Jde o všechno? Všechno už jsme ztratili

Dvojími volbami, které propuknou příští pátek, skončí více než roční volební seriál, během něhož se proměnila politická mapa České republiky. Optimisté (většinou bezděční hybatelé změn) mohou mluvit o transformaci polistopadového politického systému, mně je bližší termín zhroucení.

Ale co záleží na pojmenování: podstatné je, že na politické scéně dnes  dominuje mohutné mocenské uskupení s obrovitou ústavní většinou v obou komorách parlamentu, které se nekryje s vládní koalicí a v podstatných věcech (v poslední době např. ve věci platnosti lustračního zákona a v usnesení o Ukrajině) bez námahy prosadí svou. A že trosky demokratické opozice hrají zcela marginální úlohu.

Občas se k nim sice připojí pár poslanců z jiných stran, ale to je jen tím, že si nové uspořádání dosud pořádně „nesedlo“. Výsledky hlasování to nijak podstatně neovlivňuje. To vše se děje v nestabilní mezinárodní situaci, v níž je středoevropská oblast pod tlakem ruských mocenských ambicí a naši západní spojenci nejistí a nerozhodní. Nadcházející volby přitom mohou znamenat – snad – jistou korekturu stávající vnitropolitické situace: doufejme, že bude k lepšímu.

Tyto volby jsou na jistou dobu poslední. Až dosud musel nový establishment (velmi zřetelně ANO, naše nejmohutnější politická formace, která potřebuje zakořenit ve všech patrech samosprávy) brát ohledy na nálady ve veřejnosti. Od půlky října však nastane, jak se u nás říká, dvouletý „klid ke tvořivé práci“, nad nímž budou bdít i dva vrcholné ústavní orgány, prezident a jím nově najmenovaný Ústavní soud. Klid může být snadno využit např. k dílčím, ale důležitým změnám volebních zákonů (příklad: v Maďarsku malá změna složitého volebního zákona do parlamentu způsobila ne snad to, že  vládní koalice vyhrála  - byla by vyhrála tak jako tak – ale že vyhrála opět ústavní většinou, byť i jen těsnou; ústavní většina má ovšem ten smysl, aby se podstatné zásahy do právního systému daly dělat jen na základě souhlasu koalice i opozice, a pokud to jde i bez toho, je poškozena demokracie).

Problém přitom (u nás, stejně jako v Maďarsku), není ve zlých uzurpátorech, ale v nedostatku vůle ke svobodě a k demokracii ve veřejnosti. To pak nespraví pouhá výměna vládní garnitury. Je potřeba „spolupráce demokratů zprava i zleva“, a v tom česká politika v posledních dvaceti měsících totálně selhala.

Chci se teď věnovat výslovně jedné straně, TOP 09, a závěru její předvolební kampaně (i ČSSD si jistě zaslouží pozornost, ale to rád přenechám jiným). 

Tato strana už od podzimu loňského roku usiluje stát se předvojem bojovníků za polistopadový režim, za svobodu a demokracii. Její úsilí vypadá trochu opožděně (hlavní bitva je bohužel prohrána, je možné jen mírnit škody). Taky je otázka po legitimaci. Jistě, volební kampaň neposkytuje vhodný prostor pro to, aby strana řešila svou zodpovědnost za to, co se tu v minulosti  dálo: ale úděsný mesianismus, jímž se už od loňska prezentuje, svědčí o tom, že si nic podobného ani nepřipouští. 

S tím jde ruku v ruce i dutý, hysterický patos: bojuje proti „negaci odkazu listopadu 1989“ (prázdná, banální fráze: jde o udržení aspoň zbytků politického uspořádání, které jistě nebylo ideální, ale dalo se v něm aspoň žít), v situaci, kdy vládní koalice prokázala „dosud nevídanou vstřícnost k prominentům komunistického režimu“ (to říká strana, která před časem s božskou benevolencí přihlížela faktické likvidaci ÚSTR!). Nepřátelé jsou „kmotři, estébáci, komunisté, fízlové“. Nedejme jim Prahu (všechno ostatní jsme jim už, jistě neradi, dali). 

Poslední zápas, který TOP 09 na parlamentní půdě svedla, byl boj o právo poslanců veřejně nazývat poslance Ondráčka komunistickým fízlem. Chápu, že v zápalu diskuse se člověk občas neudrží, ale právo nazývat pana poslance na půdě Poslanecké sněmovny komunistickým fízlem je sice projevem svobody projevu, nikoli však jejím smyslem. S legitimací souvisí i profilace na úkor partnerů: řeči o kmotrech míří také, ne-li především, na ODS: cítím povinnost se jí zastat ve jménu vyššího principu mravního: není totiž slušné zastírat, že suma sumárum je TOP 09 za osmnáct, kdežto ODS za dvacet bez dvou. (TOP 09 a Karel Schwarzenberg se přitom pokoušeli loni v prezidentské kampani simulovat, že nemají nic společného s vládou, jejímž byl p. Schwarzenberg prvním místopředsedou.) 

To vše, stejně jako spojenectví s notoricky neúspěšnou „občanskou společností“, pro niž je ODS větším nebezpečím než Babiš s Filipem dohromady, svědčí v situaci, kdy jsou TOP 09 s ODS ve společné (jistě zasloužené) rejži, o nedostatku loajality a solidarity, která do politiky přece jen patří o trochu víc, než si realisté v TOP 09 připouštějí. Navíc to ve stávající politické situaci vypadá čím dál tím víc jako soutěž o post největšího trpaslíka.

Chci tím říci jen jedno: na výsledku těchto voleb jistě aspoň v něčem a aspoň trochu záleží. Zároveň by byla chyba podlehnout volební propagandě a namlouvat si,  že právě teď jde o všechno. Česká politická reprezentace v posledních dvaceti měsících osudově a nenapravitelně selhala. Nadcházející volby to už nespraví. Je třeba začít znovu a na zelené louce. A je třeba si znovu připomínat, taky v souvislostí s volební propagandou TOP 09: „Nedejte se podvádět svými proroky, kteří jsou uprostřed vás, ani svými věštci. Neposlouchejte své sny, které míváte.“