Havlův étos je pryč. Zůstali jsme, jací jsme. PřizdiČeši

Havlův étos, který prostoupil českou společnost po listopadu 1989, je definitivně pryč. Vytrácel se již léta, ale až teď můžeme hovořit skutečně o zlomovém okamžiku. Během nynější ukrajinské krize se to ukázalo víc, než kdykoliv předtím.

Země se čtyřicetiletou zkušeností s ruským vlivem i definujícím zážitkem vojenské okupace se najednou chová, jako by nic z toho nezažila. Metody uplatňované Kremlem na Ukrajině a Krymu se přitom vůbec od těch sovětských neliší. Vlastně liší, propaganda má dnes díky moderním technologiím mnohem větší dosah a zásah.

Pochybovat je zdravé, zachovávat si odstup taktéž. Ale tváří v tvář nezpochybnitelné vojenské agresi, loupeži části země i majetku v přímém přenosu, je český přístup zarážející. „Vždyť ten Krym Rusům patřil vždycky!“ „Vždyť si to Ukrajinci udělali sami.“ „Vždyť jsou všichni stejní.“ „Vždyť jsou fašisti!“ „Kdo ví, kdo vlastně na tom Majdanu střílel?“

Zavíráme oči před ZLEM, nebo ho aspoň zpochybňujeme. Namísto toho zveličujeme zla malá, existující a většinou dokonce neexistující. Raději jen papouškujeme, co Moskva chce, aby se přesně papouškovalo. To, jak se ruské propagandě povedlo zmanipulovat velkou část české veřejnosti, je obdivuhodné a bolestné zároveň.

Proč lidé na Západě, kteří by k Rusku mohli zdánlivě přistupovat bez mnohem menších předsudků než my, chápou mnohem víc, o co jde. Proč nechceme lidem z jiné země, kteří chtějí žít lepší životy, alespoň takové jako žijeme my, přiznat stejné právo?

Od komunistů to nepřekvapuje, člověk by nic jiného neočekával. (Mimochodem, není bez zajímavosti, jak moc se v nimi tomto tématu názorově protíná „konzervativní“ Klaus a jeho lidé.) Že ale takové názory výrazně prostupují nejen dalšími stranami, ale i celou společností, je na pováženou. Vinu na tom neseme všichni, ale jsou to politici, kteří tomu vydatně napomohli. Dlouhodobým relativizováním hodnot, nezájmem, ignorancí, zbabělostí.

Byl to premiér Petr Nečas, který zavedl termíny jako „dalajlámismus“ a „pussyriotismus“, když kdysi na setkání s exportéry varoval před jejich vzýváním a falešnými modlami. Namísto toho se modlou stal export. Mantrou, opakovanou čím dál častěji, když jde o to vyjádřit jasné stanovisko a nazvat zlo zlem. Prezident Miloš Zeman zachází mnohem dál. Zve si na Hrad diktátory. A když přijde řeč na ochranu lidských práv ve světě, přitaká, ale jen pokud to neohrozí náš export. Zemanovy zahraniční postoje se redukují na bezobsažný „eurofederalismus“ a pofidérní boj s Al Kajdou.

Není všechno úplně ztracené. Ministři Lubomír Zaorálek, ale i Martin Stropnický, se dostali do krizové situace nedlouho po svém jmenování. A oba si počínají nejen profesionálně, ale především charakterně. Otázkou sice je, jakou má jejich pojetí oporu ve vlastních stranách. Někteří sociálnědemokratičtí poslanci jako by patřili k jiné straně. A Andrej Babiš k Ukrajině vlastně mlčí, vyjádřil se snad jen jednou, k sankcím proti Rusku. A byla z toho krátká věta, že se politika nemá míchat s ekonomikou. Přesně ve stylu „nového“ uvažování.

Že se někdo nezajímá o Tibet, se dá pochopit. Že někdo legitimizuje ruský postup, se pochopit nedá. Zvítězil v nás duch normalizace. Hlavně nevyčnívat, do ničeho se nenamočit, být v klidu a mít možné výhody. Václav Havel už s námi není.