Umění prohrávat. Na řeckého ministra financí nikdo nemá

Řecký ministr financí Janis Varufakis v Bruselu v sobotu odpovídal na otázky novinářů přes hodinu. A bylo to představení, jaké se jen tak nevidí. Nikdy v dějinách tiskových konferencí po zasedání ministrů financí eurozóny nemluvil tak mnoho muž, který získal tak málo. Prezentovat jako přelomový výsledek to, co bylo fakticky téměř bezvýhradnou řeckou kapitulací, to chce nevšední schopnosti. Nepodceňujme je, není to pouhé předstírání, je to důležitá součást politické výbavy.

Řecko bylo zády ke zdi. Pokud by do 28. února nedojednalo pokračování dosavadního záchranného programu, Evropská centrální banka by musela řecké centrální bance zakázat financování likvidity řeckých bank v rámci tzv. ELA; zřejmě by rychle došlo na omezení volného pohybu kapitálu. Fakticky by krach asi nastal ještě dřív, protože se v posledních dnech zrychlil odliv vkladů z řeckých bank; odtékalo jich okolo dvou miliard eur denně. A vyjednávací situace byla před víkendem bizarní a zoufalá zároveň.

Řecká vláda byla zvolena s mandátem „roztrhat“ tzv. Memorandum, ujednání, kterým se jí ukládaly podmínky čerpání úvěrů daleko do budoucnosti. Zároveň navenek trvala na tom, že své dluhy splatí. Varufakis tedy logicky musel navrhnout něco nového. 9. února zveřejnil plán, podle něhož by Řecko pokračovalo v asi 70 % reformních kroků z Memoranda, zbylých 30 % by nahradil novými ve spolupráci s OECD (protože dalším důležitým volebním slibem Syrizy bylo zbavit se nenáviděné „trojky“ EU, ECB a MMF). Jeho primární rozpočtový přebytek (tj. bez dluhové služby) by se snížil z 3 % letos a 4,5 % od roku 2016 na 1,5 %. A dluhopisy a úvěry by se vyměnily za nové, speciální – jednak tzv. perpetual bonds, u nichž se nesplácí jistina, jednak růstové dluhopisy vázané na hospodářský růst země. A místo prodloužení či pokračování dosavadního programu chtěl tzv. přemosťovací financování na několik měsíců, v během nichž vláda dohodne s EU nový program.

Obratem se z Bruselu a Berlína dozvěděl, že z toho nic nebude.

Na prvním zasedání euroskupiny, kterého se Varufakis zúčastnil, 12. února, ministři ani nebyli schopni dát dohromady tiskové prohlášení, což se zřejmě dosud nikdy nestalo. Reportér Daily Telegraph Bruno Waterfield se veřejně zeptal Varufakise, co říká tomu, že euroskupina se nezmohla doslova ani na tradiční „bullshit statement“ – i to vlastně potvrzovalo, že změna je ve vzduchu.

Změna pak na dalších jednáních spočívala v tom, že nezkušení řečtí vyjednavači pouštěli novinářům interní vyjednávací dokumenty s rychlostí a frekvencí, jež partnery iritovala. Jestliže například necháte uniknout koncept evropského komisaře Moscoviciho s tím, že Řecko ho bylo ochotné podepsat, ale Berlín ho vetoval jako příliš vstřícný, dosáhnete jen toho, že komisař Moscovici si příště rozmyslí, zda se má namáhat bojem za nějaký kompromisní návrh. Zároveň pak premiér Tsipras v řeckém parlamentu oznámil konkrétní kroky ke zrušení strukturálních reforem vnucených v předchozích letech trojkou, což bylo v příkrém rozporu s Varufakisovými sliby v Bruselu, že Řecko nebude podnikat jednostranné kroky.

Ani druhá strana nezůstávala v klidu. V Německu byla zveřejněna zpráva skupiny autoritativních ekonomických expertů, že že bez Řecka by eurozóně bylo líp. Německý ministr financí Schäuble prohlašoval, že Řecko se musí rozhodnout, co chce. Když pak nakonec Varufakis předložil žádost o prodloužení úvěru, 19. února unikla německá reakce, jež ji hodnotila jako zcela nedostatečný, neboť „ponechává nesmírný prostor pro interpretaci,“ a nazvala ji „trojským koněm“, což byla diplomatická trapnost, o stylistické nemluvě. „Potřebujeme od Řecka jasný a přesvědčivý závazek. Stačí, když bude obsahovat tři krátké a srozumitelné věty: Žádáme o prodloužení současného programu s využitím zabudované flexibility. Všechny změny oproti Memorandu dohodneme s příslušnými institucemi. A usilujeme o úspěšné naplnění programu,“ nadiktovalo Německo.

A den před konečným jednáním převzala německá finanční tisková agentura nepodloženou zprávu z bulvárních novin, že Řekové omylem přeložili euroskupině jinou verzi návrhu, než chtěli.

Ne že by netlačil nikdo jiný než Němci. Třeba Španělsko a Portugalsko by nerady viděly, aby Řecko získalo nějakou výhodu, kterou ony, když ještě měly evropské půjčky, nedostaly. A španělská vláda by jistě nerada viděla, aby si tamní spojenec Syrizy, hnutí Podemos, odnesl z výsledku povzbuzení. Takže jednoduché dělení sever-jih tak docela neplatí.

Nakonec to v sobotu nedopadlo o moc jinak, než jako Němci nadiktovali. Syriza si odnese malé kosmetická vítězství typu, že se už nebude hovořit o „trojce“, ale o „institucích“, jež jsou ovšem se sadomasochistickou doslovností v závěrečném komuniké všechny vyjmenované. A žádné OECD. Už se nemluví o Memorandu, ale o „Master Financial Assistance Facility Agreement“, s nímž ovšem bylo Memorandum od počátku provázáno. Ohledně rozpočtového přebytku dostalo Řecko nemastná neslaný slib, že se přihlédne k aktuálním ekonomickým okolnostem, což Varufakis označil za „konstruktivní nejednoznačnost“. A do pondělka musí Řecko předložit seznam reforem, které by chtělo v programu změnit, aniž by ovšem utrpěl rozpočet. Pokud ho „instituce“ uznají jako východisko, bude se finalizovat do dubna. Dokud ho eurozóna neschválí, nebudou žádné změny a žádné peníze.

A z tohoto výsledku, pro něž lze plným právem použít řecké slovo „kolotoumba“ (obrat), dokázal Varufakis vykřesat neuvěřitelný projev. Byl spokojený, velkorysý, plný díků všem partnerům, mluvil o novém začátku, o důvěře. Chválil MMF. Mluvil o přijetí závazků, které by si Řecko beztak uložilo samo.

A byl to zajímavější projev než cokoli, co člověk po zasedání jakékoli unijní instituce je zvyklý slýchat. Varufakis je sice, jak sám říká, „zbloudilý marxista“, ale je hlavně ekonom, který pracoval jak v akademickém prostředí, tak i v soukromé firmě, velmi úspěšném americkém producentovi online počítačových her Valve. Je na něm vidět, že je zvyklý vysvětlovat a obhajovat své myšlenky před zvídavým a různorodým publikem. Nevím o žádném Čechovi, který by něco takového zvládl. A nejde jen o perfektní angličtinu v kontrastu s českým standardem „dér frenc“. Nedokázal by to Keller, nedokázal by to Švejnar, jenž by působil vedle Řeka jako šedivá myš, nedokázal by to Tomáš Sedláček se svou zálibnou mlhavostí, nedokázal by to Telička, který by vyjednal ještě méně, nedokázal by to ani mladý Klaus – ten by určitě neodolal pokušení někoho urazit. Nejblíž k Varufakisovu levelu má Miroslav Zámečník.

Varufakis bez problémů zabrousil do vysvětlování konkrétních ekonomických problémů, například proč je v Řecku navzdory drastickému poklesu příjmů pořád relativně draho. Ale jádro jeho sdělení bylo politické: Zatímco dosavadní řecké vlády si neuměly představit, že by na něco řekly ne, tato bude jako první moci být autorem či spoluautorem reforem. Nevěnoval se kritice Memoranda, dokázal otevřeně mluvit o dlouhodobých patologiích řecké ekonomiky, zatímco kritiku na adresu partnerů si ušetřil. Důvod optimismu vysvětloval tak, že tato vláda bude schopna udržet veřejnost na své straně, a díky tomu prosadit skutečné reformy. Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale umím si představit, že Varufakis se svým jazykem odjinud a nekonvenčním vystupováním a oblečením může na určité publikum působit podobným dojmem autenticity jako kdysi Václav Havel.

Lze o tom s úspěchem pochybovat. Ekonomický program Syrizy je k smíchu. Počítá s elektřinou a bydlením zdarma pro všechny potřebné, snižováním daní a zvyšováním minimální mzdy, chce obnovit sektorové kolektivní smlouvy a další praktiky škodící konkurenceschopnosti. A všechno to hodlá zaplatit zlepšeným ekonomickým prostředím, jež prý povede k tomu, že lidé zase začnou platit daně a do Řecka se pohrnou investice. My víme, že o reformě daní či veřejných zakázek je snazší mluvit než ji dělat a ekonomické dividendy se dostavují velmi, velmi pomalu.

Ale na to lze říci, že nic nemůže být horší než reformy naordinované Řecku trojkou. Ostatně na to máme interní hodnocení MMF z léta 2013, kde se přiznává, že program byl od začátku špatný, protože neměl ani tak pomoci Řecku, jako být „zdržovací operací“, aby se eurozóna mohla obrnit proti řecké nákaze. A, dodejme, aby se německé, francouzské a jiné banky mohly zbavit řeckých aktiv, čímž se z problému soukromého sektoru stal problém veřejných institucí, jež dnes drží naprostou většinu řeckého dluhu.

Varufakisovo vystoupení je třeba dát do kontrastu s tím, jak dohodu okomentoval německý ministr financí. „Řekové si jistě užijí těžké chvíle s vysvětlováním dohody svým voličům,“ nechal se slyšet Schäuble. Díky za ta jedovatá slova, ukazují německou ideologii eurozóny v celé její ošklivosti: dlužníci musí být poraženi a musí trpět. Jediné, co na ně platí, je klečet jim na krku nekompromisními fiskálními restrikcemi.

My si můžeme myslet, že Řekové si nabijí ústa, že neměli do eurozóny nikdy vstupovat, a když už do ní vstoupili, tak měli teď napřít svou energii na vyjednání co nejlepšího exitu. Ale to si musí vyřešit oni. Co jim může nabídnout eurozóna, když si sama netroufá je vyloučit? Už v Řecku provedla jeden měkký puč, v roce 2011, když namísto premiéra Papandrea, který navrhl o Memorandu uspořádat referendum, prosadila úřednického premiéra Papademose. Zbývá už jen přímá vojenská invaze.

Skoro jistě se ukáže, že budování postmoderního socialismu je neslučitelné s ekonomickou racionalitou. Ale to je eurozóna taky, a navíc je neslučitelná s demokracií.