proti samotné Číně.

Truman to opakovaně odmítl, přestože v Kongresu i Pentagonu se tehdy ozývalo více než dost hlasů, které s generálem jasně souhlasily. Dnes převládající tvrzení zní asi tak, že namyšlený a komunisty patologicky nenávidějící MacArthur byl ochotný zatáhnout Ameriku i do nukleární války se SSSR, čemuž střízlivě uvažující Truman zabránil. Skutečnost však byla zřejmě velmi odlišná a dnes se opět říká, že MacArthur mohl mít pravdu.

Zkusme si představit, že by generál prosadil svou a americké letectvo by skutečně svrhlo na armádu KLDR a čínské „dobrovolníky“ několik jaderných pum. Co by pak udělal Stalin, resp. Sovětský svaz? Ačkoliv to může znít na první pohled podivně, s největší pravděpodobností by (kromě pochopitelného slovního odsouzení) neudělal zhola nic. Panovaly sice obavy, že by na americký úder odpověděl vlastním nukleárním arzenálem, je však celkem jisté, že by to Stalin neudělal, a to hlavně proto, že onen arzenál neměl.

Ano, Sovětský svaz uskutečnil v roce 1949 svou první nukleární zkoušku, jenže to ani zdaleka neznamená, že v roce 1950 mohl vést nukleární válku s Amerikou. V době korejské války měl nanejvýše pět atomových pum, o jejichž spolehlivosti a účinnosti se dalo úspěšně pochybovat, a navíc neměl ani jediný bombardér, který by mohl takovou bombu dopravit nad kontinentální území USA. A dokonce kdyby ho měl, je velmi pravděpodobné, že by se do konfliktu tak jako tak nezapojil, a to hned z několika závažných důvodů.

Zatímco Američané nevěděli, že SSSR vlastní tak málo nukleárních zbraní, Stalin zřejmě díky husté síti špionů věděl, jakou silou disponují Američané. Ti totiž měli v té době už zhruba 370 atomových zbraní, a proto měli nad SSSR převahu 74:1, nemluvě o tom, že jejich bombardéry mohly ohrožovat skoro celé sovětské území. Již jen proto se zdá jako velmi diskutabilní, že by si Stalin troufnul zahájit jadernou válku s Američany.

Ať byl totiž Stalin jakýkoli, nebyl to hazardní hráč a preferoval jistotu před rizikem. Přece jen uplynulo pouze pět let od konce strašlivé války, jež zasáhla lidský i materiální potenciál SSSR způsobem, jenž by pro jakýkoli jiný stát světa znamenal konec. Sovětský svaz se z toho všeho ještě zdaleka nevzpamatoval, a přestože existují důkazy pro tvrzení, že Stalin uvažoval o další válce, tentokrát proti NATO, patrně to měl (pokud vůbec) v plánu až někdy ve druhé polovině 50. let, v čemž mu zabránila jeho náhlá smrt v roce 1953.

Ostatně ani sama Korea nebyla pro Stalina nějak zvlášť důležitá. Je koneckonců známo, že ho Kim Ir-sen musel přímo přemlouvat, aby dostal svolení k útoku, a to ještě jenom za podmínky zaručení čínské intervence. Stalin sice posílal do KLDR zbraně a poradce, ale sovětské vojáky pro aktivní angažmá dlouho vyslat odmítal a nakonec poskytl jen piloty, nikoliv pozemní síly, protože nechtěl riskovat přímou konfrontaci s USA.

Měl tedy generál MacArthur skutečně pravdu? Měli tehdy Američané k zastavení čínských sil použít jaderné zbraně? Pokud se na věc podíváme z ryze vojenského hlediska, pravděpodobně by tento krok měl nemalý morální efekt, ovšem taktické dopady, v jaké MacArthur asi doufal, se vůbec dostavit nemusely. Atomové pumy byly účinné proti japonským městům (především proti Hirošimě, naopak v kopcovitém terénu Nagasaki nefungovala bomba zdaleka tak dobře), avšak čínská pěchota na bojišti byla něco zcela jiného.

Ačkoli by jistě způsobily Číňanům a Severokorejcům nemalé ztráty, v otevřeném kopcovitém terénu poloostrova by „atomy“ k zastavení milionové armády pravděpodobně nestačily. Totéž lze říci i o MacArthurově plánu napadnout přímo území Číny. Ta totiž tehdy byla primitivním a téměř výhradně „venkovským“ státem, kde by se jen těžko hledal adekvátní cíl pro jadernou bombu o síle desítek kilotun. Prostě nebylo co bombardovat.

Ostatně o tom, jak na tuto možnou eskalaci hledělo vedení komunistické ČLR, něco vypovídá reakce jednoho čínského generála na informaci, že Američané mohli proti čínským jednotkám nasadit i nukleární zbraně. Čínský generál prý odpověděl: „No a co? Tak by nás bylo o milion míň.“ Mao Ce-tung mohl tehdy ztratit jen málo a mohl získat vliv v celé Koreji, která byla pro něj samozřejmě daleko důležitější než pro Stalina.

Sovětský vůdce byl sice cynický manipulátor a paranoik, který respektoval zejména (či možná jenom) sílu, ale snad právě proto chápal riziko jaderné eskalace korejské války. Proto neposlal do Koreje pozemní vojska, brzdil Kimovy i Maovy choutky a tlačil je k podepsání příměří, jež na poloostrov přineslo vratký „mír“. Pokud tedy Stalin neriskoval konflikt se Západem během blokády Berlína, jenž byl pro něj nepochybně daleko významnější než Korea, je logické, že se potom nikterak nehrnul ani do konfliktu ve východní Asii.

Korejský poloostrov je pořád místem napětí, v němž hrají nukleární zbraně zásadní roli, neboť kombinace „atomu“ a balistických raket je hlavním důvodem, proč se nikomu příliš nechce do vojenského zásahu proti KLDR. Mezi kroky, jež nyní USA (údajně) zvažují, náleží i opětovné umístění jaderných zbraní v Jižní Koreji (odkud byly staženy v roce 1991), což by však zajisté vyvolalo nelibost Moskvy a Pekingu. Korejská válka ovšem formálně pořád trvá, takže lze jen doufat, že v ní ani dnes nedojde na atomové zbraně.