Špinavé tajemství evropských břehů: co oči nevidí…

Ve jménu vylepšování životů moderní stát si nárokuje – a moderní společnost mu často ochotně přiznává – právo regulovat skoro všechno: jaké používáme žárovky, co smíme psát na internetu, co smíme jíst, co kouřit, který strom smíme porazit na vlastní zahradě. Státy EU taky nechávají ochotně Unii regulovat své chování: všechny ty fiskální pakty, evropské semestry, ekonomické sixpacky a rozpočtové monitoringy limitují činnost vlád nad rámec toho, co si samy schválily vlastními zákony.

Existuje nicméně jedna oblast, kterou stát podle názoru šířícího se v Evropě, USA a mezinárodních organizacích ovládat nesmí: národní hranice. „Odpovědí na současné výzvy rozhodně není pevnost Evropa,“ řekl Evropskému parlamentu komisař pro migraci Dimitris Avramopoulos. „Lidská cena pevnosti Evropa“ – tak nazvala organizace Amnesty International svou loňskou zprávu o evropské migrační politice. Pod tlakem veřejného mínění italská vláda rozjela operaci Mare Nostrum na zachraňování uprchlíků plavících se ve Středozemním moři, a když ji loni v prosinci pro vysoké finanční náklady zrušila, zastoupila ji operace Evropské unie Triton. Podobná je situace v USA. Levicové i pravicové elity na jedné straně posilují motivaci k příchodu ilegálních přistěhovalců tím že jim poskytují pracovní místa a různé prvky právní ochrany, na druhé straně pak přesvědčují veřejnost, že migraci není možné zabránit, lze jen různým způsobem reagovat na její důsledky.

Zároveň ale mlčky přiznávají, že imigrace je problém a je ovlivnitelná.

Proud migrantů snažících se překonat Středozemní moře není nahodilý a nevyzpytatelný jako přírodní živel, který by se vzpouzel veškerým lidským snahám o ovlivnění. Je dlouhodobě výsledkem dvou vlivů: na straně zemí, odkud se prchá, a na straně zemí, jejichž hranice je třeba překonat. Občanské války a ekonomické katastrofy přicházejí a odcházejí. V roce 2011 pocházelo nejvíce migrantů, kteří dorazili do Itálie po moři, z Tuniska. Dnes je jich minimum. Převládají Syřané a Eritrejci, kteří se do roku 2012 téměř vůbec nevyskytovali. Co se týče podmínek na přijímající straně, dospívají Philippe Fargues a Sara Bonfanti ve studii z října 2014 k závěru: „Platí obecné pravidlo, že pokaždé, kdy začala být nějaká cesta ve svých vstupních či výstupních bodech účinněji kontrolovaná, byly vynalezeny nové cesty tyto kontroly obcházející.“ Postupně tak zažily svůj vzestup a pád cesty z Albánie, Libanonu, Egypta a Libye do Itálie či z Maroka do Španělska a na Kanárské ostrovy. S Kaddáfího Libyí uzavřel Berlusconi dohody, jejichž součástí byla i finanční motivace.

Poté, co Turecko, iritované věčným uhýbáním Evropské unie v jednáních o členství, změnilo svou politiku kontroly hranic, se zvětšil nápor na turecko-řeckou hranici. Řecko se rozhodlo postavit plot na své pevninské hranici s Tureckem, jež tvořila téměř nechráněná řeka Evros. Bylo to provázeno neúprosnou kritikou v liberálních médiích, projekt byl přirovnáván k plotu mezi Izraelem a palestinskými územími. Po jeho dokončení poklesl proud uprchlíků o 95 procent.

Příliv migrantů tedy ovlivnitelný je, i když samozřejmě jen částečně. Špinavým tajemstvím je, že to ovlivňování podléhá zásadě „co oči nevidí, srdce nebolí“. Nevylovit migranta z moře je pro nás morálně nepřijatelné. Uzavřít readmisní dohody s Mauretánií a Senegalem, jako to udělalo Španělsko, či dát Kaddáfímu volnou ruku, aby své poddané chytal na hranicích, přijatelné je. Obojí má ale stejný efekt: zabránit běženci, aby dosáhl toho, co chce, tedy dostat se do Evropy. Příliš se u nás nepsalo o tom, že loni v říjnu vyslalo Německo své policisty na maďarsko-srbskou hranici. „Přijali jsme řadu opatření, abychom zajistili dlouhodobou stabilitu Kosova a celého regionu a zaručili ochranu a akceptaci mezi obyvatelstvem pro ty, kdo jsou politicky perzekvovaní,“ uvedlo v orwellovsky znějícím stanovisku německé ministerstvo vnitra. Hlavně tomu neříkejte pevnost Evropa.

Stejné pokrytectví či zmatení myslí vládne i po nejnovější tragédii u italských břehů. I náš ministr vnitra Chovanec napsal na Twitteru, že „situace volá po řešení.“ Děkujeme za informaci! A dokonce se podělil o moudro, že „je třeba řešit nejen příčiny migrace, ale tvrdě potírat ty, kteří z ní bezohledně těží.“ Ano, to je ten nápad, že by síly EU mohly ničit lodě používané obchodníky s lidmi k jejich pašování. Samozřejmě když jsou lodi prázdné. Takže se na nich nikdo neutopí. Jistě, na neexistující lodi se nikdo utopit nemůže. Ale snad každý vidí ten logický problém.

Další moudro, jež je stejně neprůstřelné jako laciné, praví, že nejlepší prevencí je snažit se změnit podmínky přímo v emigračních zemích tak, aby odtamtud lidé utíkat nemuseli. Jenže to se snadno řekne. Nejkatastrofálnější uprchlíky plodící rozvrat momentálně panuje v Libyi. Je důsledkem pádu Kaddáfího, k němuž pomohly západní země, a to právě ve snaze podobnému rozvratu zabránit. A utečenci kupodivu neodcházejí do řady bezpochyby vynikajících islámských zemí, z nichž některé jsou velmi bohaté, ale do bezbožné, dekadentní, diskriminující Evropy.

Takže situace na hranicích vskutku volá po řešení, ale všichni, kdo to opakují, vědí, že skutečné řešení je nepřijatelné a přijatelné řešení neexistuje. Pro člověka schopného aspoň pět minut přemýšlet musí být vpravdě hoře z rozumu tuto politiku obhajovat.