Kdo se zbavuje starých stromů, zbavuje se starých lidí
1
O zahradách jako kulturním fenoménu a předmětu architektonické tvorby byly napsány možná tisíce titulů, ale tato přízemní kniha se neopovažuje vstoupit do vyšších estetických a filosofických oblastí. Jednak by se vzdálila samotné půdě, krtkům a ředkvičkám, jednak by to bylo jako zabývat se estetikou jaderné elektrárny či ropné rafinérie. Ta nepochybně existuje, protože na vše se dá nahlížet z pozic krásy a harmonie, ale je vedlejším účinkem funkce. Je-li les krásný, tak určitě ne proto, že by to zamýšlel. U růží si však nikdy nemůžeme být jisti.
Co o zahradách vlastně víme? Velké zahrady bývaly zachycovány do posledního detailu na zámeckých plátnech, rytinách a leptech. Ale když si projdeme slavné cykly vedut, jako jsou např. dřevoryty Jana Willenbergera (1593), obsáhlé dílo Jorise a jeho syna Jacoba Hoefnagela z počátku 17. století či o něco pozdější početné lepty Mattheuse Meriana a jeho rodiny např. v díle Topographia Provinciarum Austriacum (Frankfurt 1649) či v 21 knihách slavné řady Theatrum Europaneum (1633-1738), anebo ještě mladších grafikách Justa van den Nypoorta (1691), tak i po delším pátrání někde na kraji listu nalezneme jen neurčitě zachycenou malou ohradu.
Ve střední Evropě se mezi šlechtou od 17. století rozšířil zvyk velkých obrazů, které ukazovaly zámek a část panství. Lidé jako Canaletto a zejména jeho synovec Bellotto byli zváni, aby zachytili panovnické rezidence a parky jako vídeňský Belveder či drážďanský Zwinger. Menší šlechta si najímala místní umělce, ale přesto známe např. z jihočeské Kratochvíle, moravských Lysic, západočeské Teplé či ze Starých Hradů u Jičína velké obrazy, které dokumentují uspořádání panství a to včetně zahrad, pivovarů a užitkových provozů. Pro historika umění nemají velký význam, ale jako pramen k pochopení krajiny a ekonomiky panství jsou nenahraditelné.
Typický pohled na renesanční zahrádku zachytil na obraze toskánské vily Giusto Utens (1499, Museo di Firenze com´era). K lehce opevněné čtvercové vile vede alej. Skupina pravidelně vysazených stromů, možná jabloní, před vilou rozděluje prostor a vytváří kontrast ke kamenné architektuře. Za vilou vidíme běžnou geometrickou zahradu složenou z šesti záhonů, ale také drobnou užitkovou zahrádku dělenou na záhony. A protože nic lepšího než obdélníkový záhon nelze vymyslet, tak s podobným uspořádáním užitkové zahrady se budeme setkávat i v dalších staletích.
Již poměrně záhy a to např. v Lucce na průčelí románské katedrály ze 12. století byly znázorňovány alegorie měsíců včetně charakteristických činností, jako je péče o vinice či zabijačka. Tato tradice pokračuje až do konce 19. století a na některých obrazech, jako např. na cyklu Francesca dell Cosy (1470, Ferrara, Palazzo Schifanoia) má charakter téměř fotografického dokumentu, na kterém můžeme studovat nejenom činnosti, ale také nástroje. Ty se třeba v Itálii či Francii od dob Etrusků a Keltů téměř nezměnily. Novověké severoitalské železné rycí vidle se dvěma trny jsou tvarově téměř totožné s neolitickým nástrojem. V Badezza u toskánské Sienny jsem viděl ploché, pádlovité hole používané již před tisíciletími na mlácení obilí. S návratem starých plodin a tradičních postupů je nutné si všímat i starých nástrojů uložených v zaprášených místních muzeích. Na mé zanedbané zahradě mi pomáhá masivní krátká kosa, jakou znám z keltských nálezů i českého středověku. Používám ji jako delší srp na klučení pozemku, který jsem z filosoficky podložené lenosti nechal zarůst ostružinami a buření.
Velké barokní a renesanční zahrady jsou skoro vždy kompaktní, ideálně geometrické, sevřené do zdí a rozdělené na čtverce nebo široké obdélníky. Uvnitř jejich symbolického obsahu není místo pro zelí nebo tuřín. Zahrádka však musela být někde poblíž zámku, aby nebyla daleko od kuchyně a šla uhlídat před zvěří i lidmi. Dělila se na několik základních druhů užitkových zahrad. Už jsme slyšeli o ovocném sadu a zelinářské zahradě, ale patřila sem i štěpnice, kde vyrůstaly a byly zušlechťovány stromy. Štěpnice jsou vlastně školky, kde se předpěstovávají ovocné i okrasné stromy určené k další výsadbě.
Podle tehdejší zahradnické teorie bylo žádoucího geometrického účinku možné dosáhnout jen u stromů stejného stáří a tvaru, takže je bylo nutné ve větším množství někde připravit k přesazení. Například aleje se ještě donedávna vyměňovaly celé. Alej dosáhla určitého stáří, ale když první stromy zachvátila hniloba, tak šla pod sekeru celá a na jejím místě se hned další rok vysadila nová. V posledních tak deseti letech však pozorujeme, že lidé si víc váží jednotlivých starých stromů než celkového optického dojmu a tak stále častější je výměna jednotlivých stromů. Vidím to rád, protože, kdo se zbavuje starých stromů, které již nenesou užitek, tak se zbavuje i starých lidí.
Dalším typem zahrádky byla květnice, tedy zahrádka, kde se pěstovaly květiny určené na záhony i třeba růže do zámeckých kytic. Skoro jistě znáte květinová zátiší malovaná od 16. století na tmavých šerosvitových plátnech, ze kterých vystupují bohaté barevné kompozice složené z desítek většinou exotických rostlin tu a tam zdobených ptáčkem, motýlem či mouchou. Údajně se věřilo, že namalovaná moucha odpudí skutečnou mouchu, znečišťovatelku umění. Je pravděpodobné, že podobné honosné kytice skutečně zdobívaly renesanční a barokní interiéry, takže obrazy i v zimě připomínaly bohatství bohyně Flóry a Pomony. Tyto rostliny se pochopitelně netrhaly na okrasných záhonech, ale v květnicích. Zvláštním druhem květnice byly růžové sady – napůl sbírky růží, napůl užitné zahrady. Bylo nutné je sladit nejenom barevně, ale i podle vůní, aby silně vonící druhy neutiskovaly jemné, vzácné vůně. Současné zahrádky jsou ve skutečnosti něco jako sobotní přílohy novin – směsicí všeho na malé ploše. Na předem určené a rozdělené ploše přináší to, co se právě urodilo.
Svoji vlastní renesanci prodělávají šafránice – šafránové zahrádky, které bývaly časté i v Čechách. Ve středověku a renesanci se šafrán používal jako barvivo, ale později hlavně jaké lék a koření. Pěstování šafránu obnovili například ve slavném toskánském městě mnoha věží – San Gimiano. Kupuje si ho zde skoro každý italský turista (protože ví, že v tomto městě se šafrán nefalšuje), ale jen velice málo cizinců. Šafrán je dobrým příkladem kdysi slavné, ale zapomenuté, ušlechtilé rostliny, jejíž čas nejspíš teprve nastane.
Na historických plánech a vedutách obvykle vidíme jen nějakou malou ohrádku u domu zahradníka, ve které jsou zkratkovitě naznačené řádky anebo někdy velice malé (jen 1 x 2 m) obdélníkovité záhony. Co se na nich pěstovalo? Odpověď nám dávají herbáře od blahoslavené Hildegardy z Bingen, mistra Pietra Andrea Mattioliho či vzdělaného Bartoloměje Klareta a staré kuchařky. Zahrádky sice mají za sebou vývoj dlouhý skoro deset tisíc let, ale poprvé o nich jako o teoretickém a kulturním fenoménu můžeme hovořit až v době klášterů, kde se v nich kromě potravin pěstovaly i léčivé rostliny – často na čestném místě uprostřed ambitů kláštera v tzv. Rajské zahradě, kde bývala i studna a někdy se jako v tom prvotním ráji sázela jablůňka. Kláštery mívaly své nemocnice. Pro nemocné na těle potřebovaly léky a ty ostatní léčily slovem.
A zde je další bod, kde se navzájem dotkne rostlina a slovo. V lidové víře se lék často zaříkával magickou formulkou, anebo modlitbou. V klášteře se věřilo, že ten kdo uzdravuje je Bůh, ale činí to prostřednictvím lidí, rostlin a zejména od dob Paracelsových i pomocí kovů a minerálů. V této stati se však nedáme složitými cestami spagyrické chemie a alchymie, ale vrátíme se k mrkvi a kedlubně do zahrádky. Snad mi jen dovolte říct, že teprve poté, co přátelé dobrého díla vzkřísili staré, náročné renesanční recepty tinktur a elixírů, tak jsme porozuměli, že se jedná o velká umění a měli pocit, že již samotná vůně těchto složitě připravovaných tekutin léčí.
Jak jsem psal tyto řádky, tak kvetoucí lípy před naším domem připomínaly vodopád (tak mi to alespoň říkal citlivý poutník Robert McFarlane), bzučely včelami a intenzivně voněly. Ráno vyjdu na zahradu a jsem obklopen vzdušnou, vonnou lázní, která má ke mně nějaký vztah. Jak je to vůbec možné? Co nás spojuje? Je totiž patrné, že k některým stromům patříme více a k jiným méně. Naučili se předkové člověka něco od třetihorních předchůdců lip v dobách, kdy po vymření dinosaurů malí savci podobní veverkám pobíhali po stromech? Nosíme v sobě nějaké vtisky z „veverčích dob“, kdy jsme celé miliony let trávili v korunách stromů? Co když už tehdy jsme roznášeli semena stromů, stejně jako veverka nesoucí si ořech z naší zahrady někam do lesa, a stromy nám tuto laskavost nikdy nezapomněly?
Na naší zahradě samovolně raší doubky. Napočítal jsem jich jedenáct. Jenže nejbližší plodící dub je od nás vzdálen 140 m a tuto vzdálenost poměrně hmotné žaludy nepřeletí jako chmýří topolu. Z šíření dubů je nejvíc podezřelá zapomnětlivá černá veverka, která k nám zachází na ořechy. Tušíme zde nějaký napůl vědomý reciproční vztah mezi veverkou a dubem, který mohl být zatím nerozvinutým základem vztahu mezi člověkem a ovocným stromem. Cítíme z něj oboustrannou výhodu, ale také vzájemnou vděčnost.
Existují květy, které dokáží zvýšit svoji teplotu až o několik stupňů Celsia. Čmeláci, kteří je opylují, mají totiž zejména za chladných večerů rádi teplý nektar. Takže to byli možná druhohorní čmeláci, kteří se jako první začali komunikovat se stromy, pak přišli třetihorní veverky a lidé teprve nakonec.
Dlouhá řada zemědělských zahradnických příruček se hromadně začíná objevovat v prvním století našeho letopočtu v díle antického spisovatele, Pliniova a Senekova současníka Columelly, který sepsal dvanáct učených knih, dnes bychom řekli kapitol, spisu Res Rustica a kratší text De Arboribus. Columellovo dílo, stejně jako statě jeho předchůdců jako byl Marcus Varro a četných následovníků, se objevuje v dobách rozkladu venkova. Je to něco podobného jako v Čechách nedávné doby, kdy jsme se krajinou zabývali nejvíc ve chvílích, kdy jsme ji pod suburbanizační vlnou ztráceli.
Columella velice systematickým způsobem pojednává o půdě, jejím obdělávání a organizaci práce. Velkou pozornost věnuje pěstování vína. Nelze hovořit o nějaké velké slávě, která by jej provázela. Přeci jenom je rozdíl psát o Aeneově cestě do podsvětí, anebo o hnoji. Jeho spisy byly v renesanční Itálii vydány velice záhy – již v roce 1472 a pak hned o deset let později. Severní Itálie, zejména Toskánsko si v té době již prošlo obchodní revolucí založenou na dálkovém transportu látek až kamsi do Anglie, dobře věděla, že cesta k mezinárodnímu obchodu a bankovnictví začíná na místním poli či ovčí pastvině. Pokud svět v roce 2050 bude potřebovat navíc nejméně třetinu či ještě spíš polovinu současného množství potravin, tak se půdou brzy budou opět zabývat ty nejvážnější ekonomické instituce. Vznikne nový étos půdy a žito bude opět slaveno.
Z toskánské Sieny pocházejí slavné fresky Dobré a špatné vlády od Ambrogia Lorenzettiho (1337-1340). Freska dobré vlády je ve své polovině rozdělena zdí, která odděluje prostor města a sféru venkova. Za dobré vlády mohou lidé tančit, měnit peníze, prodávat zboží zdaleka, ale také v klidu obdělávat svá pole. Díváme se na tento dlouhý obraz, který pokrývá celou stěnu bočního sálu Palazzo Pubblico a máme dobrý pocit, že venkov a město jsou v rovnováze a umožňují klidnou práci i radost ze života.
Nepíši na tomto místě dějiny zahradničení, ale snažím se nalézt historickou niť, ke které můžeme z počítačových výšin naší doby laskavě sestoupit a navázat na ni a ještě být pyšní, že doma máme motyčku a vlastní rajčata. Staří holandští mistři unavení náboženskými válkami a státní propagandou právě v selských tématech ukazují cestu ze zmatků světa. Dlouhé stoly venkovských tancovaček se nejenom prohýbají pod hromadami jídla a dole pod stolem se na obvyklém motivu živí pes zvratkami pijáků, ale nakonec k vesničanům přisedá nenápadný zaprášený nazaretský poutník jména Ježíš. Naproti tomu neexistuje ani jeden obraz typu Ježíš na zasedání správní rady.
Čtrnáctý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
