Budou platit mandáty poslanců z (ne)koalic? K povolebnímu přezkumu dojde, říká právník Kysela

Dva rozsudky z poslední doby: Stačilo! (KSČM, SOCDEM a další) je dle soudu v Brně nepřiznanou koalicí, kandidátku hnutí ale verdikt nezrušil. A postup Stačilo! a SPD (dále též Trikolora, PRO a Svobodní) má za obcházení zákona kvůli nerovným podmínkám pro pravé a skryté koalice i jihočeský soud. Ani on však listiny nezrušil. Je systém zralý na změnu? A jak budou probíhat případné žaloby po volbách, které už avizovala strana Volt? Tím se zabývá v rozhovoru pro Echo24 ústavní právník Jan Kysela. Aby Ústavní soud po volbách přikročil k překreslení Poslanecké sněmovny, musel by mít obzvlášť silnou argumentační pozici, míní.

Smráká se nad běžnými koalicemi?

Nejsem si jistý, jestli jsme schopni vaši otázku zhodnotit nyní, když se bavíme počátkem září. Jednak nevíme, jak dopadnou říjnové volby, jednak nevíme, jak dopadne ten eventuální povolební přezkum ze strany soudů. Mě osobně zajímá, jak dopadnou volby, protože zatímco u Stačilo! – vzhledem k tomu, jak je ta kandidátka namíchaná – je vcelku zřejmé, že projdou různostraníci, tak třeba u té nekoalice SPD je to otázka. Pokud zde máte na kandidátkách pouze šest jiných lidí, než jsou ti vaši, tak se taky může klidně stát, že vaši loajální voliči podpoří jenom vaše poslance, vaše kandidáty, kteří budou mít v závorce SPD a tihle neobstojí. A pokud by těch šest neprošlo, tak nevím, jestli to do budoucna bude dobrý příslib toho, že to máte zkoušet znovu. Přidruženým stranám jde přece o jejich zastoupení; když se spálí, budou zřejmě postupovat jinak.

A kdyby hypoteticky prošli?

Řekněme, že se tak stalo. Nicméně se mohou vzápětí rozhádat o fungování poslaneckého klubu. Tím, že oni představují jiné politické strany, než je SPD, tak se nemusí cítit být zavázáni loajalitou vůči předsedovi Tomio Okamurovi v míře stejné, jako je to u poslanců SPD. Mohou se také dost dobře pohádat o peníze, protože státní příspěvek samozřejmě poteče jenom SPD, respektive jen Stačilo! v tom druhém případě. Takže my zatím nevíme, jak to dopadne z hlediska voličských preferencí a nevíme, jak to dopadne následně z hlediska nějakých politických rozmíšek. Až na základě toho, jak to dopadne, se může ukázat, že se možná nad těmi klasickými koalicemi nesmráká, ale že možná šlo o určitý experiment, který nevyšel. A u Stačilo! to vlastně může skončit dost podobně.

Před minulými sněmovními volbami byla v důsledku zásahu Ústavního soudu snížena uzavírací klauzule pro dvě strany sdružené v koalici z 10 % na 8 %, pro tři a více stran z 15 % na 11 % hlasů. Mělo to pomoci sdružování, nyní však vidíme sdružování bez ohledu na pravidla.

Je dobře, že zmiňujete nález z roku 2021 – tím, který rušil určité parametry volebního systému a mimo jiné se týkal toho, co před těmi 20 lety Ústavní soud podržel. V té době tzv. Velkého volebního nálezu byla z iniciativy prezidenta Václava Havla a skupiny senátorů přezkoumávána velká volební reforma z dílny ODS a ČSSD (období opoziční smlouvy, přezkum začal v roce 2000,– pozn.red.). Tehdy to sčítání klauzulí pro volební koalice obstálo, protože Ústavní soud neměl pocit, že je to ústavní téma. Jinými slovy, neměl to na čem chytit. S odstupem dvou dekád pak ale naopak došel k závěru, že to má na čem chytit, že to vlastně svého druhu ústavní téma je.

Každopádně určitě neplatí, že to byl Pavel Rychetský (mezi lety 2003 a 2023 předseda Ústavního soudu ČR,– pozn.red.), jak se častokrát na sociálních sítí uvádí, který vymyslel volební koalice jen proto, aby pomohl té „Fialově odpudivé pětidemolici“ nebo tak něco. Ústavní soud měl zkrátka dojem, že ten systém není tak úplně domyšlený a že by jej zákonodárce domyslet měl. Když chce koalice, co to znamená, co z toho má vyplynout. Současné spory ale ukazují, že to se tak úplně nestalo.

Tou první otázkou ohledně soumraku nad koalicemi jsem mířil vlastně k tomu, že by do ní šel jen blázen, pakliže musí plnit podmínky, které jinak plnit nemusí, byť je koalicí…

Jde o to, čemu se říká incentivy, tedy vlastně, co vás k tomu vede, nebo naopak nevede. Koalice mají tu výhodu, že jsou transparentní ve skládání kandidátních listin, ale třeba i, co se dělení peněz týče. Není to tak, že jeden drží kasu a těm ostatním může formou daru dát jenom 3 miliony, respektive ti ostatní můžou přijmout jenom 3 miliony. Navíc když uspějete, jak vidíte u koalice Spolu, tak máte tři kluby a ne jeden klub. A z toho se zase odvíjejí otázky finanční, respektive otázky oprávnění představitelů těch klubů. Takže se mi zdá, že z té debaty tyhle věci trochu vypadávají a že se to celé soustředí jen na to obejití těch vyšších volebních klauzulí, než které mají strany, které jdou samostatně. To obejití je samozřejmě nejdůležitější z hlediska toho, proč se to vůbec celé děje, ale zdá se mi, že ta klasická transparentní koalice má určité výhody, které tyto entity nemají a mohou na to, dojet je asi silné slovo, ale mohou prostě narazit na tyhle problémy.

U té případné změny právní úpravy je potom samozřejmě nutné promýšlet, že když bychom kráčeli ve šlépějích, které naznačuje usnesení Krajského soudu v Brně, nebo moji kolegové na Právnické fakultě UK, konkrétně Gor Vartazaryan a Filip Horák, koho byste vlastně za tu koalici prohlásil. Asi vám k tomu nemůže stačit, že se vám na kandidátku přihlásí nějaký jinostraník, to by asi nebylo vůči vedení té strany korektní, že byla zatažena do koalice, o níž ani neví. Pak tedy musíte nejen vymyslet, ale hlavně v těch slovech zákona vyjádřit, že myslíte koalici, na které se domluvilo oficiální vedení stran a něco z toho plyne. A jde opět o to, jak se to podaří slovy vyjádřit, aby příště někdo neřekl, že ve chvíli, kdy domluvu neuskutečnilo vedení stran, ale třeba krajské organizace, tak už to do toho principu zase nespadá, protože to přece není celostátně domluvené. Anebo se domluva týká jen několika kandidátů, a nikoliv programových otázek. Musíte si tedy naskicovat situace, jež chcete postihnout: jestli každého nestraníka, každého jinostraníka, více jinostraníků, kdo to má domlouvat, čeho se domluvy týkají. A teprve pak se můžete pokusit navrhnout text zákona.

Princip vizitky

Co se rozsudků týče, tak zpočátku bylo vše rozhodováno ve smyslu, že se o koalici nejedná, ale pak přišly tedy ty zajímavé, které říkají, že třeba v případě Stačilo! o koalici jde, nicméně že už je velmi brzy před volbami a alternativou by byl jen zásah do voleb, vyloučení z volební soutěže, což by mohlo mít nějaké extrémní důsledky. Soud v rozsudku mluví třeba o princezně Koloběžce, tedy oblečené a neoblečená. Něco se tváří nějak, ale je to jinak…

Mám za to, že brněnský krajský soud to formuluje dosti přesvědčivě v tom smyslu, že upozorňuje, že existují dvě výkladové varianty. On si z nějakého důvodu vybírá tu jednu a argumentuje v její prospěch. A buď vás přesvědčí, nebo nepřesvědčí. Pak to může mít pro někoho možná právě ten překvapivý závěr, když vás soud přesvědčí o tom, že to skutečně je v rozporu se zákonem, ale nic neruší.

Záleží na tom, jakou váhu přikládáte textu zákona a jakou intuici, respektive selskému rozumu: že když si nějak popíšete koalici, dejme tomu Spolu, a pak vidíte subjekt vedle, který vám připadá dost podobný, tak proč ten, který je dost podobný té koalici, necharakterizovat jako koalici? Takže ve chvíli, kdy budete pracovat tímto způsobem, tak můžete klidně dojít k závěru, že je to koalice. Pokud se ale podíváte do zákona, tak těžko můžete nenabýt dojmu, že zákonodárce postupuje trošku jinak: nepracuje s očividností, nepracuje s tím, o čem jsme už mluvili, tedy s dohodami vedení politických stran, krajských organizací a tak dále, ale je to v podstatě princip vizitky. Na vizitku si napíšu, že jsem koalice a pak jsem teda koalice, nebo naopak, protože jde o princip subjektivní.

Jak lze řešit tento definiční problém?

Protože jinou definici v zákoně nenajdeme, můžete pak nacházet volně se vyskytující znaky v různých kontextech a z toho pak skládat něco, co bude přesvědčivá protiváha tomuhle formálnímu či subjektivnímu vymezování koalice. Také můžete na definici rezignovat a přenechat ji praxi. Za problémové považuji, že to nejsou první volby, ve kterých se tyto nepravé koalice vyskytují. Zadruhé bych nechtěl křivdit ministerstvu vnitra, ale připadá mi, že by někdy mohlo být aktivnější, co se metodické práce týče. Obdobně vytvářel rezort vnitra metodiku při přímé volbě prezidenta.

A pokud si vzpomenete na některé ty kauzy z let 2013, 2018, ale i později, tak objem těch nedorozumění, která se řešila ve veřejném prostoru, souvisel do určité míry s tím, jak ta metodika byla postavena. Šlo třeba o to, jestli mohou poslanci a senátoři podpořit více prezidentských kandidátů najednou svým podpisem, jestli to můžou být senátoři končící i začínající a tak dále, zkrátka ministerstvo vnitra bylo hodně liberální ve vnímání politických práv potenciálních kandidátů i voličů, a tak se stalo, že když chce někdo kandidovat, respektive když chce někdo někoho podporovat, tak ať to udělá a voliči si to nějak přeberou.

Mělo tedy ministerstvo více převzít vůdčí roli?

Nejvyšší správní soud v některých případech dal najevo, že k tomu mělo ministerstvo vnitra přistupovat jinak. Že na některé otázky odpovídalo způsobem, který Nejvyšší správní soud neshledal zcela správným. Nakonec se to tedy vyřešilo až zákonem, protože zjevně ministerstvo vnitra jako úřad nebylo ochotno akceptovat to, co soud říká, ale když si to ministerstvo jako úřad vepsalo do zákona, tak pak se tím zákonem už řídilo.

A když aplikujete tento příklad z prezidentské volby na parlamentní volby, tak mám dojem, že šlo hledat nějakou cestu pro záležitosti, které jsou sporné. Protože těžko si nevšimnout, že jsou. Formou metodiky vyvěšené na webu mohlo ministerstva dát najevo, že ti, kteří něco dělají, by si možná měli dát pozor, aby neskončili u soudu v nějaké té fázi soudního přezkumu, protože pak by je to mohlo mrzet z hlediska výsledku. Pokud byste tohle přesně dělal, tak potom může jen těžko ten, kdo to navzdory varování udělal, tvrdit, že varován nebyl a že měl nějaké legitimní očekávání, že se bude nějak postupovat.

Není to samozřejmě otázka pouze roku 2025. Museli bychom se sunout do minulosti, kdy se objevovaly první případy otevřených kandidátek. Nechci rezortu vnitra nasazovat psí hlavu, ale když čtete rozhodnutí těch soudů, tak jediná cesta, která by vám umožnila dostat se z té časové pasti. Neboť ve chvíli, kdy se věcí už zabývají soudy, tak je buď bude krátce před volbami, anebo krátce po volbách. Anebo tu žádný problém není, pak není nutná metodika, ale ani soudní spory.

Zmínil jste, že k těm nekoalicím, pseudokoalicím či skrytým koalicím, jedno, jak to nazveme, docházelo již v minulosti. Je tedy správné, že soud třeba v případě Stačilo! nezakázal jejich kandidaturu, když tu je takový precedens?

Nelze zastírat, že míra předvolebního rozjitření v roce 2025 je zřejmě nesrovnatelná s jakoukoliv předvolební dobou, kterou si vybavuji. Připadá mi, že jsou to první volby, ve kterých se velmi vážně pochybuje o tom, že budou korektní a řádné, že nebudou ukradené a zfalšované, což se vlastně táhne od té debaty o korespondenční volbě. A přibývají k tomu další dimenze. Nevím, zda z toho má něco plynout pro soudní přezkum, protože soud má rozhodovat podle práva, nikoliv podle toho, že vidí rozbouřené veřejné mínění. Když se ale kouknete z okna, kde vám někdo píská na píšťalku nebo buší do bubnu, tak si toho lze jen těžko nevšimnout. Ve chvíli, kdy v minulosti podobné projekty uspěly a nyní do toho soudní moc řízne, tak je otázkou, v jaké míře by takové rozhodnutí bylo všemi bez dalšího akceptováno jako rozhodnutí nezávislé a nestranné soudní moci.

Vzpomenete-li si na důchodový nález Ústavního soudu z jara 2024, tak míra extrémně negativní odezvy přečkává na sociálních sítích doteď. Lidé říkají, že Ústavní soud je provládní, není náš nebo že není nestranný. Ve chvíli, kdy veřejná debata, dá-li se vůbec o debatě mluvit, dospěje do téhle fáze, že buď tedy soudy rozhodují tak, jak se nám to líbí, anebo jsou vlastně zkorumpované a zmanipulované, tak je samozřejmě na pováženou, v jaké době a společnosti to vlastně žijeme. Máme tu výhodu, že ani jeden z nás není soudcem, takže tu kauzu nemusíme řešit, ale jako pozorovatel si vlastně nejsem jistý, jestli by ten výsledek, kdyby do toho zákazu účasti na volbách soudy šly, z hlediska dopadu na stav společnosti nebyl horší, než když prostě necháte ty volby proběhnout. Je to ovšem spíše můj pocit, než že bych to měl vydumané ze všech stran. Každopádně to názorně ukazuje, jak pravidla a instituce právního systému závisejí na obecnějších předpokladech důvěry a respektu. Každý, kdo cíleně zasévá nedůvěru v právní a ústavní systém, v soudy zejména, aniž by šlo o konkrétní kritiku konkrétních pochybení, by měl důkladně zvažovat, zda z lahve nevypouští pomyslného džina, nad nímž nebude mít kontrolu. Ne nadarmo se mluví o spirále nenávisti.

Obavy ohledně případné manipulace voleb vyjádřila pro průzkum, které si zadalo vnitro, až polovina českého obyvatelstva, byť nebylo jasně specifikováno, jaká část populace se bojí čeho. Nicméně nemůže být spatřována právě nějaká údajná manipulace v tom, že by přezkum po volbách vyřadil jednu stranu?

To je těžké. Ve vztahu k předchozím rozhodnutím nebo k předchozím situacím se někdy rozlišují dva typy situací. První je negativní precedent, druhou pak je absence precedentu. A právě k tomu druhému se vztahuje Krajský soud v Brně, protože říká, soudy vlastně přesně tuhle typově stejnou situaci nikdy nerozhodovaly. A proto, přestože je rok 2025 a už jsme v řadě různých voleb měly různé pokusy, tak k těm pokusům se soudy vlastně nikdy kvalifikovaně nevyjádřily, protože nález Ústavního soudu z roku 1996 a verdikt Nejvyššího správního soudu z roku 2017 se vlastně vztahovaly k trošku odlišným situacím, trošku odlišným skutkovým okolnostem. Takže z právního hlediska si dokážete obhájit, že to není tak, že máte x různých rozhodnutí a vy jste se rozhodl, že je budete ignorovat, protože to chcete vyřešit jinak.

Když se ale podíváte na jiné soudy, než je ten brněnský, tak ty pro změnu nemají dojem, že ta předchozí judikatura, ať už je to ta judikatura ÚS nebo NSS je úplně irelevantní, protože z ní vyvozují nějaké závěry, které se té kauze vztahují. Takže jde o to, co se dá a nedá vyvozovat z toho, že to nikdo kvalifikovaný nerozporoval a nikdo o tom nerozhodoval. Každopádně lze z toho vyvodit, že povolební soudní přezkum je u nás koncipovaný velice velkoryse, protože v zásadě volební stížnost může podat každý občan a pokaždé někdo takovou volební stížnost také podává. Letošek určitě nebude výjimkou, ale objeví se tento typ argumentu, který jste zmínil v otázce.

Jak by ty stížnosti na průběh voleb vypadaly?

U přezkumu voleb – dle toho, o který typ voleb jde – se rozlišuje buď neplatnost volby kandidáta, neplatnost hlasování, nebo neplatnost voleb jako takových. V případě voleb do Poslanecké sněmovny je to právě ta neplatnost zvolení kandidáta, takže tady by ty stížnosti musely být koncipovány tak, že vlastně tvrdíte, že ten konkrétní poslanec, který byl zvolen, být zvolen neměl. A ten argument bude přesně ten, okolo kterého se točíme: že pokud jste dostali 5,5 % a já mám pocit, že jste uskupení, třeba šesti nebo sedmi různých stran, tak jste měli mít 11 % a jelikož nemáte 11 %, tak to, že vás Česká statistický úřad a následně Státní volební komise prohlásily za zvoleného poslance, tak to je přesně ten důvod, proč se obracím na Nejvyšší správní soud, aby tuhle volbu vlastně zneplatnil. Od NSS se pak tedy můžete dostat k Ústavnímu soudu. Ostatně ten brněnský soud sám předpokládá, že se k té tematice Ústavní soud nakonec dostane, a proto mu nabízí tu svou dosti koherentní argumentační linku, aby ji vzal v potaz v rámci povolebního přezkumu.

Kdyby to tedy zašlo až do této fáze, v jaké časové rovině by ten přezkum Ústavním soudem musel proběhnout? Lze si domyslet, že čím později od těch voleb by padl verdikt, tím větší by okolo toho byla řež…

Samozřejmě čím později, tím větší problém by to byl. U Nejvyššího správního soudu, to je v podstatě klasické volební soudnictví, je všechno zastropováno krátkými lhůtami. Koneckonců jsme nedávno viděli přezkum rozhodování registračních úřadů, co se jednotlivých kandidátek týče. Krajský soud má patnáctidenní lhůtu a vy na podání máte dokonce jenom dva dny, protože jde o jednodušší záležitost. U toho případného povolebního přezkumu máte na podání 10 dní, protože ta věc může být složitější z hlediska toho, co vlastně chcete tvrdit.

V tomto typu přezkumu běžně neříkáte právní argumenty ve smyslu, že ta koalice má vypadat tak nebo onak. Vy typicky tvrdíte, že jste se díval, že v tom vašem volebním okrsku vůbec nejsou započítány preferenční hlasy. Ať už nikomu, anebo tomu mému oblíbenému kandidátovi a přitom já, moje manželka, děti a tak dále, jsme pro něj hlasovali. Tak se mi na to podívejte. Nebo si stěžujete na nepoctivou volební kampaň, porušení tajnosti voleb apod. Situace, o které hovoříme my, může být odlišná, ale každopádně máte 10 dní na podání.

Nejvyšší správní soud pak má 20 dnů. Jinými slovy, jsme na 30 dnech. A když se díváte na to, jakým způsobem jsou načasovány termíny pro svolání Poslanecké sněmovny po volbách, tak je to právě těch 30 dnů, které má prezident republiky na svolání zasedání Poslanecké sněmovny (prvnímu jednání Sněmovny v daném funkčním období se říká ustavující schůze ,– pozn.red.). NSS to tedy stihne, ale samozřejmě dost záleží na tom, jak rozhodne. Pokud vše zamítne, tak Sněmovna může začít. Ve chvíli, kdy by to teda bylo tak, že významné části poslanců řekne, že mandáty nemají, tak by konání ustavující schůze bylo zřejmě problémové, protože byste musel všechny ty hlasy přepočítat a přerozdělit mandáty, protože jedni by tam už nebyli a ti druzí by tam na jejich úkor byli v o to větším počtu.

A jaké by bylo pokračování?

S tím se pochopitelně ti, kteří by mandáty přišli, nesmířili a obrátili by se na Ústavní soud. A teď jsme tam, na co jste se ptal předtím. Nesporně by to bylo řízení s extrémní předností, protože by si byl Ústavní soud vědom té brizance (výbušnosti,– pozn.red.). Ale asi si dokážeme uvědomit, že to zase nerozhodne ve dnech. Ve chvíli, kdy by se objevily ty volební stížnosti a ústavní soudci by tušili, že to k nim může dojít, tak by pravděpodobně ještě, než by se tak stalo, o tom přemýšleli a hledali nějakou pozici, aby ji mohli v té oficiální fázi vyjevit co možná nejdříve. Ale odhaduji, že by to stejně trvalo krátké týdny, protože to bude jiný případ než ty, které známe z minulosti: spor o (ne)zvolení senátorky Dagmar Lastovecké (volby v prosinci, rozhodnuto v půlce února 1999,– pozn.red.) a spor o (ne)zvolení senátora Jana Nádvorníka (volby na podzim, rozhodnuto počátkem roku 2005,– pozn.red.). Tehdy to trvalo krátké měsíce, ale tahle situace by byla samozřejmě odlišná, protože byste zatížil fungování ústavního systému daleko větší – ohromnou – mírou nejistoty.

Vy jste vedl panel prezidentových poradců, který vybíral nové ústavní soudce. Trumfnul byste si říci, jaké by bylo rozpoložení nálad v dané věci mezi soudci?

Jaké je rozpoložení, to nemám nejmenší potuchy. Nejsem si ani jistý, s kolika z nich vůbec přicházím do styku – myslím tak s jedním. Samozřejmě si těžko může Ústavní soud nebýt vědom všech těch konsekvencí, kontextu a tak dále. Z toho plyne, že pokud byste měl udělat něco takového – vlastně stvrdit to překreslení složení Poslanecké sněmovny –, tak ta vaše pozice bude muset být teda právně hodně pevná. Když se ještě jednou a naposledy vrátím k rozsudku brněnského soudu, tak přestože může leckterému čtenáři ta jeho argumentační linka připadat přesvědčivá, tak samotný fakt, že pracuje s tím legitimním očekáváním účastníků soutěže, tedy třeba hnutím Stačilo!, a samotný fakt, že soud uznává tu druhou výkladovou variantu, která odpovídá tomu, jak rozhodují ty soudy, tak ve chvíli, kdy je to takhle, že máte dvě výkladové varianty, vybíráte si mezi nimi z různých důvodů a je tady ten extrémní dopad na ten ústavní a politický systém, tak vás to tedy asi povede k vyšší míře zdrženlivosti.

Je to odlišný případ, než když by vytváření skrytých koalic nikdy nikdo nezkusil – tedy byl by to nyní první případ. Nebo se to zkusilo, různě se to zakázalo, ale vy byste do toho i tak šel na vlastní riziko. No a to si myslím, že se v tom tedy spíš bude muset promítnout. Ale vracím se k tomu, čím jsem začínal tuto poslední odpověď: nemám nejmenší představu, jak o tom soudci Ústavního soudu smýšlejí.