Zákaz kouření: Danajský dar pro nekuřáky

Příští týden u nás naplno propukne další fáze oficiálního boje s kouřením v podobě úplného zákazu v restauracích a podobných zařízeních. Pomiňme neuvěřitelnou míru pokrytectví na všech stranách stojící za tímto opatřením a zkusme se zamyslet nad tím, co takový krok může v praxi znamenat.

Většinová kritika chystaného zákazu má tak či onak ideologickou povahu spojenou s tím, že regulací zasahujeme do osobních práv podnikatelů v pohostinství. To je samozřejmě podstatná linie argumentace a není na místě ji opomíjet – pro začátek si posteskněme, že jde pouze o další krok omezující naši svobodu a minimum protestů ze strany společnosti vypovídá více než o čemkoliv jiném o tom, že nemusí být daleko doba, kdy si opět hromadně a s potleskem odsouhlasíme její omezení i tam, kde to bude skutečně nebezpečné. Cesta do pekel je dlážděna …

Zákaz kouření má totiž i další rozměry. Asi všichni z jeho propagátorů by souhlasili s tvrzením, že jde o krok k ochraně tzv. veřejného zdraví, kdy chudáci nekuřáci trpí a ničí si zdraví tím, že musejí snášet negativní dopady zlozvyku ostatních, kteří u vedlejšího stolu vesele vykuřují. Autor těchto řádků do hospod prakticky nechodí, mj. právě proto, že kouření skutečně nesnáší a není ochoten tolerovat. Tedy – proto tam, kde kdokoli kouří, nechodí. Je to jeho rozhodnutí, které nevnímá nijak úkorně. Teď by tedy měl být spokojený, protože jeden z důvodů jeho odporu pomine a jemu se otevřou dveře restaurací dokořán.

Je to ale trochu jinak. Zatím se nenarodil nikdo, kdo by musel být dobrovolně vystaven kouření v hospodě, ať už jako host nebo jako zaměstnanec, který v takovém prostředí musí roznášet pivo. Dobrovolně je zde klíčové slovo. Jinými slovy „o své vlastní vůli“. Teď se stane, že kuřáci budou nuceni svému zlozvyku holdovat na chodníku před hospodou nebo na její zahrádce. A všichni, kteří budou chodit kolem a kteří se hospodám právě kvůli zamoření tabákovým dýmem vyhýbají, kouře budou mít víc, než dosud měli. A co třeba ti, kteří ve městech právě nad takovou hospodskou zahrádkou bydlí a kouř, kterého bude nově rekordně víc, jim bude stoupat přímo do otevřených oken? Jasně, bude ho méně, než když někdo kouří u vedlejšího stolu, ale zase … to bude nedobrovolně. Tedy těm, kteří kouření zásadně odmítají a nejsou schopní vystát, se situace zhorší. Svou porci dýmu dostanou, i když do hospody ani nevkročí, jak byli po celý život zvyklí. V žádném případě tak nepůjde ani v tomto ohledu o beznákladové opatření, které nikomu neublíží a většině prospěje, jak je nám předkládáno.

Ještě jiné to je při pohledu na výše zmíněnou ideologickou podstatu argumentace stoupenců zákazu kouření. Že kouření škodí zdraví, je podle všeho pravda. Ne, že by se v historii lidstva nestalo, že se něco ve skutečnosti ukázalo jako opak dlouho a většinově vnímané pravdy a že by byla nepředstavitelná situace, kdy někdo objeví důkazy o tom, jak právě kouření podporuje dlouhověkost, ale zatím to tak nevypadá. Vezměme tedy jako fakt, že kuřáci sobě i okolí zkracují život.

Připravený zákaz má přispět k tomu, aby se tak nedělo těm, kteří nekouří a mají omezené možnosti, jak se aktivně bránit. Pokud přijmeme tuto logiku, tak musíme nutně jednou skončit u toho, že zakážeme kouření kdekoliv, včetně domácností, byť neprodyšně uzavřených. Nikoliv proto, abychom potírali vlastní kuřáky, ale abychom chránili jejich nevinné oběti – totiž jejich děti a další nekuřáky, kteří s nimi žijí ve společné domácnosti. Podle všech dostupných informací kuřák, který holduje své oblíbené aktivitě před malými dětmi, podstatně zkracuje jejich život – přímo prostřednictvím tabákového dýmu a nepřímo tím, že z dětí vyrůstajících v takovém prostředí se pak statisticky dokazatelně stávají s větší pravděpodobností také kuřáci. Kdo je víc ohrožený, pětileté dítě, které se prostě špatně narodilo, nebo návštěvník hospody, který zcela dobrovolně překročí práh podniku, odkud se valí kouř? Kdo si tedy zaslouží víc ochranu, jestliže nám deklaratorně jde o ochranu zdraví těch, kterým jej právě kuřáci jednoznačně ničí? A co v takovém případě kouřící těhotné ženy? Čísla o hrozbě nejrůznějších chorob ještě nenarozeného miminka jsou přece jednoznačná? Jak se takový tvor může bránit? Komu, kam a jak si má jít stěžovat? Když zakazujeme kouření v hospodách, necháme tohle prakticky organizované ničení naprosto nevinného života bez povšimnutí?

Vše zde uvedené, už lidstvo v praxi tak či onak vyzkoušelo. A vždy to mělo jednoho společného jmenovatele – režimy, které něco takového zaváděly shora, nařízením, ve svém důsledku opovrhovaly lidskou svobodou, ať už tento svůj základní atribut zastíraly čímkoliv. Určitě by bylo skvělé, kdyby se nekouřilo, nikde. Takový je zřejmě neměnný názor autora těchto řádků. Totéž platí pro alkohol a jiné drogy. Ještě horší, než žít ve společnosti, kde kouří a chlastá 99 % lidí okolo, je ale společnost, kde je 100 % lidí žijících v plíživé nesvobodě. A k něčemu takovému rádoby blahodárným zákazem kouření podnikáme další krok.