Český feminismus: I to volební právo musíme svým způsobem obhajovat
Týdeník Echo
Salon Týdeníku Echo
V minulých týdnech se na českém Facebooku rozvířila zuřivá debata o zdejším (ne)rovnoprávném postavení mužů a žen, de facto o tuzemském feminismu. Záběr onoho rozhovoru byl nebývale obrovský, nejde ani dohledat, co bylo jeho impulzem. Faktem ale je, že obsáhlost a nakonec věhlas té debaty prostor sociální sítě přesáhl. Jak si tedy věci stojí?
Pozvání do Salonu Týdeníku Echo přijaly místopředsedkyně Strany zelených Monika Horáková a členka České pirátské strany Lydie Franka Bartošová – obě se feministickým otázkám věnují: prvá dlouho, druhá čerstvě. Dále filmový kritik Kamil Fila, jenž ve svých textech genderové otázky, feminismus a rovnoprávnost pohlaví setrvale zdůrazňuje. Podtrhněme, že nikdo ze zúčastněných – včetně redaktora Salonu – se oné facebookové přestřelky nijak neúčastnil; ke každému ale dolehla.
Dneska je samozřejmost, že muži se starají o malé děti víc než dřív a ženy mají třeba aspoň částečné úvazky. To je přece obrovský posun za pár let, před pouhými třiceti lety to tak nebylo. Ta rychlost změny je myslím úctyhodná a neměla by být brána samozřejmě.
Fila: Možná ta změna byla tak rychlá, že ji tradiční šovinisté ani nezaznamenali.
Bartošová: Mám pocit, že i to volební právo musíme dnes svým způsobem obhajovat, nehledě na to, že míra svobody volit a být volena závisí na míře jiných svobod, třeba sociální a ekonomické.
Horáková: Nějak se nemohu radovat z posunu, že ženy mohou volit, vzdělávat se a že Německo má kancléřku. Je myslím důležité hodnotit situaci tady a teď. Nerada bych byla do smrti vděčná za to, že jsem mohla studovat, ačkoli jsem, považte, žena. Totiž společenské otázky jsou jedna věc – a druhá věc je, kdo drží moc. V české politice je cca dvacet procent žen, což je zoufale málo. Dokud to nebude aspoň třicet, nepromítne se to adekvátně. Ideál je padesát procent.
Čím jsou ta čísla daná? Proč je zrovna dvacet málo, a zrovna třicet ne?
Horáková: Existuje kritická hranice, jíž když není dosaženo, musí menšina přejímat struktury chování většiny, aby byla v systému úspěšná. Bude-li žen významně více, nebudou nuceny tolik hrát podle dosavadních pravidel a promění se atmosféra na politické scéně.
Bartošová: Skupin, které mají daleko k rovnosti a k dosažení oficiálně přiznaných práv, je víc, jen ženy jsou největší diskriminovaná skupina, a máme tak největší šanci měnit systém ve spravedlivější pro všechny. Částečné úvazky nejsou samozřejmostí ani nejsou dostatečně ohodnocené. Kdybych byla samoživitelka, nemohla bych si to dovolit.
Úvazky mnohdy jistě nejsou dostatečné ohodnocené, ale není fér přehlížet, že změna se tu děje a že se děje rychle. Čili systém se stává spravedlivějším pro všechny.
Bartošová: Že se systém stává spravedlivější pro všechny, je pocit někoho, kdo revoluci potřeboval jen pro možnost vycestovat a obchodovat. Pro lidi práce se nezměnilo nic, naopak. Mnoho lidí žije na hranici chudoby, vykonávají neplacenou práci, pracují bez řádných smluv, za nevýhodných a nedůstojných podmínek. Většina takových jsou ženy s dětmi. Je znak selhávající společnosti, když systém stojí na hřbetech těch, kdo nesou důsledky jeho nespravedlnosti.
