Václav Havel Babiše očekával, říká filozof Bělohradský

Ministr financí Andrej Babiš obchází Prahu s vypsanými citáty filozofa Václava Bělohradského, který vyjádřil naději, že má šanci proměnit se z oligarchy v příslušníka elity. Václav Bělohradský v rozhovoru pro Týdeník ECHO vysvětluje, proč skončila epocha tradičních politických stran a přesně podle očekávání Václava Havla přicházejí jednorázová tematická hnutí, jako je ANO. Mluví i o riziku další studené války a nebezpečí, které pro budoucnost Evropy představuje euro.

 

Zkusili jsme to tentokrát pojmout výtvarně, na maximální riziko. Druhé číslo je vytištěné a zítra bude v prodeji. pic.twitter.com/CKXlZBGRN3

— Dalibor Balšínek (@balsinek) November 13, 2014

 

V jakém stavu je po pětadvaceti letech svobody česká elita?

Musíte být realistka. Stejně jako jím musíte být ve vztahu k vlastním dětem. Nemůžete čekat, že z vašeho syna bude houslový virtuos nebo že si vaše dcera vezme toho, koho jste si pro ni vysnila. Co je to realista? V politické sociologii nazýváme realismem to, že víme. Společenské systémy můžeme nazývat monarchií nebo demokracií, ve skutečnosti jsou ale všechny oligarchií.

Co považujete za oligarchii?

Aristokracie vládne přes oligarchii, kterou si ke správě země vybere. To stejné platí pro demokracii. Máme oligarchii stranickou, odborářskou. Řeknu vám to na příkladu: deset lidí se rozhodne, že chce jít společně do kina. Je potřeba se dohodnout a někdo se musí ujmout role toho, kdo to zorganizuje, bude se tím zabývat. Tu organizaci někomu svěříme. Ten dotyčný tím samozřejmě získává i moc rozhodovat. On je oligarchie. Ne všechny oligarchie jsou stejné. Realismus ale znamená přiznat si, že všechny vlády jsou oligarchické.

Východní oligarchie s kumulací moci se přece od západní delegace pravomocí dost liší.

Ke slovu oligarchie musíme přidat ještě pojem nomenklatura. To jsou lidé, kteří jsou jmenovaní. Máte oligarchie demokratické, otevřené a uzavřené. Když už jsou oligarchie nevyhnutelné, tak o nich otevřeně mluvme. To je ten realismus. Jde o to, aby nevládla jediná oligarchie. Aby jednotlivé oligarchie spolu musely soutěžit o moc. Nikdy se neprosazují zájmy jednotlivců. Robert Dahl popsal teorii, že funguje polyarchie. Lidé se sdružují do skupin, které prosazují své zájmy. Uzavřená oligarchie je diktatura. Je jen jedna a nesmí se kritizovat. Otevřené oligarchie mezi sebou soutěží o moc a vliv. To je demokracie. Nemá cenu si předstírat, že je nějaký lid. Vláda menšiny nad většinou je antropologická konstanta. Všechny vlády jsou oligarchické. Záleží na tom, kdo a jak ty oligarchy řídí a kontroluje. Tím se dostáváme k bodu, co dál, kdy skončila epocha velkých stran.

Vy ji považujete za definitivně ukončenou?

Politický systém se nejen rozpadá do kaleidoskopu zájmů, ale také splývá do nových tematických hnutí. Velké strany se definitivně rozpadly z několika důvodů. Už tady nemáme velké továrny, kde byly společné zájmy. Máme masy individuí. Žijeme v tekuté společnosti a tekutá společnost nemůže mít netekuté strany. Každý je dnes ochoten vládnout s každým. Sociální demokracie někde vládne s TOP 09, někde s ANO, jinde s komunisty. Dokonce se někde chtěla dát dohromady s Dělnickou stranou. To už není ta sociální demokracie, o níž, když získá ve volbách moc, víme, jaký má program, jaké má priority, a také víme, jaké bude mít koaliční partnery. Dřív jsme mohli mít naprostou jistotu, že nebude vládnout s Kalouskem. Teď ji nemáme. To patří k tomu rozpadu. Epocha velkých stran skončila také proto, že jim zhasli na scéně.

Kdo jim zhasl scénu?

Politika mívala oficiální scénu, kde politici vystupovali a kázali. Ta sjednocovala. Tady se vytvářely velké strany a jejich frakce. Pak bylo zákulisí. Každý věděl, že existuje. Věděli jsme, že italský komunista plamenně pohovoří o budoucnosti civilizace. Vědělo se ale, že si pak sedne s křesťanským demokratem nebo s majitelem Fiatu a dohodnou se. Míra tolerance k zákulisí byla v různých zemích rozdílně vysoká. Třeba Británie byla vždycky hodně tolerantní k tomu, že věci se nakonec musejí vyjednat někde v zákulisí. Naše společnost se ale přetvořila v globální vesnici uniklých sdělení. Všechno víme z úniků a odposlechů. Víme, jak mluví politici v zákulisí, o co jim tam jde. Máme obrovskou masu WikiLeaks. Zákulisí najednou tu scénu zhaslo. Ztratila smysl. Scéna, kterou se Václav Havel tolik snažil obnovit svými projevy nebo Fórem 2000, je definitivně zhasnutá. Nikoho už nezajímá. Nikdo už jí nevěří. Proto už nikdy neuvěří nějakým velkým ideovým hnutím.

Jaká politika ten prostor vyplní?

Václav Havel měl dobře vypracovaný pojem postdemokracie. V tomhle byl jasnozřivý. On věřil v tematická hnutí, která dosáhnou svého cíle se spojenci, kteří se v té chvíli zformují. Nebudou k tomu potřebovat žádné stabilní struktury. Musíme k tomu přidat ještě internet, o jehož síle tehdy neměl tušení. Internet neuvěřitelně snižuje transakční náklady a je snadné dát se ad hoc dohromady v konkrétním společném zájmu. To je ta tekutost. Míříme do éry tematických krátkodobých hnutí. K tomu jsme velmi blízko. Velmi poučné bude sledovat, jak dopadne hnutí ANO.

 

Celý obsáhlý rozhovor si můžete dočíst v Týdeníku ECHO. Koupíte ho v trafikách, můžete si ho předplatit, anebo číst v elektronické verzi. 

APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.

POKUD CHCETE ČÍST TÝDENÍK ECHO PŘES WEBOVOU STRÁNKU, KLIKNĚTE ZDE.