‚V Rusku zatím nemáme orgie s pochodněmi, ale mohou přijít‘

Když loni na Západě vyšla kniha Petera Pomerantseva Nothing Is True and Everything Is Possible (Nic není pravda a všechno je možné), recenzenti ji unisono označovali za jednu z nejlepších knih o současném Rusku. Pomerantsev v ní zúročil téměř deset let, jež strávil v Rusku jako televizní producent. (Psali jsme o ní v Týdeníku Echo 2015/2).

Při autorově návštěvě Prahy jsme mluvili jak o této knize, tak o jeho současné práci v londýnském Legatum Institute, kde sleduje, jak propaganda ovlivňuje demokratický vývoj, a to nejen v Rusku, ale i v Číně, Venezuele a dalších zemích. „Klademe si obecnější otázky, například: Jsou konspirační teorie hrozbou pro demokracii? Co je to informační válka? A hlavně: Co s tím dělat?“ vysvětluje. Zkoumání propagandy se sice pojímá jako práce pro sociální vědce, Pomerantsev nicméně poznamenává, že nejlépe o ní psali spisovatelé, například George Orwell a Václav Havel.

Václav Havel v Moci bezmocných ovšem psal o propagandě v éře „pozdního totáče“, kdy už jí nikdo nevěřil. Funguje v dnešním Rusku propaganda takhle?

Na vrcholu ropného boomu to bylo téměř to, o čem mluví Havel, jen jeho zelinář měl teď víc peněz a větší smysl pro postmoderní ironii. V jednom trendy klubu v Moskvě byla „Putin party“. Žádný underground, drahý dekadentní klub. Spousta striptérek, lidi tancovali v Putinových maskách. Na jedné straně to bylo úplně ironické – všichni si hráli a dělali si legraci z diktatury. Zároveň to ale bylo úplně vážné – jako by všichni říkali: toto jsou pravidla, která musíme dodržovat, jestliže chceme být součástí této společnosti. A Moskva je toho plná.

Byla, nebo je?

To je otázka. V průzkumech má Putin podporu 80–90 procent. Já si stále myslím, že jsme na Havlově území. Že Rusové říkají to, co vědí, že mají říkat. Rusové vědí, že láska a strach k sobě mají blízko. Jde o vysílání signálů. Když Kreml opráší obrazy Stalina, nemusí jít nutně o jeho uctívání. Je to spíš vzkaz: pamatujete na Stalina? Pamatujete, co vám můžeme udělat? Včera jsem viděl v ruské televizi program útočící na „pátou kolonu“ domácích zrádců. Opravdu odporná, mccarthystická věc, úplně jsem se třásl. Ale když vysílají tohle anebo říkají věci, které jsou naprosto za hranou, jako třeba to, že Židé si můžou za holocaust sami, opravdu šílené věci, je to všechno hlavně signál: nezahrávejte si s námi. Odhodili jsme všechna omezení. Když můžeme říkat tyhle věci, přemýšlejte o tom, co můžeme udělat vám.

Co se týče propagandy jako indoktrinace, opravdové nacistické propagandy, myslím, že je pro Rusko ještě naděje. Putin má sice podporu 80 procent, ale když chtějí dostat lidi na manifestaci, nikdo nepřijde. Když extrémní pravice pořádá pochod za Donbas, nikdo nepřijde. Kreml tam musí svážet lidi z venkova autobusy. To mi naznačuje, že lidi jsou skeptičtější, než říkají průzkumníkům. V jedné oblasti je ovšem propaganda brána zcela vážně, a to v tom, že existuje spiknutí proti Rusku. To slyšíte v Rusku všude i od docela normálních lidí. Všichni jsou proti Rusku, Majdan je konspirací organizovanou CIA. Ale ten konspirační pohled na svět tam byl vždy přítomný. Rusové jsou velmi cyničtí. Zažili pád SSSR a pak neúspěch demokratických reforem. Ale zajímavé je, že když se stanete úplným cynikem, který nevěří médiím, parlamentu, ničemu oficiálnímu, zároveň věříte konspiracím. Hned usoudíte: aha, tam musí existovat nějaký tajný plán. Posedlost konspiracemi je hluboce zakořeněná a je velmi korozivní, protože vylučuje možnost politické změny. Každý liberální lídr musí být někým placený.

Nejsme tedy ve stadiu orgastických nočních průvodů s pochodněmi a pogromů, ale není vyloučeno, že se tam dostaneme. První náznaky uplatňování násilí už tu jsou. Dávají volnou ruku násilným živlům, lidem, kteří patří do vězení, a nechají je občas zmlátit nějakého disidenta. Vražda Borise Němcova zapadá do této atmosféry. Není to masová záležitost, spíš něco jako z filmu Mechanický pomeranč, když chuligáni začnou pracovat pro stát. Je to hodně odporné. Indoktrinace má v sobě aspoň určitý utopický prvek. Ale tohle je prosté násilí.

Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.