Když vidíme politika, cítíme prase. A když slyšíme pop hvězdu?
Na rozdíl od většiny občanů, kteří se 26. prosince rozhodli ukojit svou potřebu znechucení poslechem projevu prezidenta republiky, jsem dal přednost jinému vystoupení: rozhovoru se zpěvákem Tomášem Klusem, který televize DVTV poutala slibným sloganem „Vidíme politika a cítíme prase, říká písničkář Tomáš Klus. Taky to tak máte?“
Musím říct, že zatímco prezident Zeman poskytl občanům přesně to, co očekávali, mé očekávání se nenaplnilo. Čekal jsem nějaké pokračování písničkářových veleúspěšných protestsongů, kanonických děl českého protikorupčního kýče. „Tak snad mě někdo odstřelí,“ zněla závěrečná slova jednoho z nich – tak odvážné ty písně byly. Místo toho se Klusovi samozřejmě dostalo jen popularity. Jenže ten avizovaný výrok o politicích a prasatech nebyl pokračováním úspěšné písně, o níž dnes Klus říká, že s ní „minul cíl.“ Klus to už dnes „tak nemá.“ Tou charakteristikou politiků popisuje postoj, od kterého už má odstup: „To je vnímání Čecha politiky. Myslím, že to je určitá část vývoje, kterým procházíme. Bylo tady obrovský nadšení po revoluci, pak tady bylo brutální znechucení, a teď už si myslím, že už je to lepší. Teď spíš jsme tak ochotní hodně věřit různejm heslům.“ Ale pak vlastně dospívá k tomu, že je to jiné, ale možná ne lepší. „Teprve teď uvidíme, co je populismus politickej,“ říká, a přitakává, že se „čeští voliči nechávají kupovat.“ A na otázku, zda jeho hudba má konkrétní společenský záměr, vysvětluje, že mívala, ale že z toho vyrostl. Že neměl klasickou pubertu, protože hodně sportoval, a že ho dohonila až po 23. roce, kdy najednou zjistil, že se vším nesouhlasí.
Což je docela sympatické, jen možná nebylo nutné, aby si s ním jeho opožděnou pubertu byla nucena odžívat celá republika. A taky se zde cudně přechází, že ta ochota Čechů ztotožňovat politiky s prasaty byla pro Kluse celkem lukrativní.
Verše jako „a kdo má peníze vystaví svou mordu / u dálnice na billboardu“ anebo „má budoucnost je nejistá / mou zemí cloumá lobista“ ovšem nebyly zdaleka jedinou ukázkou surfování na vlně naštvanosti. V tom asi nikdo netrumfne duševní výron Vojty Dyka, který v magazínovém rozhovoru prohlásil: „Například nechápu, jak je možné, že pan prezident řekne otevřeně do médií, že ho ani zas tak moc nemrzí, co se říká v tajných nahrávkách, jako spíš to, proč se ty nahrávky vůbec dělají. To mám pocit, že je opravdu čas vyjít do ulic. Chybí nám tady vášeň, jakou mají třeba Francouzi – vlítnout ven, zapálit auta… Vyházet ty politiky z oken – ona defenestrace měla smysl. Tehdy se politici museli bát, dneska se nebojí ničeho. Umělci by měli mít povinnost bouřit obyvatelstvo, aby s tím stavem společnosti něco dělalo.“
Aniž bych chtěl ubrat Mazánkovi a Kolibříkovi na historickém významu, připomněl bych, že v mezidobí začal být vyšetřován policista, který dotyčnou nahrávku vynesl – a vynesl ji politikovi. Dyk s celým svým odhodláním vyházet politiky z oken vlastně účinkoval ve scénáři tohoto politika. Takže ta otázka, zda je horší obsah nahrávek, anebo to, proč se dělají, není tak úplně plonková.
A vždy, když poslouchám nějaké populární osoby jisté si svým názorem, že politici jsou prasata, a že jejich posláním je bouřit proti nim veřejnost, napadá mě drzá otázka: že jsou naši politici špatní, to víme všichni. Ale proč je tak špatná naše pop kultura?
Kdekdo ví, jak si stojíme špatně v žebříčcích vnímání korupce od Transparency International. Ale jak si vede v globálním bodování naše pop kultura? Světová pop music je anglosaská jen na první pohled. Zpívá se sice anglicky, ale boduje v ní spousta lidí z dalších, i menších zemí. Kdekdo zná belgické techno, berlínskou scénu, skandinávský metal, islandské kapely. Norská kapela může mít celosvětový hit na YouTube, jedno z nejúspěšnějších alb roku 2013 bylo francouzské, nejzajímavější nový hiphop je právě teď ze Švédska. I středoevropské Rakousko aspoň zaboduje v pitomé soutěži Eurovize s tou fousatou postavou, jejíž pohlaví si nepamatuju. Kde jsou Češi? Z mezinárodního srovnání vycházejí svým způsobem neméně zatuchle a ostudně než Miloš Zeman.
Tohle srovnání se může zdát jako trapná jedovatost od někoho, kdo by zřejmě rád obhájil ta neobhajitelná prasata. Jenže každý veřejně činný člověk má ve společnosti svou roli, které nějak dostává. Mluvčí pop kultury zajišťují ve společnosti oběh nálad a myšlenek, pomáhají jí reflektovat sebe samu, přemýšlet, vynalézat, konfrontovat své démony. Anebo mohou svou práci flákat a být veřejnosti parťáky v kýčovitém, líném, útěšném vnímání světa, v namlouvání si, co je odvaha.
