Výstava Aje Wej-weje je výkřik, ale zavřený do konzervy
Diskuze o výstavě
Týdeník Echo
V Národní galerii vystavuje již dva týdny své nové dílo slavný čínský výtvarník Aj Wej-wej. Není to poprvé, vloni k 220. výročí vzniku galerie tu měl expozici s názvem Zvěrokruh (dvanáct obřích zvířecích hlav čínského zvěrokruhu – kopií plastik, jež během opiových válek v roce 1860 zničila zahraniční vojska v Zahradě dokonalého jasu poblíž Pekingu). Letošní kousek, nazvaný Zákon cesty, upomíná na uprchlickou krizi. Jeho základní nepřehlédnutelnou část tvoří černý nafukovací sedmdesátimetrový člun, vznášející se u stropu Národní galerie spolu se všemi svými nafukovacími pasažéry. Co si o něm myslí překladatelka z čínštiny Zuzana Li, fotograf a novinář David Macháček, který se mimo jiné věnuje současnému umění, a novinář, kritik, dnes i šéfredaktor Českého rozhlasu Vltava Petr Fischer?
Začněme prostě: jaký poměr máte k Ajově výstavě?
Macháček: Divný, rozporuplný. Upřímně říkám, že Ajovi jsem sem přišel umýt zadek, protože jeho instalace mě nebaví a přijde mi provařená. Projdu kolem dvou bloků domů a zapomenu na ni. Jenže takto tvrdě řečeno je to neuctivé, protože on není špatný tvůrce. Ocenění, která získal, nedostává zadarmo, nejsou jenom za revoltu nebo za politické zásluhy. Zkrátka, třeba tuhle výstavu nechápu. Čekal jsem méně popisnosti. Toto je vizualizovaný headlinový novinový titulek nebo zadní projekce k debatnímu stolu v televizní debatě. Když budeme hledat něco mezi grafickým a slovním symbolem uprchlické krize, tohle by byl jeho slušný návrh.
Fischer: Taky mám pocit, že to není ono. Je to ilustrace, která mě oslovuje svou neuvěřitelnou velikostí – v tom je její umělecké gesto, ve velikosti, která nás stlačuje dolů a zároveň vyzývá k nějaké odpovědi. Sporný dojem mám i proto, že Ajovu činnost dlouhodobě sleduji na sociálních sítích. Já ho už viděl se všemi možnými uprchlíky na všech možných místech; tato jeho aktivita vrcholí právě tímto člunem. Asi i proto ji mám za ilustraci. Možná kdybych Aje nesledoval, najednou by to bylo něco, co by mě zaujalo, vyrazilo mi dech a musel bych o tom přemýšlet. Jenže nabízí možnosti, které už znám, nic ve mně neotvírá.
Li: Já to mám naopak. Šla jsem na výstavu s tím, že vím, co to bude, vím, o čem to bude, jenže ne – výstava mě příjemně překvapila. Právě proto, že se mě dotkla, že mnou otřásla, že jsem očekávala, že bude jen nějaké gesto. Jenže já ji za gesto nepovažuji. Pro mě má sílu, náboj. Oceňuji na ní jednoduchost, srozumitelnost i velikost. Aj Wej-wej postavil obrovský člun, aby ho nikdo nemohl obejít, abyste se na něj musel podívat a uvědomit si základy lidství. A vnímá ho někdo? Když jsem potom pokračovala prohlídkou instalace Prádelna, což jsou šaty posbírané po uprchlících, byl to tak silný zážitek, že se mi zvedl žaludek a musela jsem odejít. Říkala jsem si, dobře, už vím, co to je. Ale nejspíš jsem cílovka a pánové už všechno vědí a všechno znají.
Macháček: To je deformace naším novinářským prostředím. My se apelem, který si sem někdo přijde připomenout, prohrabujeme od osmi ráno do devíti večer.
Fischer: Na mě ta velikost samozřejmě dolehla. Ale mám dojem, že mě při promýšlení problému uprchlictví a imigrace nikam neposouvá, možná právě proto, že jsem se jí tolik věnoval. Pode Bal svého času měli instalaci Burka Nike se znakem Nike, byla to skutečně burka s výřezem pro oči ve znaku firmy Nike. Je to zdánlivě jednoduché vyjádření k problému zahalování se, protože je v tom symbol západní kultury i peněz, ale náhle jsem si na něj vzpomněl, když jsem šel na tento rozhovor. Byl jsem překvapen, že si to pamatuji a že mi to pořád otvírá cestu k přemýšlení. Dneska možná ještě víc než dřív, protože mezitím se součástí módního průmyslu staly burkiny. Pode Bal dynamickým a jednoduchým, skoro primitivním gestem otevřel nějaké napětí. To gesto přetrvává, pořád v něm zůstává napětí z toho, jak se Západ setkává s Orientem, pořád to tam je.
Li: Aj Wej-wej svou výstavu koncipoval tady i proto, že mu bylo řečeno, jakým způsobem se česká veřejnost staví k uprchlíkům. On sám je uprchlík. Takže on nám tady ukazuje: podívejte, co uprchlíci zažívají. Vezměte si třeba detail: vzpomněla jsem si, že někdy se uprchlíkům říká černý huby. Vy sem přijdete, a najednou opravdu vidíte obrovské černé huby na lodi. Se mnou to asi udělalo totéž co s vámi burka s Nike, Petře.
Pánové, záměrně to přeženu, ale když přijedete na výlet do koncentráku, jste i tam obrnělí? Protože třeba ona Prádelna, to rozvěšené odění po uprchlících, které tu visí, má k expozicím v koncentráku blíž než ten člun.
Macháček: Není to férový příměr, protože toto je instalace umělecká, která je připravena jen pro toto místo, má konkrétní účel a má být pomíjívá. Ale odvážím-li se ji srovnat třeba s pomníkem obětem holokaustu v Berlíně od Petera Eisenmana – to je takový ten labyrint velkých betonových kvádrů –, pokaždé ve mně vyvolává strach, obavy, rozechvění, které ve mně dlouho doznívá. Přitom ho dobře znám, už jsem si ho jako řada jiných turistů prošel jako nějaké zábavné bludiště. Jenže to je ta forma vyjádření, která startuje imaginaci, představivost. To asi je umění. Kdežto velký člun s uprchlíky je velké silné a hlasité gesto, sice potřebné, ale nejsem si jist, jak by fungovalo bez jména tvůrce.
Li: Kdyby totéž vystavilo neznámé jméno, říkali byste, že je to skvělé. Protože byste nechtěli tak jako po Ajovi, aby to bylo nejlepší na světě. Neměli byste očekávání, viděli byste jen dílo a třeba by s vámi opravdu zatřáslo, protože byste nic nečekali. Vždyť na výstavě se máte dívat na to, co na ní je. A ne studovat, jestli někdo udělal velkou, nebo malou událost či které jméno se za ní skrývá. To je zbytečné, jsou to výmluvy a mlácení prázdné intelektuální slámy.
Fischer: Zůstanu u srovnání s koncentračními tábory. Základní rozdíl je, že na výstavě jde o organické dílo, které se snaží nějak komunikovat o realitě. Kdežto v koncentráku je to fakt. Byl jsem v Osvětimi prvně v životě asi před dvěma lety. Když jsem tam prošel bránou a viděl prostor, který jsem tisíckrát předtím viděl ve filmech nebo na fotkách, zjistil jsem, že bez osobního prožitku jsem si ho nedokázal představit. A to je ono, ta nepředstavitelnost. Záběry, které jsem znal, sice mnohé dávaly tušit, ale představit si ten obrovský rozměr masakru, který tam probíhal, jsem si do své návštěvy nesvedl. Dodneška to v sobě mám, a když tam přijedu znova, bude to tam znova. Není to projekce filmů, jež jsem viděl, ani mé výchovy s povědomím o holokaustu.
Macháček: Ajova výstava je apel. A jak jste říkala vy, Zuzano, jednoduchý, srozumitelný, velký i hlasitý, takže překřičí to ostatní a vynikne nad tím. Ale je zavřený v Národní galerii. Když někdo chce takhle nahlas zakřičet, má smůlu, protože jeho výkřik je tu uzavřen. Sice v parádním prostoru, jenže chodí se kolem s pietou. Ale když je něco takhle velké, dynamické a silné, mělo by to asi křičet víc. Toto je výkřik, ale zavřený do konzervy galerie.
