Jižané stahují Němce ke dnu

Triumf na fotbalovém mistrovství světa byl symbolickým potvrzením sílícího Německa. Vzestup začíná po roce 2005 a k tradiční hospodářské dominanci se postupně přidává i politická. Když u nás vyvolal na podzim 2011 obrovský ohlas projev polského ministra zahraničí Radka Sikorského, vyzývajícího v Berlíně Němce, aby se ujali vedení Evropy, oni už v té době fakticky vedli. Jen to okatě nedávali najevo.

Ze světové finanční krize roku 2008 a evropské dluhové krize, která ji následovala, vzešel příběh o nadřazenosti německého ekonomického modelu a stylu života. Kancléřka Angela Merkelová ho pak začala prosazovat jako evropský ideál, který vytáhne eurozónu z krize. Když všichni budou pracovat, šetřit, spořit a žít jako Němci, bude Evropa prosperovat. Všechny fiskální kompakty a spol. regulující veřejné dluhy jsou jen přepisem německého ideálu do unijních pravidel.

Německo vyšlo z krizí silnější. Nikdy po sjednocení nemělo vlivem vnějších okolností tak dobré podmínky jako dnes. Nikdy nemělo tak měkkou měnu, která je pro úspěch exportní mašiny klíčová. Nikdy si nepůjčovalo za tak nízký úrok. Bez eura a jeho krize by nemělo ani jedno. Samostatná měna tak silné a dominantní ekonomiky by byla podstatně tvrdší. Úroky by byly podstatně vyšší, protože by sem jako do jednoho z mála evropských bezpečných přístavů investoři nestahovali peníze z ohrožených zemí jižní Evropy.

Zásah Evropské centrální banky, která se proti vůli Němců, stala věřitelem poslední záchrany, vzbudil dojem, že se eurozóna dostala z krize. Že Berlín je silnější a jih se nějak probral i s eurem, které je pro výkonné Němce měkké, ale pro Italy, Španěly a spol příliš tvrdé. Vypadalo to, jako by nadupaní Němci, kteří konečně nejen vyvážejí ale i utrácí, vytáhli ostatní.

Teď se ukazuje, že optimismus byl předčasný. Itálie spadla za posledních šest let už do třetí recese, Francie stojí na její hraně. A nejspíš sebou stahují i Německo. Po silném prvním čtvrtletí, kdy ekonomika stoupala meziročně o 3,3 procenta, Bundesbanka oznámila, že v druhé třetině roku německá ekonomika stagnovala. Podle jejích prvních odhadů se propad průmysl i stavebnictví. Ekonomové z Commerzbank dokonce z dosud zveřejněných dílčích statistik očekávají pád o 0,2 procenta. Vysvětlují ho hlavně geopolitickou nejistotou kolem Ruska, která tlumí obchod.

Potíže zjevně přichází zvenčí. Samotná německá ekonomika je zdravější, než kdykoliv od sjednocení. Agentura Reuters před časem svoji analýzu uvedla titulkem. „V Německu to jde výtečně“: Následoval výčet dobrých zpráv. Němci utratili v prvním pololetí o 1,4 procenta víc než před rokem. Na první pohled to není nijak impresivní vzestup. U nás rostly v červnu tržby o 4,6 procenta. Jenže na spořivou zemi, kde útraty stagnovaly nebo se propadaly, je to změna kursu. Pro celý rok očekává Berlín vzestup o 2,8 procenta. Tak optimističtí, pokud jde o vyhlídky do budoucna, nebyli Němci od roku 1991. Nezaměstnanost je na historických minimech. Pro německou psychiku velmi důležitá inflace, se drží na 0,8 procentech.

Jenže pohled zvenčí tak dobře nevypadá. Ministerstvo hospodářství oznámilo, že v červnu se nové zakázky průmyslníků propadly o 3,2 procenta. A nejde to vysvětlit jen faktorem ruské nejistoty. Vůbec nejvíc totiž ubývá zakázek z eurozóny – o 10,4 procenta. Částečně se to dá jistě vysvětlit tím, že řada ruských nebo ukrajinských firem má sídla v Nizozemsku a ve statistikách figurují pod vlajkou EU. Když ale nahlédneme hlouběji do německé obchodní statistiky, vidíme, že vliv Francouzů a Italů na prosperitu Berlína je značný. Jen zapadá v geopolitických debatách o roli Ruska a Číny.

Dominantním obchodním partnerem je Evropská unie, kam míří 57 procent německých vývozů. Jedničkou je Francie, následovaná Spojenými státy, Velkou Británií a Nizozemskem. Teprve pak přichází Čína. Tam loni Němci prodali zboží za 67 miliard eur. Pro srovnání: ve Francii za 100 a v Itálii za 56 miliard. Přes všechny záběry mercedesů a spol. v ruských ulicích Moskva vůbec není v desítce největších zákazníků německých firem. Zato je v ní Polsko.

Představa, že rozjeté Německo bude ostrovem prosperity vedle upadající Itálie a Francie, je iluzí. Aktivní obchodování Angely Merkelové v Pekingu na tom nic podstatného nemění. Než někdo vymyslí recept, jak Italové a Francouzi, kterým německé euro zjevně nesedí, můžou v měnové unii prosperovat, bude jejich slabost permanentně ohrožovat i Berlín. A nás s obchodní závislosti na něm.

Jestli se Německo propadne do recese, budeme ho s časovým odstupem následovat. Přemýšlet, jak utratím peníze z vyššího výběru daní, které přináší oživená ekonomika, je zatím předčasné.