Půl roku strádání. Neuvěřitelná anabáze Sýrie-Británie
Zpověď uprchlíka
PŘÍBĚH
Když v Sýrii začaly první protesty proti režimu prezidenta Asada, Ahmed byl nadšený. Když ale pokojné protestní pochody přerostly v krvavou občanskou válku, rozhodl se odejít. Vydal se na šestiměsíční cestu, během níž prošel více než sedm zemí a urazil tisíce kilometrů. Nejhůř však podle listu The Guardian vzpomíná na Francii, kde musel přespávat v zimě a o hladu, než se dostal do vysněné Británie.
Ahmeda (ve skutečnosti se jmenuje jinak) k odchodu přiměla bezútěšná situace v Sýrii. Kromě toho, že je jeho domovský Damašek prakticky neustále ostřelován děly a minomety, mu také hrozil nucený nástup na vojnu. „Do armády jsem nechtěl, protože vojáci zabíjí své vlastní lidi. V Sýrii teď nejsou žádné ‚dobré‘ strany. Je to náboženská občanská válka – a já toho nechtěl být součástí,“ vysvětluje.
K odchodu se odhodlal letos v březnu. Už od začátku věděl, že chce jít do Británie. Jednak proto, že umí anglicky a jednak proto, že chtěl do nějaké země, kde jsou lidé k cizincům přátelští. Koupil si tedy lístek na autobus do Libanonu a následně letenku do Turecka. Spolu s ním odešel i jeho bratr. Zbytek rodiny museli nechat doma – otec už byl příliš starý na to, aby cestu zvládl, a ostatní příbuzní otce nechtěli opustit.
V Turecku Ahmed, který se mezitím oddělil od svého bratra, strávil tři měsíce. Našel si sice práci, ale Turci se na něj, jako na Araba, dívali s despektem – první zaměstnavatel mu za odvedenou práci nezaplatil vůbec, druhý mu vyplatil jen polovinu obvyklé mzdy. Rozhodl se tedy zbytečně neotálet a pokračovat dále na Západ. Vlakem se dostal až k řecko-tureckým hranicím, které následně překročil. Zde ho však zadrželi řečtí policisté, kteří ho spolu s dalšími uprchlíky odvezli zpátky do Turecka.
Ahmed tak nakonec musel zaplatit pašerákovi 1000 dolarů (přibližně 24 tisíc korun), aby se do Řecka dostal po moři. Vzpomíná si, že na lodi, která byla podle jeho odhadu konstruovaná sotva pro 20 lidí, jich cestovalo 47, z toho tři ženy a dvě děti. Přestože už předtím jeho cesta nebyla nijak pohodlná, na plavbu na lodi vzpomíná hodně nerad.
‚Dýchal jsem výfukové plyny‘
„Seděl jsem u motoru a všude byla voda. Z motoru mi do obličeje proudily výfukové plyny, kvůli kterým jsem pak zvracel. Pašerák po deseti minutách loď opustil a řízení předal jednomu z nás,“ řekl Ahmed Guardianu. Dodal, že bez kompasu a zkušeností s námořní plavbou začali uprchlíci nevyhnutelně bloudit ztraceni uprostřed moře. Po několika hodinách jim navíc došlo palivo a loď zůstala nehybně stát poblíž nějakého ostrova. Běženci ke své úlevě zjistili, že se jedná o řecký ostrov a pobřežní stráž je zanedlouho odtáhla ke břehu.
Jakmile se octl na řecké půdě, začala pro Ahmeda další etapa jeho tisícikilometrové cesty. Pomocí lodí, autobusů, vlaků, ale především svých nohou se dostal až do západní Evropy. Vzpomíná si, že sám byl na pokraji sil a divil se proto, že se na „balkánskou cestu“ vydávají i staří lidé a ženy s dětmi. „Bylo to pro mě hodně složité – jak to jen můžou zvládnout?“ vzpomíná si.
Při průchodu Maďarskem a Srbskem navíc musel chodit lesy a polemi, aby nenarazil na policejní hlídku. Následoval při tom skupinu jiných utečenců, která s sebou měla kvůli navigaci pašeráka. Když dosáhl Bělehradu, zkusil štěstí a vydal se do města. Tam ho sice okradli, ale zároveň narazil na milosrdného muže, který ho nechal přespat u sebe doma – sám byl prý kdysi uprchlíkem.
Podobně potom cesta pokračovala až do severofrancouzského Calais, kam Ahmed dorazil po několika měsících strávených na cestě. Jakmile dosáhl přístavního města, vyrazil do „džungle“ – improvizovaného uprchlického tábora, kde běženci čekají na svou šanci dostat se do Británie. Přestože už předtím zažil několik těžkých chvil, nic se prý nevyrovnalo zoufalství, které poznal v „džungli“.
‚Byla to nejhorší část mojí cesty‘
„Bylo to peklo. Mrzlo a já jsem neměl žádný stan, spacák nebo teplé oblečení. Dostávali jsme jen jedno jídlo denně. Pokud se chcete usadit ve Francii, musíte tam zůstat čtyři měsíce. Nikdy bych tam ale nezůstal po tom, jak se k nám chovali. Byla to nejhorší část mojí cesty,“ řekl Ahmed dále britskému Guardianu.
Jeho vysněná Británie přitom byla na dosah – jen několik desítek kilometrů směrem na sever. Nejprve se prý pokoušel naskočit na vlak. To se mu ale, stejně jako spoustě dalších, nepovedlo. „Bylo strašné dívat se na zraněné lidi, kterým se nepovedlo naskočit a kteří se vraceli,“ popisuje.
Pokusil se tedy naskočit do návěsu kamionu u přístavu, což se mu nakonec povedlo. Několikrát ho sice celníci v Calais odhalili, ale nakonec se mu po několika pokusech přece jen podařilo dostat se do Británie v kamionu, který přepravoval motory do aut.
‚Stála cesta za to riziko? V tuto chvíli nevím‘
Teď Ahmed žije v Británii a podle svých slov se má skvěle. Sice stále čeká, až dostane povolení k pobytu, ale pochvaluje si, že se k němu nikde nechovali tak přívětivě jako ve Spojeném království. Protože mluví dobře anglicky – ostatně svůj příběh pro britský Guardian sepsal on sám, jen požádal, aby mohl zůstat v anonymitě – hledá si práci jako překladatel. Lituje jen toho, že s sebou nemohl vzít své příbuzné. Jeho bratr, který utekl s ním, se sice dostal do Švédska, zbytek ale zůstal v Damašku.
„Přeji si, aby lidé pochopili, že běženci prchají před špatnou situací. Nejsme tady, abychom vám sebrali práci nebo se chovali nevhodně. Víme, že jsme jen hosty a jsme vám vděční za vaši pomoc. Myslíme si, že je velmi humánní, že nás Evropa přijala. Jestli si myslím, že cesta stála za to riziko? V tuto chvíli nevím. Chtěl jsem se jen dostat někam, kde bych mohl žít důstojně,“ uzavřel Ahmed.
