Chystané přiškrcování svobody je přímo cítit
1
Prezident České republiky Miloš Zeman povýšil do generálské hodnosti Jiřího Komorouse. Kromě něho jako bývalého příslušníka Státní bezpečnosti je to pro všechny ostatní špatná zpráva. V současné době působí v Policii České republiky tři důstojníci v generálské hodnosti a z toho dva byli příslušníky komunistické Státní bezpečnosti. Náměstek policejního presidenta Zdeněk Laube pracoval šest let na druhém odboru správy sledování. Tento útvar měl na starosti hlídání zastupitelských úřadů demokratických zemí. Estébáci převlečení do uniforem příslušníků Veřejné bezpečnosti sledovali, kdo navštěvuje zastupitelské úřady, a předávali tyto informace operativním složkám. Sledování disidentů patřilo v době vlády komunistického režimu k jejich hlavní náplni.
Většina společnosti, doufejme, stále považuje Státní bezpečnost za organizaci potlačující lidská práva a hájící komunistický režim. V oficiálních životopisech umístěných na webových stránkách policie se o působení obou generálů v jejích řadách nedozvíme nic. U náměstka Laubeho je sice uvedena délka služby 33 let, ale jeho služební zařazení začíná diskrétně až rokem 1990. V případě Jiřího Komorouse, který řídí Útvar pro ochranu ústavních činitelů, se nejen nedozvíme, že byl příslušníkem Státní bezpečnosti. Ostatně ani v popisu historie útvaru není zmínka, že byl čtyřicet let součástí Státní bezpečnosti.
V žádném případě nejsem zastáncem kolektivní viny, ale představme si, že by v roce 1971 byly ve Spolkové republice Německo ze tří nejvyšších důstojníků policie dva bývalými pracovníky Gestapa anebo Sicherheitsdienstu.
Ministr vnitra Milan Chovanec požaduje rozšíření pravomocí Úřadu pro zahraniční styky a informace, aby mohl působit nejen v zahraničí, ale i na území České republiky. Možná by nebylo od věci, kdyby si přečetl zákon č. 153/1994 Sb. o zpravodajských službách České republiky, kde je v § 18 odst. 1. uvedeno „Úřad pro zahraniční styky a informace může pro ochranu činností, které koná na území České republiky, a jestliže je to nezbytné pro plnění úkolů v jeho působnosti, používat sledování osob a věcí...“ Pod pojmem „sledování věcí“ se skrývají odposlechy a sledování telefonů, počítačů, instalování šmírovacích programů atd. Ani při nejlepší vůli si nedokážu představit, jaké další pravomoci by pro službu, která mu podléhá, pan ministr ještě potřeboval. Podle dostupných informací rozvědka na území České republiky vykonává mnoho činností. Jednou z mála akcí, kterou mohla veřejnost podrobně sledovat, bylo soudní jednání o předání nahrávky ze schůzky Miroslava Šloufa a Jiřího Weigla v hotelu Savoy v roce 2008, za což byl odsouzen vysoký důstojník této služby Petr Bakeš, bývalý příslušník Státní bezpečnosti.
Podobně dobrým nápadem je myšlenka, aby bylo možné některé operativní informace využívat v trestním řízení. Opět nejde o nic nového, stejnou pravomoc měla až do roku 1952 Státní bezpečnost a skončila popravou generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Rudolfa Slánského. Ten byl sice zločinec, ale činy pro které byl odsouzen, nespáchal. Jeho poslední slova byla „dostal jsem, co jsem si zasloužil.“
Následovala rozsáhlá reorganizace Státní bezpečnosti a důsledné oddělení jejich operativních a vyšetřovacích složek. Do roku 1952 bylo totiž možné a také se často stávalo, že operativní pracovník získal neprověřenou informaci o konkrétním člověku. Založil na něho spis a provedl tzv. ustanovku, tedy zařadil do spisu všechny dostupné informace. Ve chvíli, která se mu zdála příhodná, si odejel dotyčného zatknout a odvezl ho do vazební věznice, provedl s ním výslechy, připravil obžalobu a navrhl soudci výši trestu, kterou většina soudců respektovala. Pak už jenom stačilo dotyčného před soud předvést. Systém to byl velmi efektivní, i když se v něm vyskytovaly určité nedostatky, například když opilý estébák někoho přivedl do vězení a řekl jeho náčelníkovi, že k němu nikdo nesmí a druhý den na to zapomněl. Když si po třech měsících vzpomněl, byl už nešťastník v rozkladu. Důsledné oddělování práce zpravodajských služeb a policie je jednou z nejdůležitějších jistot, že nemůže docházet k nějakému systematickému zneužívání justice a policie.
V době vzrůstající agresivity ve společnosti, nejrůznějších xenofobních nálad antisemitismu a nástupu populistických politiků je přímo cítit, jak mají policie a zpravodajské služby v šuplíku připravené novely zákonů a nových nařízení. Jenom čekají, až opravdu dojde k nějakému útoku, aby jejich předložení a hladkému schválení, pokud možno ve zkrácených termínech nic nebránilo. Jeden z amerických presidentů prohlásil, „když chcete žít v naprostém bezpečí a jistotě, jděte do vězení, tam se o vás postarají, dají vám najíst a oblečou vás. Jediné co vám bude chybět, je svoboda.“
Česká republika má pátý nejvyšší počet policistů na obyvatele v Evropě. Přesto policejní prezident plánuje nábor dalších stovek policistů. Možná by stálo za úvahu, kdyby se zamyslel, jestli není možné některá tabulková místa zcivilnit. Například policejních mluvčích je celkem více než sto, a zajisté nevykonávají tak náročnou práci, aby museli mít hodnostní příplatek a nárok po patnácti letech na trvalou rentu.
Podobně Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu nevykazuje prakticky žádnou činnost. Po dvaceti pěti letech je možnost stíhání komunistických zločinů dávno promlčená a umělé držení tohoto útvaru policie „na kapačkách“ nemá žádný smysl. Čím méně je pravděpodobné trestní stíhaní pachatelů tehdejších zločinů, tím více je třeba zpracovávat dokumenty z komunistického období. Poučit se z minulých chyb může jenom společnost, která je zná. Postupné ukrajování osobních svobod pod hesly o domácím bezpečí a zahraničním nebezpečí vede k jedinému, postupné ztrátě svobody a důstojného života.
