Ať Praha epopej daruje Moravě
Po letech klidu se Muchova Slovanská epopej dostala opět do zpráv. Jednak jako správné estrádní umění odjíždí zanedlouho na turné do Japonska, což je důvod jí zamávat. A zadruhé se opět o ni soudně přihlásil John Mucha, emeritní vnuk, který ví, že ji nedostane, ale tradice ho k tomu zavazuje.
Slovanská epopej je nábytek ze starých časů, který jsme zdědili, ale už dávno nevíme, co s tím. Je to velkolepé dílo, nad nímž jsme se naučili trochu ohrnovat nos. Zároveň ale víme, že nic takového už jen tak někdo nesvede a že ten otoman, armara, sekretář a tepich jsou prvotřídní kvality. Jenomže mezitím se nám smrskly byty, změnil se vkus (nebo aspoň těch, kteří o něm rozhodují), opotřebovaly se ideje, s nimiž si národ své příbytky zařizoval.
Darovací smlouva, kterou byla Slovanská epopej odkázána Praze, pochází z listopadu 1909. Je koncipována jako dohoda tří subjektů: Alfonse Muchy, který dílo vyhotoví, amerického milionáře a filantropa Charlese R. Cranea, jenž dílo bude sponzorovat, a umožní tím de facto jeho vznik (jednalo se vlastně o formu „tvůrčího stipendia“), a města Prahy, která dílo od mecenáše Cranea převezme s tím, že pro dvacet obrazů vystaví samostatný pavilon, kde „umístí hotové obrazy svým nákladem ve výstavní síni k tomu účelu zvlášť vystavěné“.
Muchova představa byla taková, že by pavilon stál někde na Petříně. Měl být světlý, vzdušný a měl vzdorovat povětrnostním vlivům.
Jak známo, to se za celých sto let nestalo: žádný pavilon pro Muchu v Praze nestojí a není vůbec jisté, zda někdy stát bude. Vždy v kritické chvíli se znovu vynoří nějaký plán, pak se o něm přestane zase mluvit. Smlouva je tak ve stavu „nerealizovanosti“: na jedné straně je jasné, že dílo skutečně patří Praze, neboť je přece Praze věnováno a po svém dokončení v roce 1928 i oficiálně předáno, zároveň však Praha nesplnila hlavní podmínku, která však nebyla koncipována jako podmínka nutná a nebyla ani nijak časově podmíněna.
Pravděpodobně tehdy před sto lety Muchu ani Cranea nenapadlo, že by „matička slovanská“ přislíbený památník slavnému umělci nevystavěla. Jenže zachovala se tak. Zároveň ji znění smlouvy, nad nímž prý do konce života lomil rukama malířův syn, spisovatel Jiří Mucha, opravňovalo cítit se vlastníkem díla – což platí dodnes.
Úmysly Alfonse Muchy byly jistě ty nejušlechtilejší a nejčestnější, přesto šlo o iluzorní a v jistém smyslu sebeklamný projekt. Slovanstvo v podobě, jakou mu dal na svých obrazech, samozřejmě nikdy neexistovalo. Představa, s níž je znázorněno, byla komická už v době, kdy je Mistr takto zpodobňoval: v té době, tedy ve 20. letech, už je napsán Švejk a Voskovec s Werichem zakládají Osvobozené divadlo...
Jiná věc je malířské provedení, které je mimořádné a mistrovské. A to v celku, a možná ještě více v detailech: některé figury připomínají nejkrásnější Muchovy secesní portréty a jistota, s níž zachycuje třeba právě dívčí postavy, se nikam nevytratila. Diktát moderny, která měla pro dílo jen nepochopení, ba úšklebky jsou naštěstí pryč – nebo jsou aspoň zmírněny. Dnes, po všech kotrmelcích v moderním umění, můžeme přijímat taková díla s mnohem větší tolerancí a beze strachu, že budeme prohlášeni za staromilce. A když – tak co? Ano, je to anachronismus a byl jím už v době, kdy vznikal – ale je to velkolepý anachronismus.
Praha však tehdy svůj závazek, že postaví pavilon, nesplnila. Nebyla na to nejspíš vůle, peníze a pak, koncem třicátých let, už ani čas. Mucha umírá 14. července 1939 na zápal plic. Jeho stav zhoršil výslech na gestapu, kam si ho pozvali jako významného reprezentanta právě zlikvidované republiky.
Plátna byla mezitím srolována a ukryta na několika místech v Praze. Časy triumfujícího slovanství (ve skutečnosti triumfoval Stalinův Sovětský svaz) po roce 1945, natož po roce 1948 by sice mohly být pro epopej příznivé, ale jen na první pohled. Mucha byl zprvu odsuzován jako úpadkový, buržoazní a socialistickému realismu vzdálený umělec, byl vyřazen z kánonu, do kterého se bude dlouho a jen postupně vracet: jeho syn Jiří Mucha byl začátkem 50. let uvězněn a práce na rehabilitaci otcova odkazu mohla začít až za hodnou řádku let.
V roce 1950 proto přišlo Praze nejspíš vhod, když se několik patriotů z Moravského Krumlova nabídlo, že plátna dočasně uskladní v prázdném zámku, odkud na jaře 1945 zmizel poslední majitel, hrabě Kinský. Moravský Krumlov byl – a ještě dlouho zůstal – „ves v pohraničí“, navíc rozstřílená Rudou armádou, která si z městečka po úprku převážně německého obyvatelstva udělala snadný terč pro zbavení se munice. Ale zámek je solidní, velký a bezpečný. A nedaleko jsou Ivančice, rodiště Alfonse Muchy. Na přestěhování v dubnu 1950 stačil jeden nákladní automobil. Když na začátku 60. let odešla ze zámku v Krumlově armáda a poměry byly celkově příznivější, otevřela se možnost epopej vystavit. Stalo se tak v roce 1963 a od toho roku stálo dvacet obrovských pláten v rytířském sále a bývalé kapli.
Slovanská epopej tam nalezla útočiště, které bylo sice považováno za provizorium, avšak nejspíš vyhovovalo všem – kromě Jiřího Muchy, jenž považoval splnění otcova odkazu za svou osobní povinnost. V době socialismu se to však rovnalo utopii: Alfons Mucha se sice postupně vynořoval z polozapomnění, znovu byl objevován jeho dekorativní potenciál, reprodukce jeho plakátů zdobily kdejaký romantický kout, vracelo se i odborné docenění a obrovským triumfem byla výstava v Paříži v roce 1980, na niž putovalo i jedno z pláten. Skutečné muchomaniacké orgie propukly v Japonsku, kde mu jeho sběratel postavil muzeum.
Ale o tom, že kdesi na jižní Moravě, stranou významnějších cest, stojí Muchovo chef d’oeuvre (aspoň on za něj epopej považoval), věděl mimo okolí a odborníků jen málokdo.
Návštěvnost v té době nepřesahovala pár tisíc osob ročně, čemuž odpovídal i dosti skromný způsob prezentace: k obrazům se šlo nepříliš reprezentativní chodbou, kasa připomínala vrátnici.
Zažil jsem to na poslední chvíli, na jaře 2010, pár týdnů před tím, než plátna odvezli do Prahy. Do Krumlova proudily zástupy Moravanů, kteří chtěli epopej spatřit „dřív, než ju Pražáci odvezó“. Nebylo divu, že se někteří cítili rozladění. V rámci svých skromných možností se o ni padesát let starali – a nyní si ji Češi odvezó.
Psal jsem o tom tehdy (www.jiri.penas.cz/fotobog/) a napsal jsem toto: „Pokud nebude do dvou tří let jasné, že se v Praze skutečně pavilon postaví, měla by metropole dílo vrátit do Moravského Krumlova. A při té příležitosti opravit krumlovský zámek a nad vrata dát nápis „Dar Moravě od matičky Prahy“. Spoustě lidí by to udělalo radost a Pražáci by si tam mohli udělat výlet. Stejně je jich plno z Moravy.“
Ta tři léta už dávno uplynula, a jasné není opět nic. Tak to tady jen tak nenápadně připomínám.
