A co rozpočet, až přestanou chodit peníze z Bruselu?

Řekové podváděli a kradli, proto se nemohou divit, že jejich státní rozpočet zkrachoval. Zhruba tak se vyjadřují k potížím jihovýchodní evropské výspy někteří bohorovní analytici, ovšem dokazují tím pouze svoji povrchnost. Podvod a loupež nejsou makroekonomické kategorie a mohou tedy něco vysvětlit jen zčásti. Přesto musí existovat nějaký klíčový důvod, proč se Řecko dostalo do takových potíží a zdá se, že právě v této době bychom pravou příčinu mohli pochopit.

Ministerstvo financí teď každý měsíc hlásí, jak skvěle se vyvíjí bilance českého státního rozpočtu, nejlépe od roku 2007. Obraty jako „nejlepší výsledek hospodaření“, „oživení české ekonomiky“, „nárůst inkasa všech daní“ se stávají běžnou součástí úředních dokumentů a jejich autorům ani nejde vyčítat, že data účelově zkreslují. Problém dokumentace ke státnímu rozpočtu se skrývá v tom, že hlavní rizika jednoduše nezachytí. Ukázat se to dá na jediném příkladu. Srpnová rozpočtová bilance ukazuje přebytek příjmů nad výdaji o 19 miliard. Padesát miliard korun v příjmech ale tvoří platba do dotačního programu Podnikání a inovace, kterou Brusel dva roky zdržoval kvůli nepořádku v tuzemských účtech. Bez této padesátimiliardové položky by tedy srpnový schodek dosahoval 30 miliard. Taková bilance by byla na úrovni rozpočtů, které na konci roku končily se schodkem kolem 100 miliard.

Paralelní rozpočet

Co vlastně může ukázat průběžná bilance rozpočtu, kde příjmy od Evropské unie překročily částku plánovanou na celý rok už v srpnu o šedesát procent? Maximálně může zakrýt, co se ve skutečnosti děje.

V roce 2006 dosáhlo Řecko šestiprocentního ekonomického růstu, tehdy největšího v celé eurozóně. Zároveň se dařilo snižovat rozpočtový schodek z osmi procent v roce 2004 na dvě a půl procenta v roce 2006. Tehdy byla jihoevropská země označována za příklad, jak se méně rozvinutým státům vyplatí přijmout euro. Až o tři roky později se stala řecká katastrofická čísla odstrašujícím příkladem. Hodně se pak mluvilo o tom, že Řekové makroekonomické a rozpočtové údaje falšovali, ovšem revize optimistického roku 2006 byla jen minimální. Až v posledních letech začaly bruselské úřady neochotně přiznávat, že evropské dotace v řádu procent HDP zkreslovaly nejen ekonomický výkon země, ale také rozpočet. Pak ovšem nastalo nové rozpočtové období 2007-2013, kde na úkor Řecka dostaly vysoké dotace země východní Evropy. Bez dotací a při finanční krizi se ukázalo, jak slabá je řecká ekonomika i rozpočet.

Do Česka letos připlula už částka ve výši přes tři procenta HDP. Rozpočtáři z ministerstva tvrdí, že dopad na bilanci nebude tak dramatický, protože všechny peníze se stejně musí utratit za evropské projekty. To je však nepřesné. Brusel posílá státu peníze za projekty, které už byly státem proplaceny. Zároveň stát musí proplácet jiné projekty z období 2007-2013, které v těchto týdnech finišují a musí být bezpodmínečně vyfakturovány do konce roku. V letošní bilanci jsou proto vysoko i výdaje na evropské projekty, nárůst příjmů je však vyšší nejméně o zmíněných padesát miliard. Evropské peníze tak vytvářejí paralelní rozpočet, který významně ovlivňuje bilanci státu, řídí se však podle vlastních pravidel.

Řekni, kde ty daně jsou

Tak vzniká iluze o vynikajících výsledcích rozpočtu, který má ve skutečnosti vážné potíže. Při více než čtyřprocentním ekonomickém růstu platí i po osmi měsících, že výnosy DPH a daně z příjmu fyzických osob zůstávají pod úrovní loňského roku. Především na těchto dvou titulech se za dvě třetiny roku nevybralo čtyřicet miliard a teď by bylo na místě vysvětlit, jak k tomu došlo. Čísla o rozpočtu v tomto směru nic neříkají. Zadržení vratek DPH v minulém ruce už ztrácí svůj vliv, zavedení třetí sazby DPH pro knihy a léky nebo vyšší daňové slevy na druhé a třetí dítě mají vliv v řádu 2-3 miliard. Bylo by příliš snadné obvinit živnostníky a podnikatele, že daňové předpisy obcházejí víc než dřív a že se v příštím roce po zavedení přísnějšího kontrolního režimu poměry zlepší. Co když hrozí stejný vývoj jako v Řecku, když pracovníci finančních úřadů pomalu ztrácejí přehled o tom, co se děje venku za zdmi jejich kanceláří, anebo dokonce i chuť se o to vážně zajímat.

Jak by asi vypadal rozpočet, kdyby ekonomický růst nepatřil k nejrychlejším v Evropě a kdyby nepřišla mimořádná zásilka evropských miliard? Tak zní kontrolní otázka, na kterou nemají vládní politici ani trochu času pro samé rozmýšlení, co ze zdánlivě přetékajícího rozpočtu zaplatit nejdříve.