Z Majdanu je Matějská pouť

V českém veřejném prostoru se z psaní o Ukrajině stalo do jisté míry to, čemu se v éře konfrontace SSSR a USA zvyklo říkat „proxy válka“. Tedy konflikt, při němž ti, kdo se k němu zvenčí vyjadřují, na novém poli hlavně pokračují ve svých vlastních válkách, které se aktuálního konfliktu a jeho obyvatel netýkají. - Klaus proti Schwarzenbergovi a EU, čeští novináři proti Klausovi; koncesionáři obecně znechucení stádností českých médií atd.

Stala se Ukrajina takovým náhradním bojištěm i v jiných společnostech Evropy nebo dokonce v Americe? Ideální příležitost k pozorování přišla s avízem, jež asi před měsícem dostal server Echo24.cz od známého amerického historika Timothyho Snydera na konferenci Ukraine: Thinking Together. Tento slet západních intelektuálů se konal v Kyjevě od minulého pátku do pondělka, mezi několika desítkami pozvaných bylo asi třicet obecně známých jmen.

Organizátor Snyder, který během konference projevoval sklony k patosu a lehké sebedůležitosti, má evidentně rád symboliku. Proto jednotlivé panely na různá témata sestavil v různých řečech: kromě angličtiny se konaly panely v ukrajinštině, polštině, němčině a francouzštině – a vždycky tak, aby mezi cca pěti panelisty byli čtyři rodilí mluvčí a jeden nerodilý mluvčí. Tím měla podle Snyderových slov být demonstrována mezinárodní solidarita. Panelu v němčině se zúčastnil i náš Karel Schwarzenberg, zhruba polovinu devadesátiminutové seance se zavřenýma očima.

Roubování Ukrajiny na západní schémata

Dohromady skupina, jakkoliv pestrá a z několika zemí, byla politicky jednobarevná. To bylo samozřejmě dáno okruhem přátel a názorovým spádem Snydera, jakému se nevyhne asi žádný svolavatel. Z Ameriky přijeli většinou autoři a intelektuálové z okruhu týdeníku New Republic, kam Snyder přispívá. Druhým spoluorganizátorem byl šéf literární přílohy tohoto časopisu Leon Wieseltier. Časopis je mírně nalevo a v uplynulých cca dvaceti letech fungoval jako platforma tzv. liberálních jestřábů, stoupenců liberálního intervencionismu. Vesměs jsou to lidé, kteří nejenže podporovali zásahy demokrata Clintona na území bývalé Jugoslávie, ale později svůj souhlas přenesli i na politiku republikána Bushe v Afghánistánu a někteří dokonce v Iráku – a kteří dnes Baracku Obamovi vyčítají pasivitu tváří v tvář masakrům v Sýrii nebo jadernému programu Íránu.

Podobně jako byl monolitický kontingent z USA, také z Polska přijel jeden názorový tábor. Byli tu michnikovci (včetně samotného Adama Michnika), zato nikdo od „kačerů“, jakkoliv polská pravice tzv. Majdan také velmi podporuje. Francouzskou civilizaci zastupovali přední expert na geopolitiku a armádu Francois Heisbourg (rozhovor s ním přinese Echo24.cz tento víkend), mondénní „televizní filozof“ Bernard-Henri Lévy, ve Francii známý pod zkratkou BHL, a konečně bývalý ministr zahraničí v Sarkozyho vládě Bernard Kouchner. I tento muž, zakladatel proslulých Lékařů bez hranic, přesně zapadá do snyderovského mustru: člověk s levicovou minulostí, nicméně po zkušenostech z terénu taktéž s intervencionistickými sklony.

A teď k přítomnost „proxy prvku“ na konferenci. Jakýmsi jejím leitmotivem byla úvaha, kterou Snyder poslední měsíce formuluje v článcích pro významné světové listy (zde překlad jeho článku z Frankfurter Allgemeine: Putinův projekt. Ukrajina mezi Evropou a Eurasií. Snyder konflikt mezi tzv. Majdanem a ruským prezidentem Putinem prezentuje jako součást boje progresivních sil (rozuměj liberální levice) se sociálně-konzervativními nacionalisty. BHL na konferenci deklamoval například tyto věty: “Nesmíme v Evropě věřit Putinově propagandě! Byla by to naše morální prohra. Neofašismus přicházející dnes od Putinových ideologů je pro Evropu velmi nebezpečný!“

V rámci souboje progresivních a zpátečnických hodnot intelektuálové Snyderova ražení na Západě vyrostli, ale pro rusko-ukrajinský střet má jen omezenou vypovídací hodnotu. Pravda samozřejmě je, že Putin hraje jak na sociálně-konzervativní, tak na nacionalistickou notu, a že mu to přináší sympatie různých Západoevropanů od Marie Le Penové až po šéfa britského UKIP Nigela Farage.

Nicméně Snyderova představa, jak se tyto dvě skupiny spojují jako kleště, aby společně zničily evropský pokrok, je sporná. Jednak ohromně přeceňuje vliv, který tyto síly budou schopny z Evropského parlamentu vykonávat na reálnou politiku EU, jednak je třeba z obrázku řadu jevů vynechat: jak národovce nebo přímo fašisty na Ukrajině, tak prostý fakt, že ve společenských otázkách má výrazná většina Ukrajinců, samozřejmě včetně majdanistů, blíž k Putinovi než k nim. 

Ukrajinci patří v Evropě k národům s nejmenším porozuměním pro agendu LGBT hnutí (lesby, gayové, bisexuální lidé, translidé), v průzkumech trvale více než dvě třetiny projevují názory, které by v New Republic označili za homofobní. Zákony o právech sexuálních menšin na Ukrajině přijaty budou, ale jenom proto, že EU jimi podmínila bezvízový režim.

Máme pro vás jenom útěchu

Jistěže tzv. prozápadní Ukrajinci, jejichž země je ohrožena agresivním Ruskem, musejí být vděční téměř za kteréhokoliv sympatizanta zvenčí, nota bene když k nim přijedou intelektuálové takto zvučných jmen. Logicky tak konference budila solidní pozornost místních médií. V sále bylo neustále přítomno několik desítek pozvaných ukrajinských akademiků, autorů, novinářů, studentů.

Vyznavač reálpolitické školy by ovšem řekl, že podstata rusko-ukrajinského konfliktu je silová, kdy mnohonásobně silnější stát narušuje mezinárodně uznané hranice. O tom samozřejmě v Kyjevě byla řeč minimálně stejně často jako o souboji ideologií.

Francois Heisbourg působivě dovozoval, jak moc dal Putin anexí Krymu najevo, že směrem od východu v Evropě žádná mezinárodní pravidla neplatí. „Byl jsem nedávno v Moskvě a mluvil tam s putinovci i antiputinovci. Všichni mají stejný pocit: Ukrajinou skončila jedna éra.“ V hlavním sále se během několika panelů pouštěly do televizí podobizny novinářů nebo aktivistů, kteří jsou čerstvě postrádaní na východě země.

Pro přítomné Ukrajince musel být zájem, který jim jejich zahraniční kolegové projevovali, povzbudivý. Ale střízlivě vzato se od nich nic dobrého nedozvěděli. Skoro všichni západní hosté byli kritičtí ke svým vládám, které se nezmohly na žádné skutečné sankce vůči Kremlu. Zvlášť kriticky se mluvilo o německé společnosti, politice a německých novinách, kde všude se na vkus účastníků konference berou na Rusko příliš velké ohledy. V tomto ohledu vyzněla konference bezvýchodně, a jinak asi ani nemohla.

Pojďme na Majdan

Téměř celý pobyt trávili západní hosté v úzkém výseku centrálního Kyjeva mezi budovou Diplomatické akademie sousedící s hotelem InterContinental, kde bydleli, a Majdanem, vzdáleným jednu příčnou ulici. K akcím mimo tento mikrosvět je, jak bývá na konferencích zvykem, převážely speciální mikrobusy. Na rozdíl od Snydera, který mimochodem plynně mluví ukrajinsky, většinou působili dojmem, že o reáliích země nic nevědí. Německý písničkář Wolfgang Biermann protesty na Majdanu vážně srovnával s východoněmeckou Wende z roku 89. Ačkoliv Majdanem svržený Janukovyč byl v roce 2010 zvolen v prezidentských volbách, které i nestranní pozorovatelé považovali za nejsvobodnější, jaké na Ukrajině od získání nezávislosti měli, označoval Biermann pád Janukovyčovy vlády za „konec diktatury“. (Jeho vývody k současné situaci se volně proplétaly se vzpomínkami na vlastní dětství strávené v nacistickém Německu.)

V pátek na zahajovací recepci se v hloučku kolem Biermanna napůl v nadsázce, napůl vážně přetřásala úvaha, že by účastníci recepce naložili tácky pochutinami a sestoupili dolů na Majdan k lidem, kteří tam dosud kempují ve svých špinavých vojenských stanech a drží něco jako stráž demokracie. Ale byla to jen platonická úvaha.

Já jsem jím v noci, kdy na Majdanu platí jiný režim, procházel dvakrát. Ze soboty na neděli se mě člověk u improvizovaného check-pointu zkusmo ptal, jestli nemám cigarety. O sto metrů dál mě začala vyslýchat skupina teenagerů v maskáčích, jejíž lídr držel baseballovou pálku: „Prověřili vám dokumenty?“ Z neděle na pondělí mi u kontrolního stanoviště průchod Majdanem nejdřív chtěli zakázat úplně. Když „velitel“ kontrolního stanoviště zjistil, že jsem přijel z Prahy, rozzářil se: Moja sistra živjót v Praha deset!

Ještě jeden dojem: ve městě skoro nejsou vidět pořádkové síly, kolem Majdanu se to naopak hemží výrostky v maskáčích - asi jako kdyby pražský Můstek okupovali zdivočelí trampové. Nad Majdanem večer a v noci i za hezkého počasí visí mrak dýmu, jaký asi visívá nad bojištěm. Přes den se na stáncích prodávají majdanské nášivky, šály, trička s podobiznami nesmlouvavých bojovníků. V improvizované střelnici se nestřílí ze vzduchovek, ale z kalašnikovů. 

Místo nedávného masakru se slovy kolegy fotografa Jana Zatorského přeměnilo na Matějskou čtvrté cenové. Zátorský tam také spatřil Bernarda-Henri Lévyho, kterak tu hledá fotogenické pozadí pro své lokny a bílou rozhalenku. Měl jsem pocit, že BHL v Kyjevě nějaký štáb obklopoval téměř pořád.