Největší revoluce v lidských dějinách

Standa dělal vedoucího větrání, takže chodil po celym reviru. A ten měl pořád hlad. Než to celý prošel, tak chlapum vyraboval všechny svačiny. Jeden nosil po zabijačce chleba se sádlem a tam měl taky vohromný škvarky v tom. Tak jsme se na Standu domluvili. Namazali jsme chleba se sádlem a místo škvarek jsme tam dali šváby. Standa přišel a automaticky to zbodnul.

R. Malá, Takovýho uhlího, vzpomínky z Kladna

Na historii, současnost a budoucnost světa je možné pohlížet očima bitev a významných politiků, ale také pomocí historie mentalit či technických vynálezů. V poslední době se soustřeďuji na vidění světa pomocí komodit, jako je měď či obilí. Vycházím z toho, že lidí přibývá, nároky se zvyšují a planeta přestává stačit. Samotným základem změn, které pak politici či armády různě interpretují, jsou toky energií, vody, potravin a kovů.

Redakce Týdeníku ECHO mne požádala, abych komoditní pohled na svět uvedl nějakou esejí, ze které by byla patrná „má metoda“ přiblížení se k realitě světa. Vybral jsem si uhlí, protože to stojí na samém počátku průmyslové revoluce, a tím i moderní euro-americké civilizace. A to přitom nový věk uhlí možná právě začíná. Průmyslová revoluce u nás začala o něco později než v Anglii a západní Evropě. Jednak jsme leželi na okraji Evropy, ale také státní bankrot v roce 1811 a dosti tuhá centralizace a byrokratizace monarchie zpomalila další vývoj. Na příkladu Anglie však můžeme pochopit sociální význam uhlí, a to v měřítku celé západní civilizace, jejímž výběžkem stále ještě zůstáváme.

Uhlí s čertovskou image

Nejstarší využívaná britská uhelná ložiska ležela na církevní půdě ve svazích řeky Tyne. Bylo snadné snést uhlí dolů k lodi a odvézt jej do Londýna nebo do větších pobřežních měst. Lodní doprava nějakých 300 mil byla dokonce levnější než pozemní doprava dříví ze stále vzdálenějších lesů. První uhelná „válka“ vypukla hned po roce 1268, kdy se měšťané a bývalí horníci postavili proti převorovi z Tynemouthu a rozbili mnišský uhelný monopol. Uhlí zatím pro svůj kouř nebylo využíváno v domácnostech, ale bylo dodáváno kovářům a vápeníkům. Počátkem 14. století, kdy už bylo zřetelné odlesnění jižní Anglie, se zdálo, že uhlí se stane důležitým náhradním palivem.

Cena paliva stoupala tak rychle, že chudí si nemohli dovolit topit. Matriky ukazují, že lidé během palivové krize vstupovali do manželství později a dětská úmrtnost byla vyšší.

Očekávání přerušila morová rána roku 1347, která přišla slovy kronikáře jako „černý dým“. Zdálo se, že „černá smrt“ a černé uhlí spolu nějak souvisejí, takže se mu lidé začali vyhýbat. Dokonce morové vředy byly nazvány „karbunkuly“, tedy ranami podobnými uhelným popáleninám. A protože uhlíky rudě žhnuly, stalo se slovo karbunkl i synonymem pro ohnivé rubíny a granáty. Uhlí navíc páchlo po síře, a tím vytvářelo pořádnou čertovskou „image“. Středověký člověk měl tak nejeden důvod se mu vyhnout.

Jindřich VIII. se do dějin víc zapsal rozkolem s katolickou církví a rušením klášterů než rozvojem uhelného průmyslu, ale obojí spolu úzce souvisí. Církevní pozemky i s uhelnými ložisky padly do rukou obchodníků z Newcastlu. Rozloha lesů se prudce zmenšila. Obchodníci s vlnou potřebovali pastviny a kováři dřevěné uhlí. Počet zejména městského obyvatelstva se během 16. století skoro zdvojnásobil a anglické počasí bylo během malé doby ledové ještě studenější. Na zamrzlé Temži se začaly konat první trhy a slavnosti se stánky a občerstvením. Led tedy musel být mimořádně silný, aby unesl množství lidu. Průmysl spotřebovával obrovské množství dříví. Jenom londýnské pivovary každý rok spálily 20 tisíc povozů dříví. Cena paliva stoupala tak rychle, že chudí si nemohli dovolit topit. Matriky ukazují, že lidé během palivové krize vstupovali do manželství později a dětská úmrtnost byla vyšší.

Díky uhlí máme komín a deštník

Koncem vlády královny Alžběty I. uhlí ovládlo trh s palivem. Vlastně se nedivíme tomu, že renesanční šlechta prchala z Londýna na své zámky nebo do nezakouřené Itálie. Vyšší kruhy odmítaly vstoupit do domů, kde se topilo uhlím, a jíst potraviny na něm připravené. Uhlí naopak kolem roku 1550 urychlilo rozšíření jednoho úžasného vynálezu, kterým byl komín. Komín na uhlí se oproti krbu na dříví kvůli tahu podstatně zúžil, takže statní kominíci téměř vymřeli a na jejich místo přišli jako v sentimentální pohádce sotva odrostlí chlapci-kominíčci. Ovzduší v Londýně muselo být hrozivé, takže si na něj stěžovala i samotná královna Alžběta.

Kolem roku 1700 se rozšířil klasický anglický deštník, který víc chránil před sazemi než samotným deštěm. Myslím si, že jeho tradiční černá barva představovala praktickou nutnost, aby na něm nebyly vidět šmouhy od sazí.

V roce 1603 napsal Hugh Platt, syn bohatého londýnského obchodníka, první anglickou knihu o briketách, které nazývá cole-balles neboli uhelné koule. Uhlí se tehdy míchalo s řadou dalších látek včetně jílu, který měl omezit dým. O pár desetiletí později (1661) sepsal John Evelyn satirickou knihu o zakouřeném Londýně, kterou nazval Fumigumium. Město bylo cítit na míle daleko, sluneční paprsky se stěží prodíraly městským ovzduším a špatný vzduch dokonce ničil kamenné monumenty a na železných předmětech vytvářel krustu koroze.

Právě jemné saze vedly patrně k dalším vymoženostem, jakou bylo např. vnitřní obložení domů. Šaty se musely neustále čistit a tapiserie byly během několika let zcela zničeny, takže se přestaly do Londýna dovážet. Normálně bychom tyto změny přičítali nové módě nebo změně životního stylu, ale zdá se, že důvod byl mnohem prostší – energetická krize byla řešena spalováním uhlí. K největším problémům docházelo při dešti, který vymýval saze z ovzduší. Kolem roku 1700 se rozšířil klasický anglický deštník, který víc chránil před sazemi než samotným deštěm. Myslím si, že jeho tradiční černá barva představovala praktickou nutnost – aby na něm nebyly vidět šmouhy od sazí.

Město plné kašlajících a plivajících

Deště vymývaly prach, který odtékal do Temže nebo se hromadil na ulicích, prosychal a pak jej černý, dusivý vítr rozvíval po městských ulicích. Daleko dolů po řece byli plavci pokrytí černým filmem londýnských sazí. Smog zabíjel včely a hubil mnoho tradičních rostlin. Ovoce málokdy dozrálo. Již v roce 1700 vyšla kniha Městský zahradník, která popisovala odrůdy odolné vůči kontaminovanému prostředí. S tím souviselo i neustále odkašlávání. Dnes si málokdy na ulici odplivneme, ale až do počátku 20. století se jednalo o běžný zvyk, jehož původ – zdá se – spočíval v dráždivé směsi sirnatého městského smogu a sazí. Představte si třeba slavnostní mši v nějakém velkolepém anglickém kostele, která je – jak si současníci stěžovali – neustále přerušována kašlem a odplivováním. Odhaduje se, že možná až polovina Londýňanů umírala na respirační choroby, které prudce zvyšovaly zejména dětskou úmrtnost. Ono se to nezdá, ale za pokrok vždy platíme nějakou cenu.

Bylo to chladné, ale málokdy mrazivé město, přeplněné kašlajícími nemocnými lidmi. Pokud nějaký konflikt přerušil dodávky uhlí, následoval ve městě „palivový mor“, kdy na následky podchlazení umírali nejchudší lidé.

Londýňané až do morové epidemie roku 1665 věřili, že uhelný dým je chrání před morem. A možná měli pravdu v tom, že dým odpuzoval mouchy. I dnes je obtížné stanovit míru, s jakou špatné prostředí zkracuje život, natož v 17. století. Naštěstí v půlce 17. století působil v Londýně John Graunt – jeden ze zakladatelů statistiky. Londýn vedl od roku 1500 záznamy o úmrtích. Vybrané ohledávačky mrtvol stanovovaly příčinu úmrtí a zanášely ji do knih. Nejednalo se o žádný teoretický výzkum, ale záznamy měly napomoci dvoru a aristokracii určit příchod morových období, takže již na počátku epidemie mohli opustit město a uchýlit se na venkovské vily a zámky, kterými anglická krajina tak oplývá.

Venkovské zámky obvykle vnímáme téměř romantickým způsobem jako letní byty šlechty, ale ve skutečnosti měly několik ryze praktických funkcí – vychovávaly se zde děti, které by v zakouřeném Londýně onemocněly či zahynuly, a sloužily jako útočiště v morových obdobích. Graunt pochopil, že s úmrtními záznamy může mnohem lépe zacházet, když je přepočítá a seřadí do tabulek. Zjistil, že zhruba třetina všech úmrtí postihla děti mladší pěti let a že nejběžnější příčina smrti byly plicní choroby.

V laciných dobách Londýňané utráceli zhruba 10 % svých platů za takové množství uhlí, které jim v chladných měsících většinu dne umožňovalo udržovat malý ohníček. Příliš se neohřáli, ale nezmrzli. Ceny dříví byly nejméně třikrát vyšší. Skoro si myslím, že český vesničan by v Londýně v této době rychle nastydl a umřel. Bylo to chladné, ale málokdy mrazivé město, přeplněné kašlajícími nemocnými lidmi. Pokud nějaký konflikt přerušil dodávky uhlí, následoval ve městě „palivový mor“, kdy na následky podchlazení umírali nejchudší lidé.

Kdo spotřebuje ty hromady? divil se Defoe

Daniel Defoe, autor Robinsona Crusoa, navštívil počátkem 18. století Newcastle a byl překvapen obrovskými hromadami uhlí. Divil se, kde žijí lidé, kteří jsou schopni jej spotřebovat. Někdy od roku 1600 se do uhelné oblasti začali hrnout chudí vesničané a bezzemci. Byli to opravdoví proletáři, často zloději a alkoholici, které jejich okolí nenávidělo a ostrakizovalo. Mladí muži bydleli ve společných ubytovnách. Postupně mezi nimi vznikal duch přátelství a solidarity, jaký bychom čekali spíš u vojáků. Jazykem či spíš slangem a zvyky se začali lišit od místních vesničanů do té míry, že se dá hovořit o vzniku nového sociálního modelu a vlastní kultury. Jejím pozdním projevem bude paličaté odborové hnutí. Podobný proces ostatně známe z Kladna či Ostravy.

Fyzika byla postavena před naprosto praktický úkol, jak teoreticky definovat a technicky využít atmosférický tlak k pumpování vody. Denis Papin, francouzský hugenot žijící v Anglii někdy mezi lety 1690–95, rozvíjel myšlenku, že vodní pára je schopná vytvořit podtlak, který se dá využít k čerpání důlních vod.

Nevíme, kolik havířů zemřelo v šachtách 17. století, ale míra úmrtnosti mohla být obrovská. Metan se likvidoval stejným způsobem, jaký známe i z naší uhelné historie. Ve stropě štoly byla vyrubána kapsa, kde se tento lehčí plyn hromadil. Do chodby se nejprve vplížil horník ve speciálních lněných šatech a dlouhou loučí plyn zapálil. Ještě horší byly náhlé průvaly důlních vod, které poměrně pravidelně zatopily celé šachty. V roce 1700 byla produkce uhlí pravděpodobně asi desetinásobná oproti těžbě v roce 1550. Nejdelší štoly dosahovaly asi 7 km, ale čerpání vod působilo velké problémy a vyžadovalo obrovské investice.

Papiňák a ohňový stroj

Společnost se obávala toho, že ji nějaká velká důlní katastrofa odřízne od zdroje energie a Londýn se zastaví. Jedním z cílů Královské společnosti proto bylo nalézt způsob, jak čerpat vodu z dolů. Fyzika byla postavena před naprosto praktický úkol, jak teoreticky definovat a technicky využít atmosférický tlak k pumpování vody. Denis Papin, francouzský hugenot žijící v Anglii někdy mezi lety 1690–95, rozvíjel myšlenku, že vodní pára je schopná vytvořit podtlak, který se dá využít k čerpání důlních vod. Vedlejším produktem tohoto aplikovaného, uhelného výzkumu byl hrnec „Bone Softener – Změkčovač kostí“, kterému dodnes říkáme „papiňák“.

Británie v roce 1830 produkovala 80 % světové těžby uhlí a v roce 1848 vyráběla víc železa než zbytek světa. V témže roce vznikl Komunistický manifest a asi i přesvědčení, že čím víc těžkého průmyslu země má, tím je pokrokovější. Mnozí tomu věřili ještě koncem 20. století.

V roce 1712 postavil Thomas Newcomen čerpadlo, které fungovalo tak, že nejprve pára odtlačila píst, ale pak byla ochlazena studenou vodou, tím vznikl podtlak a píst provedl zpětný pohyb. Zařízení se říkalo ohňový stroj – „fire engine“. Newcomen pocházel z malého města, takže jej Královská společnost ze vznešeného Londýna přehlédla. Není znám žádný jeho portrét a i jeho hrob se ztratil. Ohňové stroje měly výkon kolem padesáti koní. V roce 1760 jich bylo v provozu na různých uhelných šachtách několik set. Některé z nich byly gigantické – písty měly průměr až šest stop! Na dnes již nepraktické jednotce „koňská síla“ se dá dobře ukázat ekonomie provozu. Vlastník dolu si pomocí této jednotky dokázal spočítat, zda je pro něj výhodnější živit padesát koní, nebo koupit jeden stroj. Od Newcomenova stěžejního vynálezu atmosférického stroje již vede přímá linie k Jamesi Wattovi a jeho parnímu stroji a odtud k železnici.

Slunce bez paprsků v Manchesteru

Mezi lety 1842–56 se počet anglických horníků zečtyřnásobil. Uhlí proměnilo společnost a změnilo měřítko strojů, intenzity práce a množství zaměstnaných lidí. Dobře to je patrné na železných hamrech, které byly původně poháněny vodní energií, takže se jim říkalo mlýny – mills. Toto slovo přežilo v označení ocelárny – steel mill. Jenže v hamru pracovalo sotva třicet lidí, zatímco v moderní parní huti tři tisíce.

Británie v roce 1830 produkovala 80 % světové těžby uhlí a v roce 1848 vyráběla víc železa než zbytek světa. V témže roce vznikl Komunistický manifest a asi i přesvědčení, že čím víc těžkého průmyslu země má, tím je pokrokovější. Mnozí tomu věřili ještě koncem 20. století. Je rovněž pravděpodobné, že to nebyly jenom vysoké humanistické hodnoty, které vedly k zákazu otroctví, ale že parní stroj poháněný uhlím učinil otroctví zbytečným.

V roce 1835 nedlouho po pobytu v Americe navštívil Alexis de Tocqueville průmyslový Manchester. Popsal obojakou atmosféru města slovy: „Z této špinavé stoky proudí největší tok lidské dovednosti, aby oplodnil celý svět. Zde humanita dosahuje svého nejúplnějšího, ale i nejvíc brutálního rozvoje. Zde civilizace vytváří své zázraky a přitom mění civilizovaného člověka na divocha“.

Lidé si všímali, že první generace dobře stavěných, silných venkovanů byla brzy nahrazena podivně nezdravými, pokřivenými lidmi. Bylo to o to vážnější, že během Krymské války musely odvodní komise odmítnout 42 % rekrutů z měst, zatímco venkov byl viditelně zdravější.

V roce 1840 se v Manchestru dalo napočítat 500 hustě kouřících komínů. Průmyslové Kladno muselo působit ve srovnání s anglickými centry jako klimatické lázně. Uhlí bylo cítit všude. Člověk se podíval do nebe a bylo tmavé dýmem, podíval se pod nohy a ty mu černaly prachem. Život začal být určován strojem. Na zemědělských usedlostech společně pracovala celá rodina, ale v továrnách stál každý sám za sebe. V dolech pracovala, a to po dobu dvanácti hodin, i pětiletá děvčata. Obsluhovala větrné dveře a většinou pracovala v úplné temnotě. O něco starší chlapci tahali v nízkých štolách vozíky. Už v roce 1851 žilo ve městech víc Britů než na venkově. V té době poslal bohatý německý průmyslník Engels svého syna Bedřicha do Manchestru, aby se přiučil moderní výrobě. Bedřich Engels vedl dvojí život – přes den byl buržoa a v noci revolucionář. Silně se jej dotklo utrpení dětí, které popsal v knize Podmínky pracující třídy v Anglii (1844).

V té době umíralo 57 % dětí dřív, než dosáhly pěti let. Ale i u bohatých městských lidí byla průměrná délka života jen 38 let a odpovídala délce života chudého zemědělce. Lidé si všímali, že první generace dobře stavěných, silných venkovanů byla brzy nahrazena podivně nezdravými, pokřivenými lidmi. Bylo to o to vážnější, že během Krymské války musely odvodní komise odmítnout 42 % rekrutů z měst, zatímco venkov byl viditelně zdravější. Hlavním problémem byl nedostatek vitaminů, zejména vitaminu D, který způsoboval křivici. Slunce v Manchestru vypadalo, jako když se díváme tmavým sklem – byl to disk na obloze, ale bez paprsků. Ještě v roce 1918 uváděla vládní zpráva, že křivicí trpí ne méně než polovina obyvatel Británie a že to je pravděpodobně ten nejvýznamnější faktor úpadku rasy. Okrajová poznámka: v současné Británii je v chudinských čtvrtích opět diagnostikována křivice, lidé víc pracují na počítačích doma, mění den za noc a špatně jedí. To k nám také přijde.

Jako je tomu skoro vždycky v podobné situaci, v roce 1835 se zaměstnavatelů zastal expert dr. Andrew Ure v knize Filosofie manufaktur, v níž snesl mnoho nepřímých důkazů o tom, že pracujícím lidem bohatě stačí světlo plynových lamp. Ředitelé firem to pochopili tak, že na stávajícím, nelidském systému nemusejí nic měnit.

Tři týdny do Londýna

Anglie v té době měla obrovský průmysl, ale téměř žádné lesy. Byla tedy odkázána na účinné dopravní spojení, které umožňovalo transport velkých nákladů uhlí. Došlo nejprve k rozvoji sítě vodních dopravních cest – kanálů a s nimi i přístavů, protože uhlí se dopravovalo po řece do přístavu a odtud mořskou cestou do dalšího přístavu, jako byl např. Londýn. Teprve když Angličané zvládli vnitřní dopravu, vybudovali flotilu obchodních lodí a mechanizovaných velkokapacitních přístavů, mohli začít pomýšlet na koloniální expanzi velkého měřítka. Viktoriánské impérium stálo na uhelné infrastruktuře. Přepravní lodě byly mnohem větší než lodě rybářské, námořníci byli dobře placeni, protože hrozilo neustálé riziko, že budou povoláni do vojenského námořnictva. Ale také Královské námořnictvo – Royal Navy – doprovázelo uhelné lodě, aby nebylo ohroženo zásobování Londýna a dalších měst.

Většina městských Angličanů dávala přednost krbu, i když v něm museli topit lacinějším uhlím. Už v roce 1812 přinesly Timesy zprávu o tak hustém smogu, že většinu dne nebylo pro tmu možné číst noviny a kolemjdoucí lidi bylo vidět jen na dva yardy.

Vnitrozemské cesty byly v příšerném stavu. Jednalo se o bahnité, neprůjezdné úvozy. I královská rodina raději cestovala na koni než v kočáru. Jamesi Wattovi trvala cesta z Glasgow do Londýna plné tři týdny. Začalo se s výstavbou silnic a koněspřežných tratí. Dalším logickým krokem byla železnice. Všimněte si, že sice píši o Anglii, ale že se vlastně jedná o celou Evropu a že prvotní příčina těchto obrovských změn byl hlad po energii a těžba uhlí, která v průmyslové Anglii už měla za sebou historii trvající několik století. Ostatní evropské země jako Francie, Belgie, Německo či české země buď dokázaly s Anglií nějak udržet krok, anebo se jako Španělsko propadaly ze slávy do nicotnosti. Hmotným hybatelem dějin se v moderní spotřebitelské, a tedy výrobní době staly energetické zdroje. Tato historie se později bude opakovat u ropy.

Většina městských Angličanů dávala přednost krbu, i když v něm museli topit lacinějším uhlím. Už v roce 1812 přinesly Timesy zprávu o tak hustém smogu, že většinu dne nebylo pro tmu možné číst noviny a kolemjdoucí lidi bylo vidět jen na dva yardy. Londýnu se začalo říkat The Big Smoke. Policie se neustále starala o zástupy ztracených dětí. Smogový týden v Londýně obvykle znamenal 700–1000 úmrtí navíc. Žije se nám dobře, protože naši předci se pro nás snažili vybudovat lepší svět a my jej teď projídáme.

Vliv uhlí na válku Severu proti Jihu

Nemůžeme zde sledovat celou cestu uhlí, ale rovněž objev amerického uhlí a jeho dopady jsou poučné. Prvním americkým průmyslovým městem založeným na využívání uhlí byl Pittsburgh. Řada objevů amerických velkých slojí spadá do období kolem roku 1790, a časově tak odpovídá historii severočeské pánve a dalších našich ložiskových oblastí. Pokud se na Ameriku díváme uhelnýma očima, vnímáme průmyslový sever, který spaluje uhlí a potřebuje volný pohyb pracovních sil, a zemědělský jih, který si naopak na velkých statcích potřebuje udržet stabilní otrockou sílu. V roce 1860 spotřeboval americký Sever 38x víc uhlí než Jih. Už jenom z tohoto pohledu a bez řečí o demokracii a svobodě člověka vnímáme nerovnoměrný vývoj, který často přináší konflikt. I v tomto případě by historii války Severu proti Jihu bylo možné pojmout jako jednu epizodu dějin těžby a využívání uhlí.

Jakákoliv ekonomická nebo energetická krize zvýší množství těženého uhlí, protože je laciné a je po ruce. Ale protože všechny laciné věci se časem prodraží, obsah oxidu uhličitého v atmosféře dál poroste a termální expanze a tání ledu zvýší do konce století hladinu světového oceánu ne o očekávaných zhruba 40 cm, ale nejméně o dvojnásobek.

Na konci 19. století USA těžily nejvíc uhlí, za nimi následovala Anglie a Německo. Pokrok, uhlí a železo splývaly. Objevovaly se úvahy o tom, že nemohoucnost Francie a latinských zemí je způsobena nedostatkem uhlí. Válečné úspěchy a neúspěchy se přičítaly dostupnosti uhlí a železa. Tuto dílem oprávněnou rétoriku přejímaly odborové svazy a později komunistická hnutí.

Kladenské ani mostecké stávky se nemohou vyrovnat konfliktu, který jednu chvíli vypadal na skutečnou válku. V roce 1921 v okolí Loganu a Mingo v Západní Virginii začala stávka horníků. Uhelná společnost vystěhovala horníky z firemních domů (podobné hornické kolonie je možné vidět v Ostravě např. na Mariánských Horách nebo ve Vítkovicích) a nechala je i s rodinami bydlet v obrovském stanovém městečku. Šest tisíc odhodlaných, disciplinovaných horníků, z nichž mnozí se nedávno vrátili ze zákopů I. světové války, se dalo na pochod. Na poslední chvíli zasáhla americká armáda a tisíce horníků bylo nuceno vrátit se do práce. To však již nastával „věk ropy“ a úpadek amerického uhelného průmyslu, který přerostl do mizérie velké ekonomické krize.

Uhlí tu bude dál

V současné době podíl uhlí na výrobě elektřiny mírně roste, a to i v environmentálně smýšlejících státech, jako je Německo. Uhlí je laciné a jeho stále dost. Pokud nedojde ke skutečně dramatickým klimatickým změnám, bude se těžit další desítky let. Evropské uhlí těžené hlubinným způsobem však vesměs není schopné konkurovat například kvalitnímu černému australskému uhlí, které se z třicet metrů mocných slojí těží obrovskými povrchovými lomy. U hnědého uhlí, které obsahuje víc vody a popela, a tím i menší hustotu energie, se o dálkovém transportu dnes již neuvažuje.

Anglie během 20. století vyčerpala svá uhelná ložiska a zavřela uhelné šachty. Prošla si celými staletími ničení životního ovzduší a dnes se stává jeho ochráncem. Svět ji následuje, ale s obrovským zpožděním. V září 2014 se v New Yorku pochodu za klimatickou spravedlnost zúčastnilo naprosto rekordních 400 tisíc lidí. Jakákoliv ekonomická nebo energetická krize zvýší množství těženého uhlí, protože je laciné a je po ruce. Ale protože všechny laciné věci se časem prodraží, obsah oxidu uhličitého v atmosféře dál poroste a termální expanze a tání ledu zvýší do konce století hladinu světového oceánu ne o očekávaných zhruba 40 cm, ale nejméně o dvojnásobek. Někdo umře a někdo se přestěhuje. Uhlí a fosilní paliva pak budou – jako již za průmyslové revoluce – katalyzovat nové pojetí světa.

Text obsahuje pasáže ze staršího textu autora a vychází rovněž z knihy Barbary Freese „Coal: A Human History“

​