Co se děje se světem?
1
Základní problém je ten, že se děje příliš mnoho věcí najednou. Kdyby jenom rostla populace, nebo se jenom měnilo světové klima, či kdyby se z nezbytnosti a rychlosti změn a technologií rodil nový ekonomický model světa, šlo by to vydržet. Jenže všechny tyto změny přicházejí zároveň. To téměř určitě vyústí v nějakou zásadní transformaci naší společnosti. Nerozhodujeme se, zda do této řeky vstoupíme. Už opouštíme pobřežní mělčiny a proud změn nás unáší dál od pevného břehu. Bojíme se, ale také umíme plavat. Podobný, ale vždy nový proces potkává Evropu skoro každé století a typicky trvá kolem třiceti let. Nebudu na tomto místě spekulovat o povaze budoucnosti (to s výsledkem víceméně diskutabilním již dělám řadu let), ale téměř určitě budeme víc závislí na místních zdrojích, ekonomikách a lidech. V sušším, potravinově víc nejistém světě budeme víc využívat to, co máme přímo pod nosem. Přestaneme dobývat svět a vrátíme se na vlastní od slepic podělaný dvorek.
O pravděpodobně největším ekonomickém problému budoucnosti se nemluví, protože v samotné podstatě velkých problémů je to, že nejdou pořádně řešit, ale spíš zmírňovat a odsouvat. Ve starším novověku žilo v evropských městech kolem 6 % obyvatel a nejméně 85 % lidí se zabývalo zemědělstvím. Postupně se zemědělství dostávalo na vyšší úroveň, zaváděla se hnojiva a nové pěstební postupy využívající například jetel. Úroda od počátku 19. století rostla, lidí přibývalo, a tak odcházeli do měst. Z agrární revoluce se vyvinula první fáze industriální revoluce. Ta byla zaměřená zejména na výrobu textilu, který se zpracovával na stále složitějších strojích. Stroje však také pomáhaly v zemědělství, takže do měst mohlo odcházet stále víc lidí. Teprve v druhé fázi se průmyslová revoluce začala odtrhávat od lnu či bavlny a směřovala k železnici a těžkému průmyslu.
Počet lidí v zemědělství klesal, ale zato vznikala třída dělníků. Ukázalo se však, že automatizace a nové technologie jich mohou většinu zastoupit. Kam se poděli přebyteční lidé? Určitě se nevrátili do zemědělství, kdy by pro ně stejně nebylo místo, ale vytvářel se sektor služeb. V této oblasti se lidé dají nahradit s mnohem většími potížemi, ale naštěstí je tady internet, takže si sami můžeme nalézt dobrou dovolenou, zamluvit lístky do divadla, provést základní bankovní a poštovní operace. Věci a taky vztahy už není nutné opravovat, protože je lacinější je vyhodit. Všechny nás zachvátila horečka nedostatku času, ekonomizace a aritmetizace. Dnes jsou čísla reálnější než vztahy.
Podobně jako kdysi venkov vypudil zemědělce do továren a továrny se o pár desetiletí později těchto lidí zbavily v sektoru služeb, tak dnes a v budoucnosti nejspíš ještě mnohem víc, začne i sektor služeb uvolňovat přebytečné pracovníky. Kam to ale bude? Možná do zdravotnictví či péče o staré lidi. V dřívějších dobách by se tato situace řešila válkou, ale dnes už toto řešení nepůsobí ani atraktivně, ani moderně.
Co pak budou všichni ti nadbyteční lidé postkonzumní společnosti dělat? Nebudou mít kde pracovat. Nebudou mít, kam se vystěhovat. Možná se z nich stane digitální proletariát závislý na televizi a síti, protože na zážitky reálného světa nebudou mít peníze. Budou vést naštvané životy zbytečných lidí, ale nedá-li se jít dopředu, dá se kousek vrátit. Jak může fungovat společnost budoucnosti, jsem před lety viděl v Sýrii, kde tehdy bylo asi 30 % lidí nezaměstnaných. Za této situace se základní ekonomickou jednotkou stává širší rodina. Je důležité, aby alespoň někdo pracoval, protože peníze jsou nutné na zaplacení účtů za vodu, elektřinu a telefon. Jeden zaměstnaný syrský muž tehdy přispíval čtyřem či pěti nezaměstnaným. Neznamená to ale, že by tito lidé nepracovali. Ani náhodou! Zaměstnala je rodina. Ženy hlídaly děti, mlely mouku a pekly chléb. Muži odjeli na venkov k příbuzným pro potraviny a vzali jim laciné městské zboží. Většina lidí pracovala, ale obešla se téměř bez peněz.
V západní společnosti poroste počet lidí, kteří už nikdy neseženou zaměstnání, ale mohou sehnat práci. Už dnes chtějí být mladí lidé mobilní a nespoutávat se věcmi. Proč by kupovali zbytečnosti? Většinou si myslíme, že nezaměstnaný člověk hledá příležitost, jak si vydělat peníze. Ale on také hledá smysl života, protože bez práce se cítí zbytečný. Je to dobře vidět na množství antidepresiv, které berou nezaměstnaní.
Jedno z mála řešení, o kterých vím, je práce pro širší rodinu (která se však mezitím rozpadla) nebo pro nějakou menší např. náboženskou komunitu. Tradiční řešení by bylo podobně jako v Sýrii koupit si motyčku, jít na pole a pěstovat potraviny pro sebe i ostatní. Tento návrh vypadá utopicky, ale přesto se ve Španělsku a Řecku vrací k polním pracím i vysokoškoláci. Není jich mnoho, ale nebojí se práce a hledají pokračování cesty. Nenašli peníze, ale smysl. S jemnou nostalgií hovoříme o zahrádkách minulosti, ale ony se stávají dvojitým zakotvením na vlnách neklidného moře. České přísloví říká, že „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“. Takže pokud jíme vlastní chléb, můžeme zpívat vlastní písně. A právě zde opět do hry vstupuje Vergilius, tentokrát ne jako zemědělský expert, ale jako člověk, který umí uprostřed vší té bídy a námahy na zahrádce nalézt vznešenost.
Třináctý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
