Ruský zářez do americké prezidentské kampaně

Uplynulý týden byl velmi smutný mimo jiné kvůli tomu, co se stalo v americké politice. Není to náhlý, šokující, palčivý žal z bezprostředního zážitku, který odejde (anebo bude bohužel spíš překryt následujícím teroristickým útokem). Je to melancholický, až tragický zármutek, který sice není palčivý, ale setřásá se obtížně. Vnukává totiž člověku myšlenku, že se stalo něco, co mohl předvídat, a pakliže to nepředvídal, pak jen proto, že si to nepřál.

Donald Trump v rozhovoru pro New York Times otevřeně řekl, že nezaručuje dodržení spojeneckých závazků v NATO. Nebyl to nahodilý úlet, několik jeho podporovatelů myšlenku potvrdilo. Mezi nimi generál Michael Flynn, bývalý šéf jedné z amerických rozvědek. Ten se už v poslední době profiloval jako fanoušek Kremlu – zúčastnil se v Moskvě oslav stanice RT, kde za peníze pronesl projev. Flynn působí poslední dobou dost vyšinutě, spíš to ukazuje, jací lidé jsou dnes akceptováni jako autority v Trumpově táboře (Flynn měl projev na republikánském konventu). Ale názor potvrdil i Newt Gingrich, jeden ze tří finalistů na pozici Trumpova viceprezidenta. Gingrich v 90. letech dovedl Republikány k ovládnutí Sněmovny reprezentantů s programem Contract for America, jehož součástí byla i podpora rozšíření NATO o středoevropské země, a za jeho šéfování Sněmovny se pak na našem vstupu do NATO pracovalo. Dnes Gingrich mluví o tom, že Estonsko je v podstatě předměstím Petrohradu, takže by si hodně rozmýšlel, než by šel s Ruskem kvůli němu do konfliktu. Spojené státy celé desítky let, od roku 1940, odmítaly formálně uznat anexi Estonska Sovětským svazem. Dnes to tedy Gingrich se zpožděním udělal.

Dnes jeho slova přesně ladí s Trumpovým pohledem. Ten považuje NATO za cosi jako realitní byznys nebo mafiánský byznys, v němž členské země Americe „platí za ochranu“. „Splnily své závazky vůči nám? Pokud splnily své závazky vůči nám, pak zní odpověď ano,“ reaguje Trump na otázku, zda se nové členské země mohou spolehnout na americkou pomoc v případě napadení. Nic naplat, že v NATO nejsou definovány žádné závazky „vůči USA“ a že zrovna Polsko a Estonsko patří k těm zemím, které závazek NATO vydávat na obranu dvě procenta HDP plní a zbylé baltské země výdaje razantně zvýšily. Trump aktivizoval lidi, kteří jeho názor sdílejí. Podle průzkumu YouGov z půli července se Republikáni, kteří podporují Trumpa, dívají na NATO negativně poměrem 61/26, zatímco protitrumpovští Republikáni pozitivně poměrem 63/28. NATO je dnes v politické straně, která byla v USA hlavním tahounem jeho rozšíření, out. Vezměme to na vědomí. Můžeme z toho být smutní, ale ne překvapeni.

Nemůže nás překvapit, že to pochází od Trumpa. Generála Flynna už jsme zmiňovali. Daleko významnější postavou je Paul Manafort, dnes nejdůležitější postava Trumpova volebního štábu, člověk, kterého Trump na jaře najal, aby jeho kampani dodal profesionalitu a zkušenosti. Manafort je dlouholetý washingtonský lobbista, který pracoval pro řadu diktátorů, ale z řady podobných kolegů ho vyděluje to, že byl jedním z hlavních architektů úspěšných kampaní ukrajinského prezidenta Janukovyče. Jeho hlavním příjmem v postsovětském světě nebyl pochopitelně plat od Janukovyče, ale obchody, do nichž se pustil. Mezi nejlukrativnější patřily ty s Dmytrem Fyrtašem. Ukrajinský obchodník dnes trestně stíhaný v několika zemích měl pozici prostředníka v nákupu ruské ropy. To znamená, že jeho peníze byly co do původu kremelské peníze. Další obchodní partner, se kterým se Manafort na východě seznámil, byl jeden z nejbohatších Rusů Oleg Děripaska. Jejich společnému investičnímu vehiklu se ovšem příliš nevedlo, Děripaska Manaforta žaloval na Kajmanských ostrovech (kde byla jedna z jejich firem registrovaná) a stěžoval si, že se před ním Manafort skrývá. V roce 2014 nikdo v USA nevěděl, kde Manafort je. Dnes už se neskrývá. Jak došlo k tomu, že si s jedním z nejbohatších ruských oligarchů, blízkým Putinovi, všechno vysvětlili, není známo.

Nemůže nás to ovšem překvapovat vzhledem k tomu, že Trump podobné názory zastával už v minulosti. Ne loni, ne před pár lety, ale už od 80. let. Už tehdy stál v opozici vůči americké poválečné zahraničněpolitické doktríně a na svět se díval jako obchodník – prosazoval protekcionismus merkantilismus a jeho dnes na odiv vystavované vlastenectví bylo vždy mírněno obchodnickým vědomím, že mluvit o „americké výjimečnosti“ není dobré pro byznys. Do Ruska jezdil vyhlížet obchodní příležitosti hned, jak to perestrojka umožnila. Vytýkat mu, že z jeho kampaně „bude mít radost jen Putin,“ jak je dnes módou, nemá smysl. Trump měl odjakživa z Putina radost. „Myslíte, že se Putin přijde v listopadu podívat na mou přehlídku Miss Universe v Moskvě – a pokud ano, stane se mým novým nejlepším přítelem?“ napsal na Twitteru v roce 2013. Putin nakonec nepřišel, ale Trump se chlubil že přišli snad všichni nejbohatší oligarchové.

Z toho nepokrytého obdivu k oligarchům kleptokratického režimu můžeme být znechuceni. Ale měli bychom myslet na něco jiného. Trumpovým účinným argumentem je, že evropští členové NATO dlouhodobě vydávají na obranu méně než USA. Co pamatují, mluvili američtí politici o tom, že by Evropa opravdu měla zvážit zvýšení výdajů na obranu, že takhle to už nejde dál. Ne Trumpovi lidé – ministři obrany Clintona, Bushe, Obamy. Neexistoval a neexistuje proti tomu protiargument. Vždy jsme se tvářili, že to známe a že se to přežene. Možná nám v koutku mysli hlodala obava, že tohle jednou musí špatně dopadnout.

Dopadlo.

Bezprostředně po republikánském konventu a těsně před demokratickým konventem se udála další zajímavá věc. Server WikiLeaks zveřejnil várku emailů hacknutých z Demokratického národního výboru. Jako v každých dokumentech interních diskusí je v nich spousta věcí, jež na denním světle nevypadají pěkně – zejména to, že Demokratický národní výbor, jenž má nestranně asistovat při výběru prezidentského kandidáta, ve skutečnosti nepokrytě nadržoval Hillary Clintonové a škodil Berniemu Sandersovi. Šéfka Výboru Debbie Wassermanová-Schultzová, která měla předsedat demokratickému konventu, byla promptně odstraněna z funkce. Ani toto nepřišlo jako blesk z čistého nebe. Již minulý měsíc byly zveřejněny interní materiály Demokratického národního výboru. Přihlásil se k nim hacker říkající si Guccifer 2.0, ale FBI i soukromé bezpečnostní firmy dospěly k závěru, že se jedná o práci ruských, s největší pravděpodobností státem podporovaných hackerů (vedle odborné argumentace laika zaujmou některé až komické postřehy, například že hackeři nepracovali o ruských státních svátcích či že používali ruskou hacknutou kopii Microsoft Word, která text automaticky opatřovala poznámkami typu „nefunkční link“ v ruštině). Už první hack prospěl Trumpovi – jeho součástí byly negativní informace („oppo research“), které Demokraté shromáždili na Trumpa. Ano, to je služba Trumpovi – když už na vás někdo má negativní informace, je lepší, když jsou zveřejněny dřív, než později a hlavně v režii a načasování vašeho nepřítele.

Koho chtějí bohové zničit, toho raní slepotou. V roce 2012 se Obama posmíval Mittu Romneymu, který řekl, že Rusko je hlavním geopolitickým soupeřem Ameriky, a všichni Demokraté to po něm opakovali, Byl to Obama s Hillary Clintonovou, kteří podnikli neslavný „reset“ vztahů s Ruskem. Byl to Obama, který sliboval v roce 2012 Dimitriji Medveděvovi, že bude mít po volbách „větší flexibilitu“ pro uzavírání odzbrojovacích dohod s Ruskem. Byli to američtí progresivisté, kteří oslavovali WikiLeaks, Juliana Assange, Edwarda Snowdena a další nástroje, které Rusko používá jako nástroje podvracení Západu. A když vyšlo najevo, že Hillary Clintonová používala na ministerstvu zahraničí nezabezpečený soukromý emailový server, obhajovali ji Demokraté s tím, že o nic nejde a nikomu na tom nezáleží.

A dnes provedli Rusové prakticky nepokrytý zásah do americké prezidentské kampaně – proti Demokratům. Ve prospěch Republikánů, pro jejichž vůdce a nezanedbatelnou část jeho příznivců není urážka, když je někdo obviní, že pochlebují Putinovi.