Hra o trůny 4/9: Jak se kalila Ygritte

Dneska asi stručnější rekapitulace, v posledním díle se sice pořád něco dělo, ale nic zas až tak zásadního se – alespoň z mého pohledu – nestalo. Šípy létaly, meč o meč třískal, obr na mamutu jezdil, ale srdéčko se nějak netetelilo. Já vím – hemzy. A bude jich víc. A spoilerů taky, takže bacha.

Hra o trůny mě občas přivede k výlevům frustrace. V tom seriálu se pořád k něčemu schyluje, ale trvá to, než se doopravdy schýlí. Například circa od začátku (2011) se schyluje k tomu, že královna Daenerys to napálí do Západozemě s plnou dračí parádou. Po třech letech mi jako realistický termín dračí invaze přijde jaro 2017, pokud vůbec. Má to nějaké logistické důvody, to k čemu se schyluje je většinou událost typu „někdo někomu dá do zubů“, případně „někdo se s někým vyspí“. Na realizaci obého je zapotřebí přítomnosti obou stran na jednom místě v jednu chvíli, což se snadno řekne a hůře realizuje, když jeden se blíží na oslu z Maroka a druhý čeká, až mu u grónských břehů rozmrzne lanoví k plachtoví nebo tak něco. A tak se každý šinou svým tempem, čas od času dají někomu do zubů, nebo se sním vyspí, případně zkombinují obojí, ale všechno jsou to jenom takové zastávky na cestě, jejíž cíl je daleko za horizontem, vlastně ještě dál, v končinách, kde se tak nanejvýš kdysi vzdáleně doslechli o existenci horizontova strejčka, ale tím to asi tak hasne. A člověk to sleduje celkem zaujat, ale stejně má hemzy. A pak jednou přijde okamžik, kdy se to, k čemu se dlouho schylovalo, skutečně stane a je to předvedeno s plnou parádou. A člověk to sleduje a zase má hemzy. Takoví jsme my. Nevděční.

Úloha slepého starce v procesu osobního rozvoje

Nový díl (předposlední v letošní sezóně) se jmenoval Hlídka na Zdi. Pojednával o Hlídce na Zdi – taková přesnost a upřímnost je vzácná a je slušné ji ocenit. Od začátku do konce samá Hlídka na Zdi. Už delší dobu se totiž schylovalo k tomu, že armáda Manceho Nájezdníka se dá do obléhání Castle Black (je to správně česky Černý hrad? Nevím, neřeším). A konečně. Nahoře Castle Black. Pod Zdí dole Mance Nájezdník a statisíce jeho bojovníků. Jedem! Jasně, na chvilku ještě dát ticho před bouří, aby byl čas znepokojeně hledět do dálav, poštelovat žebříček hodnot a vůbec dělat všechny ty věci, které chlapíci dělávají, než to začnou prát zapálenými šípy do nájezdnických hord.

Takže Jon Sníh mluví se šéfem hrstky obránců o úskalích vůdcovství. Ten šéf se jmenuje ser Alliser a jediné, čím je ta postava pozoruhodná je, že její jméno vybízí ke tvorbě infantilních rýmovaček. Jon Sníh kromě toho taky znepokojeně hledí do dáli, protože ví, že někde v řadách nájezdnických hord je Ygritte. Jon sníh miluje Ygritte. Tomu se nedivím. Čemu se divím je, že Ygritte miluje Jona Sněha. Jako – koukat znepokojeně do dálek umí, kučeravá hříva by tu byla, ale jinak... nuda. On je to tedy dobrý chlapík, poctivý, věrný a tak. Dívat se na něj nebo na toho krvesmilného zabijáka Jaimeho? jasná volba. Svět totiž není spravedlivý. 

K Ygritte. Pro upřesnění: zrzavá divoká lučištnice, když naposledy viděla Jona Sněha, napálila do něj šíp, protože zradil Divoké, ale nezabila ho, protože ho miluje, všeobecně ostrá, mohli by po ní pojmenovat nějakou zvláště červenou odrůdu železné rudy. Tak ta Ygritte. Znuděně poslouchá svého fotříka, když vypráví, jak souložil s medvědicí. Jestli si na základě toho vyprávění v dětství vytvořila koncept partnerského vztahu, dopadl Jon Sníh vlastně docela dobře.

Pak je tu ještě Samwell. Taky poctivý a všeobecně hodný chlapík, na nějž se dívati znamená oči rozbolavělé nudou míti. Ten si ujasňuje priority. Moudrý slepý stařec ho dovede k pochopení, že miluje tu dívku od G., o níž (a její mimino) se posledních pár dílů stará. Obecně. Když si jeden potřebuje ujasnit priority, může přítomnost moudrého slepého starce proces dost urychlit. V případě nouze pak nezbývá, než vzít zavděk starcem obyčejným, v rychlosti ho oslepit a počkat, co z něj vypadne. No nic. Samwell. naběhne do sklepa, aby té dívce projevil lásku. Je tím potěšena. Žádá, aby tam s ní zůstal, což on odmítne, protože je, krucinál, člen Hlídky a jeho místo je na Zdi, tohle holky někdy prostě odmítají pochopit, známe to všichni.

Něco se stalo s paradigmatem!

Co je ale zajímavější: slíbí jí, že neumře. Doslova řekne: „Slibuju ti, že neumřu“. Až tak. Za normálních okolností a při dodržování elementárních pravidel žánru by mělo znamenat, že z něj za chvíli bude ta nejmrtvolnější mrtvola v hromadě mrtvých mrtvol. Říct něco takového... To už by rovnou mohl prohodit. „Hned jsem zpátky,“ ten nejneodvolatelnější rozsudek smrti jaký zná svět filmu. Jenomže Sam slíbí a... skutečně neumře!!! Na konci dílu je, pravda, trochu znavený a potlučený, ale nepochybně živý, vzhledem k okolnostem dokonce křepký. Co jako tohle má být? Jestli tohle nebyla změna paradigmatu, tak jsem nikdy nezažil změnu a neviděl paradigma. 

No a pak bitva. Natočil ji Neil Marshal, což je docela zdatný filmař, mimo jiné schopný navodit dojem, že jeho filmy byly o hodně dražší než byly. Takže bitva byla velkolepá, na televizní poměry nevídaně. Lidi někdy vedou spor o to, jestli jsou na zastrašení protivníka lepší obři nebo mamuti. V téhle věci už je teď definitivně rozhodnuto. Obři na mamutech! Ti to jistí!

Řežba probíhala přes noc, což je z hlediska natáčení výhoda, tmou v obraze se dá ledacos zakrýt, pro diváka je to místy uživatelsky nevstřícné, protože houby vidí. Ale i v té tmě bylo nakonec ledacos vidět. Nějaké postavy zabili, jednomu se uleví, když dosáhne jistoty, že si jejich jména už nebude muset zapamatovávat. Jon Sníh skolil toho lidožravého týpka s vyholenou zjizvenou hlavou. Důkladně to udělal, hezky kladivo do hlavy zarazil a ještě jím trochu zakvedlal. Protože když jde o to, zabít přerostlého lidožrouta, nemůže to zabití být nikdy příliš důkladné.

Ygrittina fotříka zajali. A komu budeš vyprávět o svých eskapádách s medvědicemi teď? Co? Jo a taky zabili Ygritte. Jsem v šoku z toho, jak snadno se mi to píše, ale ta lehkost o čemsi vypovídá. Nějaký klučík prostě vzal kluk a střelil do ní, stejně jako ona předtím vzala luk a střílela do spousty jiných lidí. A bylo. Ygritte mínus. Samozřejmě pak Jon Sníh začal dělat ten svůj tyjátr, díval se do jejích skomírajících očí a romanticky blednul a ona do toho decentně ukašlávala krev. Vlastně v té scéně bylo všechno. Jenomže mě to prostě nebralo. Protože já Jonovi Sněhovi ty jeho citečky nebaštím. Někdo cestou ze školy ztratí penál, někdo jiný v bitvě s obry, mamuty divokými na Zdi u Černého hradu ztratí Ygritte. Inu, život. Nezdržuj, Jone Sněhu a trochu pohni. Asi jste pochopili, že mě ten člověk fakt nezajímá. Radši budu hodinu poslouchat Tyrionovo chrápání než sebrané konfese Jona Sněha. Neoddiskutovatelný fakt. Takže. Jonovi Sněhovi je smutno. Jon sníh vyráží na sebevražednou misi – chce zabít Mance Nájezdníka a sám přitom taky umřít. To druhé se mu evidentně nepodaří, tím prvním si nejsem tak jistý. Kdybych Hru o trůny psal já nechal bych ho promluvit s pár slepými starci a ujasnit priority: neotravovat by byla ta první a jediná. Nebo bych ho rovnou přezombil, to taky pomáhá. Jenomže já Hru o trůny nepíšu, což je, myslím, víc než zřejmé. Příště naposled.