Suárez, Řepka a spol: Když spadne (sociální) maska

Zakousnutí se uruguayského útočníka Luise Suáreze do protihráče je zatím nejdiskutovanější událostí současného mistrovství světa ve fotbale. Jsou projevy nadměrné agrese ve sportu výjimkou nebo je to trend s hlubšími kořeny? Server ECHO24 o tom mluvil s psychologem Pavlem Slepičkou z pražské Fakulty tělesné výchovy a sportu.

Může být agresor ve sportu vyrovnaným kliďasem v běžném životě, nebo jde o o spojité nádoby?

Spojité nádoby to určitě nejsou. Ve sportu existují dva typy agresivity. Jedna je hostilní agresivita založená na emocích , tedy nepřátelská agrese. A pak je takzvaná taktická agrese, která je naprosto bez emocí, je racionální, zaměřená k tomu, abych získal výhodu v rámci takto zaměřené taktiky, takže to s osobním životem sportovce nemá nic společného, ten může být velmi klidným jedincem. Nicméně v taktickém záměru trenéra je, aby vyvinul agresivní aktivitu. Je-li soupeř vynikající, konstruktivní hráč, lze ho překonat dvěma způsoby – buďto na něj nasadím stejně schopného jedince, který ho eliminuje svými dovednostmi nebo na něj nasadím někoho, kdo projeví určitou míru agrese a tím znemožním jeho tvořivé aktivity.

Což je velmi nesportovní…

Je to nesportovní, ale jde právě o ten typ agrese, který je dnes ve sportu na vzestupu. Kdo chce být ve sportu úspěšný, nemusí k tomu mít vždy potřebné předpoklady, může použít obě zmíněné cesty. Může tedy použít agresi, může nahradit dovednost tím, že budu agresivní.

Ale u Suáreze to asi taktika nebyla.

Ne, to byl případ hostilní agrese, která je podložená emocemi a může mít dva zdroje. Mohu být frustrován z toho, že ta činnost mi lidově řečeno nejde. Jsem obránce a útočník mi neustále utíká, pokřikují na mě spoluhráči, trenér a já zjišťuji, že na soupeře běžnými prostředky nemám, jsem z toho velmi nervozní až frustrovaný, takže se to může projevit agresí až po kruté fauly. Nebo je to dáno tím, že jsem nestabilní osobnost, která má i v běžném životě sklony řešit vypjaté situace agresí. A to může vyústit v to, co teď vidíme u některých jedinců i na mistrovství světa.

Jak si vysvětlujete, že Suárez to udělal už potřetí, přestože už dřív za kousnutí dostal trest?

Ale zřejmě ne zcela dostatečný. Když někdo projeví agresivní chování a nenásleduje dostatečný a bezprostřední trest, tento způsob jednání se posiluje.

Uruguayský útočník už v Anglii před pár lety distanc na několik zápasů  dostal.

Můžeme tedy předpokládat, že to je jedinec psychicky nestabilní a v situacích, kdy nemůže dosáhnout toho, co chce, kdy se psychický tlak a emoce zintenzivní, se takový člověk projevuje velmi primitivními a agresivními způsoby chování.

Dobře, ale 95 procent frustrovaných sportovců druhého podkopne nebo se ožene rukou. Ale že by někdo kousl?

To je otázka vlastního specifického projevu, u nás třeba Řepka plival (Tomáš Řepka, někdejší obránce Sparty, s řadou disciplinárních trestů, pozn.red.). Každý si zvolí vlastní způsob projevu, a ten se může začít fixovat. Stane se to podruhé, potřetí a třeba i počtvrté.

Ale kousnutí u dospělého chlapa není úplně běžný projev, to dělají děti.

Určitě to není typické , ale vysvětlit to nemůžeme, protože toho člověka neznáme.

Trauma z dětství?

To bychom museli znát jeho anamnézu.

A u Řepky to mělo kořeny jaké?

Osobnostní předpoklady k tomu byly a když se mozek do určité míry zablokuje, projeví se navenek tohle. Psychicky stabilní jedinci potřebují daleko silnější impuls, aby se z účinné kapacity rozumu vyvlékli a něco takového udělali.

Jaké osobnostní předpoklady jste měl u Tomáše Řepky na mysli?

Já ho nevyšetřoval, takže to nevím, ale myslím, že i v té mimosportovní oblasti se někdy takto choval. Psychicky stabilní jedinec se nedopouští série takových reakcí v obdobných situacích.

Jak to, že podobný zkrat předvedl i francouzský fotbalista Zinedine Zidane ve finále v roce 2006, když udeřil soupeře hlavičkou a byl vyloučen? O něm bylo známo, že to je jinak celkem vyrovnaný člověk.

Ale pokud vím, tomu předcházelo něco mimořádného, urážka jeho rodiny a myslím, že to bylo v situaci, kdy se Francouzům na hřišti nedařilo, tlak na něj byl enormní, před pár lety byli mistři světa, a teď jim to nešlo. Výše negativních emocí je značná a když přijde další informace tohoto rázu, může být člověk na malý moment tím tak ovlivněn, že sociální maska se ztratí. Ale není to pravidelné.

Zidane i Suaréz svým jednáním výrazně poškodili svá mužstva. Aby hráč v zájmu spoluhráčů své rozbouřené emoce  potlačil,  musela by to zřejmě být mimořádně silná osobnost, aby to takhle rychle dokázala vyhodnotit.

Přísun negativních informací je příliš silný, takže dojde ke zkratovitému , výjimečnému jednání. Za další vteřinu už si uvědomuje, co udělal, nedá se očekávat, že to přenese do běžného života.

Ale „zdravá“ agresivita do sportu patří, ne?

Agresivita je vrozená, máme ji společnou s živočišnou říší, každá myš si chce ochránit své teritorium. Ale socializační vývoj člověka učí,  jak tyto záležitosti  zvládat, nicméně je tu vliv vnějšího prostředí. Když se podíváme za hranice sportu, vidíme, že celospolečenské dění spíš podporuje či toleruje projevy agrese. Pak se nemůžeme divit, že ve sportu to bude obdobné. Dnes se o sportu dokonce mluví jako o produktu , který je potřeba prodat a v tom produktu se hledá cokoli,  co přitáhne kupce a když kupec, tedy divák,  projevy agrese chce, tak se tam zařazují. Určitě si vzpomínáte, že basketbal byl kdysi zcela bezkontaktní sport.

Víceméně stále je.

Tak pozor, kdybyste dnes jako pivot neměl 110  kilo a nebyl schopen unést obránce na svých zádech,  tak se neprosadíte.

Změnila se v tomhle směru i pravidla?

Myslím, že změna pravidel je tom, že je větší tolerance k projevům agrese. Vezmete-li si třeba NHL  - a dnes se to objevuje i v Česku – před 30 lety by nebylo možné, aby rozhodčí obklopili dva peroucí se hráče a třicet vteřin je nechali se prát a pak teprve zasáhli. „Produkt“ se stává atraktivnější a situace, které se sportem už nemají nic společného, tu atraktivitu zvyšují. Dá se říct, že agrese se dokonce prodává, agrese jako zábava.

Suarézovi ale sponzor zrušil smlouvu, protože s ním nechce být spojován.

To chápu, navenek se to neuznává, ale v těch případech, o kterých tu hovoříme,  je tendence naprosto zřetelná. Druhá věc: hostilní agrese je epizodická záležitost. Taktická je to, čeho bychom se měli ve sportu obávat, protože té přibývá.

Jednou jsem se díval v televizi na fotbalové studio o přestávce zápasu a jeden uznávaný český trenér komentoval situaci, kdy obránci utekl útočník. Trenér prohlásil: Obránce selhal, měl ho srazit, aby nešel sám na branku.

Současná společnost poskytuje neskutečné množství agresivních podnětů už dětem, třeba v televizi. Nebo když trenér žáčkům o přestávce řekne: co jsi dělal, proč jsi ho nesrazil? Z toho vznikne uvažování,  že je to běžný způsob, jak dosáhnout úspěchu. A pak už je to nevratné.

Vy jste ještě neslyšel o případu sportovce,  který by si řekl: jsem moc agresivní, už to přeháním,  budu se léčit, půjdu na terapie?

Toho neznám a možná by mu trenér řekl: Co blázníš,  vždyť je to dobře. To by mu okolí muselo dávat najevo, že jeho chování je nejen něco výjimečného, ale už i patologického.

V Suárezovavě případě ho lidé kolem něj, z reprezentace, uruguayského fotbalového svazu spíše hájí. I Maradona prohlásil, že se proti němu nepřátelé spikli. Suárez se tedy asi léčit nepůjde.

To určitě ne, zvláště když těchto hlasů začne přibývat. Zase se posune hranice, co je tolerovatelné. Dřív, když se hrálo na škvárových hřištích, nebyly skluzy, které dnes mohou lámat kotníky, nebyly možné. Kdo by takový skluz udělal, ten by si dal. Ale dnes se tak hraje, vidíme, že tam letí noha, která funguje jako kosa a určitým způsobem  je to tolerováno. V  komentářích mě fascinuje výraz dohrání protihráče. Narazí ho na hrazení, což dřív byl faul, a dnes se řekne ‚dohrál soupeře‘, abychom byli společensky přijatelní.

Jak se díváte na bolestínství fotbalistů, simulování?

To je také součástí taktiky, tím se vrátíme na začátek: já mohu dosáhnout úspěchu několika cestami, mluvili jsme o agresi, ale je tam také podvádění a toto je způsob podvádění: dělám habaďúru na rozhodčího a když to rozhodčí baští a to je dost často, je jasné že se to bude čím dál víc objevovat.Kdyby se to trestalo stejným způsobem jako agresivní chování, neobjevovalo by se ani jedno ani druhé tak extrémně často.