Solár: vrah se nejmenuje Vitásková
Tento týden začal soud s úředníky Energetického regulačního úřadu, kde se na lavici obžalovaných ocitla i šéfová ERÚ Alena Vitásková. Jde o případ, kdy byla k provozu zkolaudována solární elektrárna na Silvestra 2010, honem honem, tak aby ještě mohla dodávat proud za vyšší tarify, než které měly platit od Nového roku. Vitásková sice do čela ERÚ přišla později, obžaloba jí však klade za vinu, že přikryla úřednici, která zastavila pozdější přezkum.
Případ Vitásková je ve sporu o to, kdo ponese lví podíl viny na solárnické katastrofě, klíčový.
Pokud by se podařilo prokázat Vitáskové vinu, bude to klíčové vítězství výkladové linie, jež by se dala nazvat ‚Deformace a přešlapy na cestě k zelené budoucnosti‘. V ní se tvrdí, že původní myšlenka, proti níž se v tehdejším parlamentu stavěla jen reakčnická ODS (dotyčný zákon psal poradce ministra životního prostředí Martin Bursík) byla v pořádku, jen se potom na ni zavěsili podvodníci typu Iva Rittiga.
Tím se asi má říci, že solární mafie je vlastně Made in ODS. Navíc Vitásková byla volbou tehdejšího premiéra Nečase, ba co hůř, dokonce mu ji doporučovala Jana Nagyová. Proto kdyby se soudu podařilo nějak usvědčit předsedkyni úřadu, bude to pro všechny kromě eko-skeptiků dar z nebes, zatímco pro ně těžká rána.
Příběh, v němž se předsedkyně Vitásková sama pasovala do čela boje se solární lobby, by skončil.
Ve skutečnosti by ale Bursíka a široký zástup fanoušků obnovitelných zdrojů energie (OZE) nezprostilo ani vězení, i kdyby Vitásková dostala dvanáct roků nepodmíněně. Solární odvětví se jeví tím, čím ve skutečnosti je, tedy skandál. Peníze vyváděné z ekonomiky a státního rozpočtu se začaly jako až nečekaně snadný zisk hromadit u solárníků. A ochota ty peníze z ekonomiky vyvést stála u samého zrodu zákona.
Nebýt levnějších panelů z Číny, rozdělili by se o ten ohromný zisk (40 miliard korun za podporu obnovitelných zdrojů – pozn.red.)
Podle květnových čísel Eurostatu byla Česká republika koncem roku 2012 (což jsou nejnovější dostupné údaje) na 11, 2 procentech podílu OZE na výrobě energie. Německo, pionýr „energetické revoluce“, se mohlo pochlubit 12,4 procenty. To skutečně není velký rozdíl, až na to, že v Německu tuto změnu vědomě nese populace, která si zdražování zatím může dovolit, taky proto, že je mnohem bohatší než česká.
Ještě zajímavější je tabulka, která srovnává ceny elektřiny pro průmysl. Tam je ČR zhruba v evropském středu. Za zprůměrovanou hodnotou se ale skrývá fakt, že české firmy platí za proud méně než většina západoevropských firem, ale víc než téměř všechny ostatní v bývalé komunistické Evropy. A dokonce i v západní Evropě se platí míň ve Finsku, ve Švédsku (nemluvě o Norsku, ale to není v EU a má ropu), v Holandsku a ve Francii. To je zvrácenost na první pohled a měli bychom ji mít na paměti při sledování procesu Vitásková. V angličtině se tomu říká „bigger picture“.
