Dotace připravují lidi o vyšší platy

Už třetí rok rychle rozjetá ekonomika nabírá ještě vyšší obrátky. Podle aktuálních odhadů statistiků se růst ve druhé třetině roku ve srovnání s předchozím rokem zvýšil o 4,5 procenta. Po Lotyšsku je to druhý nejrychlejší vzestup v celé Evropské unii. S mírným odstupem za námi je s 4,4 procenta Polsko. Česká ekonomika jede víc než dvakrát rychlejším tempem, než je průměr evropského hospodářství, a dvakrát rychleji než sousední Německo, na něž jsme přímo navázáni. Ve srovnání s prvním čtvrtletím byl vzestup v tom druhém s 2,3 procenta vůbec nejvyšší v historii České republiky.

Je to další superlativ po rekordně nejnižší nezaměstnanosti v celé Evropské unii. Nejrychlejším růstu cen nemovitostí. A nejvyšším počtu lidí, kteří mají práci, v historii. Ta zaměstnanost se mimochodem ve druhé třetině roku ještě o dalšího 0,5 procenta zvedla. Firmy nejen rychle zvyšují platy, ale už sahají i k mimořádným krokům, kdy za podpis pracovní smlouvy dávají speciální nástupní bonusy v řádu desítek tisíc korun.

Ten růst je navíc podle předběžných údajů zdravý, protože ho táhne hlavně důvěra lidí v budoucnost, která se projevuje tím, že výrazně více utrácejí a méně šetří. Důvěra firem se zase odráží v rekordně vysokých investicích. Tentokrát to není žádný uměle vyhnaný růst náhlým přísunem porce evropských dotací. Dokonce se dá říct, že ta prosperita je chování vlády navzdory. Kabinet totiž snížil investice na rekordní minimum.

Samotná prosperita většinou automaticky přináší bonus v podobě důvěry vládě, která je zrovna u moci. Lidem to podvědomě splyne v dojem, že dobře bylo, když byl zrovna u moci ten či onen. A už neřeší, jestli na tom měl nějaké zásluhy.

Při prosperitě bývají také lidé zpravidla výrazně vstřícnější k politice. Nemají důvod hledat vnějšího nepřítele, který může za to, že se jim zrovna nedaří. Antikorupční hysterie roku 2013, která vyvezla k moci Andreje Babiše s jeho programem „všichni kradnú“, se rozjela v recesi. Bez ní by neměla šanci.

Zajímavé je, že lidé věří v budoucnost, ale nevěří vládnoucí garnituře, která je tou dobou provází. Vysvětlit se to dá tím, že značná část společnosti z té prosperity dlouhé roky nic neměla. Byl to růst bez rychlejšího zvyšování platů s rychlým růstem firemních zisků. Vůbec nešlo jen o lidi s nízkými platy. Příjmy nestoupaly ani těm na vyšších patrech platových žebříčků. V řadě profesí se jela politika low-cost platů. Ty začaly skutečně výrazně stoupat teprve nedávno.

Česko patří k zemím levné práce, kde se na platech mezi lidi rozděluje jen 39,9 procenta HDP. V sousedním Německu je to 50,7 procenta. Ve Francii 52,7 procenta. Zjednodušeně se dá říct, že to, co se v ekonomice vydělá, se rozdělí mezi majitele firem na ziscích, stát to získá na daních a lidi na platech. U nás si berou firmy i stát víc než jinde a na platy logicky připadá méně.

Lidé to cítí. Velká nespokojenost s politikou a fungováním státu přichází, když produktivita a vytvořená hodnota v zemi rostou podstatně rychleji než platy. Je to efekt bohaté země chudých lidí. Tohle se stalo v Americe a byl to jeden z hlavních tlaků, který vytáhl do Bílého domu Donalda Trumpa. Amerika bohatla, ale většina Američanů to na svých životech necítila. U nás se teď projevuje podobný efekt.

Všechny strany už si uvědomily, že vzestup platů a životní úrovně bude zásadním tématem volební kampaně. Všichni se budou kasat, že oni se lidem zasadí o nejvyšší plat. Moc chytrých tahů, jak to udělat, nemají. Vliv politiků na platy v soukromých firmách je minimální. To, co mohou udělat, je změnit rozdělení vytvořeného bohatství mezi lidi, firmy a stát tím, že omezí porci, kterou si bere stát. To znamená snížení daní. Jenže většina lidí, kteří mají méně než průměrný plat, což jsou dva ze tří, a k tomu děti, už dnes díky odpočtům a bonusům žádné daně neplatí. Platí ale brutálně vysoké sociální pojištění, čtvrté nejvyšší v Evropě.

Jeho výrazné snížení by se okamžitě projevilo ve vyšší životní úrovni všech, kdo pracují a to pojištění platí. Politici se toho bojí, protože právě tato pseudodaň je nejvýživnějším a nejspolehlivějším krmivem státního rozpočtu. Pokles o pár procent, který by už lidé efektně pocítili jako zvýšení čisté platu, by připravil stát řádově o desítky miliard korun.

To by se ale dalo velmi rychle a elegantně kompenzovat. Zdroje tu jsou. Stačí seškrtat dotace firmám a neziskovkám a sociální pojištění může klesnout pod evropský průměr. Úplně jednoduše řečeno: dotace vybraným firmám a neziskovkám připravují lidi o vyšší platy.