Neoblíbený prezident Zeman a oslepení mozku
1
Lze vůbec teoreticky připustit na veřejnosti, že Miloš Zeman někdy něco řekne správně? Třeba když přečte nějaký zákonem předepsaný text z papíru? Nebo že řekne, že prší, když venku prší? Po zachycení vlny pobouření a sarkasmů na konto Zemanových slov k návratu dívek unesených v Pákistánu jsem si vyslechl prezidentovo rozhlasové vyjádření z 29. března a musím říct, že mi nějak unikala pointa.
Zeman řekl, že je rád, že jsou dívky doma, a na otázku, zda dívky přijme, odpověděl klidným, vysvětlujícím tónem, že ne, a dodal:„Dvojice dívek, které jednaly velmi neprozřetelně, které neprospěly České republice, protože působily starosti sobě, své rodině, svým známým a přátelům a koneckonců i českému státu.“ Nezpůsobily snad? To pořadí by se dalo zkazit, ale Zeman se tomu vyhnul. Pak ještě dodal: „Těm dívkám na dálku popřeji, aby už nikdy neopakovaly tu hloupost, které se dopustily, a všem, kteří se rozhodnou cestovat do nebezpečných zemí nebo provincií, doporučím, aby právě na příkladě těchto dívek si to rozmysleli.“
Vyjádření byla vytknuta nevstřícnost, nedostatek empatie. DVTV z celkově velice zajímavého rozhovoru s psycholožkou Bohumilou Bašteckou do titulku vypíchla, že Zemanovo vyjádření bylo nesolidární. „Jde to proti evropským hodnotám, které vyznávají solidaritu,“ řekla Baštecká. Dále byl v Zemanově vyjádření – asi i v kontextu jeho dřívějšího výroku, že lidé mají žít tam, kde se narodili – spatřován projev zápecnické mentality člověka, který soudí, že člověk má sedět doma na zadku, a v cestování po světě vidí hloupé jančení.
Co je riziko?
Byl připomenut článek, který novinář a cestovatel Ivan Brezina zveřejnil hned v dubnu 2013 a v němž argumentuje, že cestování Balúčistánem není nadměrně riskantní. „Zodpovědně tedy mohu prohlásit, že Hana a Antonie nijak přehnaně neriskovaly a nic nepodcenily. Země třetího světa už v minulosti navštívily a na cestu přes Pákistán se zodpovědně připravily. Kontaktovaly znalce oblasti a zjišťovaly si aktuální situaci,“ atd. Vypočítává četnost únosů v Balúčistánu a vyvozuje: „Riziko únosu (pro cizince) je tu tedy menší než jedna ku sto tisícům. Srozumitelněji: existuje asi stokrát větší riziko, že Hana a Antonie onemocní rakovinou prsu, než že budou uneseny v Balúčistánu. Anebo jinak: na následky kouření každý rok zemře osmnáct tisíc Čechů. Kuřáka Doležala nutí 9000krát nižší riziko únosu psát dryjáčnické články bez elementární znalosti věci“ (míněn je novinář Jiří X. Doležal). Podobně uvažuje cestovatel a učitel Šimon Heller na blogu na Aktualne.cz: „Pár koutů světa jsem procestoval a upřímně říkám, že Hanka a Antonie bezpečnostně nepodcenily nic, osobně bych nejednal obezřetněji. Dokonce měly i ozbrojený doprovod, což lze pro většinu cestovatelů považovat za nadstandard. O jejich cestovatelských zkušenostech, byť v nízkém věku, nemluvě. Cestování po zemích jako je Pákistán holt jistá rizika nese. (…) Vysočina holt není Balúčistán.“
Ani já nejsem zastáncem názoru, že člověk má sedět za pecí, a docela se mi zamlouvá, že dnes u nás zase tak jako před druhou světovou válkou není nic výjimečného, že člověk žije nějaký čas v cizině. Myslím ale, že v tom naznačeném přístupu k riziku něco chybí. Matematik Nassim Nicholas Taleb, Libanonec, který hodně cestoval, vydělal peníze dvakrát: nejdříve na Wall Streetu a pak na bestselleru Černá labuť, který vyšel před pár lety i česky. Je o tom, jak naše rozumové schopnosti selhávají tváří v tvář pravděpodobnostním jevům. Za posledních deset let bylo v Pákistánu uneseno jen osm západních cizinců, demaskuje Brezina náš přehnaný strach (já jsem jedním kliknutím na internetu našel vyšší číslo, ale to je jedno). Taleb říká, že jsme zvlášť zabednění vůči speciální kategorii pravděpodobnostních jevů: vysoce nepravděpodobných událostí s mimořádně velkými důsledky. Aplikováno na náš případ to znamená: Pravděpodobnost, že vás v Balúčistánu unesou, je velmi malá. Ale když vás unesou, je to docela velký průšvih.
Když se Čech ztratí v normální zemi, bude po něm pátrat tamní policie a zpravidla ho vypátrá. Pákistán není normální země, od tamních úřadů nelze mít normální očekávání. Koneckonců tam zahynul český velvyslanec. Že vláda nemá nad částí území kontrolu, se ví. Že se tam několik let v klidu skrýval Usáma bin Ládin, se ví taky. Nebyli schopni vypátrat významnější hledané osoby, než jsou dvě Češky. A oni vědí, že my to víme, takže od diplomatického tlaku na ně si nelze mnoho slibovat. Urážky, které musel pákistánský velvyslanec vyslechnout od českého prezidenta (Zeman to líčí ve zmíněném rozhovoru), diplomat vysedí.
Jestliže tedy chceme tvrdit, že Hana a Antonie přehnaně neriskovaly, že bezpečnostně nepodcenily nic, musíme se nejdříve zeptat: ve vztahu k čemu? K tomu, jaká opatření cestovatel může a je ochoten přijmout – anebo ve vztahu k riziku? Taleb psal zejména o světě současných financí, kde mozek pro samé opojení komplikovanými matematickými modely přestává vnímat elementární pravděpodobnostní vztahy. U nás zřejmě k oslepení mozku stačí, že něco řekne neoblíbený prezident.
To riziko znamená strastiplný pobyt v zajetí, který dívkám v žádném případě nepřeji a který mohl dopadnout hůř. Znamená taky, že tu značné množství lidí dva roky vyvíjelo značné úsilí za jejich osvobození. Ti lidé jsou za to samozřejmě placeni, ale jejich čas není jediný náklad.
IHH podporuje terorismus
Miloš Zeman v tom rozhovoru předvídal, že si teď různí ministři budou „čechrat peříčka“ zásluhami na osvobození dvou mladých žen. Zatím se stalo to, že různí ministři opakovaně v médiích děkovali turecké humanitární organizaci IHH. Tak se stalo, že půlka české vlády s devótností, jakou v životě neprojeví žádnému Čechovi, velebila organizaci podporující terorismus.
Ano, turecká dobročinná nadace IHH je klasifikována jako organizace podporující terorismus v Izraeli, Německu a Dánsku, jak upozornila Gita Zbavitelová v Českém rozhlase. Je to hlavně spojka tureckého státu na palestinský Hamás. Ale nejen to. „Izraelské Středisko informací o zpravodajských otázkách a terorismu a Dánský institut mezinárodních studií získaly spolehlivé údaje o kontaktech Nadace humanitární pomoci s džihádisty a teroristy na celém Blízkém východě, ale i v Bosně, Afghánistánu či Čečensku, a to včetně Al-Káidy, jak ostatně ukázalo i propuštění obou Češek. Nadace se neomezuje jen na finanční podporu džihádistů – turecké úřady v jejích kancelářích v Istanbulu už v roce 1997 zabavily zbraně a výbušniny. Dánská studie také rozkryla rozsáhlou síť pomoci teroristům, kteří plánovali útoky od Alžírska přes Evropu až po Spojené státy a Kanadu. Před třemi lety byli představitelé Nadace humanitární pomoci zadrženi v Somálsku po schůzce s tamější teroristickou skupinou Šabáb a vloni za války s Izraelem verbovali dobrovolníky do pásma Gazy jako lidské štíty. Začátkem loňského roku došla trpělivost s její činností i turecké policii. Zastavila její kamion, jenž vezl zbraně do Sýrie, prohledala jí kanceláře a pozatýkala přes 20 lidí kvůli kontaktům s Al-Káidou. Z nejvyšších politických míst však přišla ostrá kritika akce a následovalo propuštění policejního vedení.“ Tolik Zbavitelová.
Takové organizaci Česká republika nyní musí být vděčná. A svou odměnu si IHH vybere v prestiži a v dobročinné reputaci. Aby, až bude třeba zase přistižena při pašování zbraní do Gazy, mohla vytáhnout svůj štít humanitární dobré pověsti, který teď pomohla svou troškou vyztužit i Česká republika.
Pak je tu další otázka, a to, zda Ćesko nebo někdo jiný nezaplatil za propuštěné vězeňkyně výkupné. Nevím, kdo je unesl. Něco nasvědčovalo tomu, že to byla nějaká odnož Al Kajdy – na počátku se objevila informace, že únosci žádali propuštění v USA vězněné islamistické bojovnice Áfíji Siddíkíové – nyní například ministr Bělobrádek naznačil, že mělo jít o obyčejné zločince. Nevím, jestli se platilo výkupné. Bývalý šéf rozvědky, senátor František Bublan na tuto otázku dokonce řekl: „Já to skutečně nevím a já to možná ani vědět nechci.“ Chápu, že spousta lidí to vědět nechce, ale myslel bych si, že předsedu bezpečnostního výboru Senátu si platíme za to, aby chtěl vědět.
Rozumíme si? Proč by si lidé nejraději zacpali uši a zabránili tomu, aby ta informace pronikla do jejich vědomí? Proč všechny vlády na světě včetně těch, které výkupné platí, tvrdí, že ho neplatí? Ne z nějakých protokolárních důvodů. Protože placení výkupného je amorální, zbabělý, nihilistický hnus a všichni to víme. Pomáhá financovat teroristy a zabíjet anebo přinejlepším vytváří pobídku k dalším únosům. Můžeme mít pochopení pro oběti únosů, pro jejich rodiče a blízké. Nikdo z nás by nechtěl být v jejich kůži. Ale na ošklivé podstatě věci to nic nemění. A následky neponesou oni.
Naše doba přeje psychologizování a emocionálnímu prožívání. Empatie, ohled na to, jak strastiplný osud poznamenal dvě dívky, je reakce, která najde nejsnáze v médiích prostor. Ale někdo musí v době emocí tlačit na druhou stranu. Zemanova reakce byla s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, které bychom měli brát na vědomí (ale nechce se nám), přiměřená.
