Mládež ze Západu odchází nadšeně bojovat do ciziny. A zemřít tam

Je to zpráva, kterých bude pravděpodobně přibývat. Další muž z Portsmouthu, který údajně odešel bojovat do Sýrie za islámský stát, byl pravděpodobně zabit. Devatenáctiletý Mehdi Hassan odcestoval do Sýrie se skupinou čtyř mladíků v říjnu roku 2013. Fotografie jeho těla se objevila na twitteru v pátek a rodina potvrdila představeným místní mešity, že dostali zprávu o jeho smrti. Další muži, Iftekar Jaman, Mamunur Roshid a Hamidur Rahman byli už předtím zabiti během bojů.

Britské úřady zatím nedostaly žádnou konkrétní zprávu o smrti tohoto muže. Daly ale na vědomí, že mají zprávu o smrti britského příslušníka Sýrii. Představitel mešity v Portsmouthu, řekl: „Rodina potvrdila, že zemřel. Právě teď jsou velmi rozrušení.“ Uvedl, že je velmi zarmoucený. Rodinný přítel, který nechtěl být jmenován, řekl BBC, že Mehdi Hassan byl zdvořilý dobře vychovaný chlapec, který hovořil se staršími vždy s respektem. Měl dobrou rodinnou výchovu. Jak řekl představitel místních muslimů, je to ostuda, mladík mohl být cenným člen komunity.

Počátkem roku jeho matka odjela na tureckou hranici, aby zjistila, co vedlo jejího syna k opuštění domova.
Podle rodiny telefonoval domů, pokud mohl, třeba jednou za pár měsíců. Jeho smrt nezůstane nepovšimnuta ani na sociálních sítích, protože měl dost stoupenců, kteří sledovali jeho „misi“. Mezi extrémistickými bojovníky ovšem jeho smrt oplakávána není, ale radují se z toho, že dosáhl svého cíle, kterým bylo mučednictví. V Portsmouthu to ale prožívají jinak, mají tu teď v bangladéšské komunitě čtyři rodiny, které přišly o své syny.

Podle amerického tisku má Islámský stát asi šest tisíc bojovníků v Iráku a tři a půl až pět tisíc v Sýrii. Odhaduje se, že mezi nimi může být asi na tři tisíce cizinců. Pocházejí především z Čečenska, které je jedním ze známých hnízd radikálů. Přibližně dalších pět stovek je z Francie, Velké Británie a dalších zemí Evropy. List New York Times v září 2014 uvedl, že se na akcích ISIS podílí více než 2000 Evropanů a stovka Američanů. Tunisko dodalo dva a půl až tři tisíce bojovníků. Cizí bojovníci musí počítat s tím, že požívají u velitelů menší vážnosti než arabští muslimové. Chybí jim potřebné bojové dovednosti, takže bývají umisťováni do sebevražedných jednotek.

Co se jim to stalo?

Na Západě si stále klademe otázku, proč se lidé, kteří vyrůstali v civilizovaných zemích, vydávají do daleké země, aby tam s velkou pravděpodobností zemřeli. Mezi těmito bojovníky bývají i mladé ženy, které vypadají stejně odhodlaně jako jejich mužské protějšky. Na internetu pak své vrstevnice lákají, aby odešly také. Ne vždycky se jim ale podaří zapojit se do bojů. Končí jako manželky radikálů a některé zřejmě zjišťují, že takto si život nepředstavovaly.

Jako důvod takového počínání se často uvádí frustrace druhé či třetí západní muslimské generace. Zatímco jejich rodiče přišli jako imigranti, aby dosáhli lepšího života, který byl v zemích jejich původu nemožný, jejich děti se tu už narodily a připadají si vykořenění. Obrat k radikálnímu islámu je pro ně vlastně současně jakousi vzpourou proti rodičům a rodičovské generaci. I když jsou často nezaměstnaní, do zemí, odkud jejich rodiny přišly, se vrátit nechtějí, protože tamní životní úroveň je pochopitelně nižší než na proklínaném Západě a to zřejmě i v případě, že jsou tito lidé nezaměstnaní. Pokud odejdou, tak proto, aby se pomstili domnělým viníkům jejich frustrací. Paradoxem je, že nebudou většinou zabíjet křesťany a ateisty, ale jiné muslimy, kteří podle nich nepochopili islám správně. Jejich fanatismus je takový, že s ním nesouhlasí dokonce ani teroristický Hamas v Gaze, což už je co říci.

Takový radikalismus mládeže není to žádný nový jev. Náboženství, politika a životní styl bývají pro mladé často nástroj, jak se vymezit vůči svému rodinnému prostředí. Dříve to bývali mladí komunisté, lidé, kteří vstupovali do radikálních náboženských komunit, do klášterů, popřípadě do různých komunit alternativního života.

Jak známo, když svatý Tomáš Akvinský ve třináctém století vstupoval do dominikánského řádu, rodina byla z jeho rozhodnutí zděšena. Dominikáni totiž tehdy byly žebravý řád a Tomášův odchod do kláštera, jak to dnešní autoři komentují, byl něco podobného, jako když ve 20. letech minulého století dítě s buržoazní rodiny odešlo ke komunistům.

Chápeme, ale nechválíme

To všechno, co tu bylo řečeno o frustraci, nemá být omluva, je to jenom vysvětlení. A ještě navíc částečné. Na sociální a psychologickou frustraci totiž každý může zareagovat různým způsobem. Jít střílet po druhých lidech, nebo na sebe, navěsit výbušniny a své bližní zabít, je ten nejprimitivnější způsob, jak se vypořádat s vlastními problémy. Muslimové, Židé, křesťané i ateisté se většinou dokážou k rodičům i nepřízní osudu postavit i jinak, než že někoho pošlou na onen svět.

Z hlediska morálky pro tyto lidi není žádná omluva. Z pohledu psychologie a sociologie usilujeme o to, abychom do jiných myslí nahlédli. Ne proto, abychom je hladili po hlavičce a říkali: „Jak ty jsi v mládí trpěl, jak tě chápeme, mučedníku!“  Chápat máme, hladit ne.
Jde nám o zmenšení rizika, aby se extremistické běsnění nešířilo. Bohužel, problém už narostl do takových rozměrů, že se sotva vyřeší během jedné generace a že se nikdy nevyřeší úplně. Můžeme jen doufat, že každý radikalismus časem zleniví, nebo mu dojdou zdroje. Ale jak známo, předtím ještě stačí napáchat velké škody. Problémem demokracie je, že si sice problémy nakonec vědomí a něco s nimi udělá, ale má ohledně schopností reagovat na krize dost velkou setrvačnost. Bohužel.